ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.974.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 974/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2009 o dovolání, které podal obviněný M. N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 23 To 262/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 150/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 T 150/2008, byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 3. 8. 2007 v době kolem 18.00 hodin v okrese Č. B., na okraji obce D., na úrovni rozcestí na obec L. a D. na hlavní silnici na Z., uchopil koně, na kterém seděla M. L., za otěže a za uzdu u huby a začal jej tahat a strhávat k zemi a přitom řval: „Ty svině, pojď dolů!“, čímž zapříčinil pád jmenované ze sedla koně, která upadla na zem a udeřila se do hlavy a utrpěla tak otřes mozku těžkého stupně a podvrtnutí krční páteře, tedy ze soudně-lékařského hlediska zranění těžké s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností v délce trvání tří až šesti měsíců“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným V. z. p. Č. částku ve výši 6.157,- Kč a K., p., V. I. G., a.s. částku ve výši 7.350,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená K., p., V. I. G., a.s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 23 To 262/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (a proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces. Namítl, že byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť poškozené podle závěrů znaleckého posudku MUDr. F. V. způsobil těžkou újmu na zdraví, přesto, že u veřejného zasedání předložil oponentní znalecký posudek, který byl v odvolacím řízení proveden jako důkaz a z něhož jednoznačně vyplývá, že zranění, jež poškozená dne 3. 8. 2007 utrpěla, je zranění lehké (jde o tzv. postkomoční syndrom neboli lehký otřes mozku). Zdůraznil, že difuzní axonální poranění, tedy zranění těžké, jak jej vyhodnotil MUDr. V., oponentní posudek MUDr. H. absolutně vylučuje. Zranění poškozené naopak odpovídá diagnóze postkomočního syndromu, který se projevuje bolestmi hlavy, závratěmi, nesoustředěním, únavou, sníženou výkonností, poruchami spánku přetrvávajícími po otřesu mozku měsíce až jeden rok. V návaznosti na to prohlásil, že předmětný skutek měl být kvalifikován jako trestný čin podle §221 odst. 1 tr. zák. K tomu ještě dodal, že při hlavním líčení opakovaně požadoval dovýslech znalce právě z důvodu pochybnosti o správnosti diagnózy zranění poškozené, jakož i mechanismu jeho vzniku, stanovené znaleckým posudkem MUDr. V., a že po zamítnutí tohoto důkazního návrhu mu nezbylo, než si nechat vyhotovit znalecký posudek na svůj náklad a předložit jej u soudu odvolacího, který se však s tímto důkazem v odůvodnění svého usnesení žádným způsobem nevypořádal.
Následně obviněný rozvedl vlastní hodnotící úvahy zejména ve vztahu ke znaleckému posudku MUDr. F. V. a k výpovědi tohoto znalce při hlavním líčení, k oponentnímu znaleckému posudku MUDr. P. H., k lékařským zprávám a k výpovědím poškozené a svědků či k obsahu trestního spisu sp. zn. 3 T 101/2008. Akcentoval, že soudy nižších stupňů učinily závěr, že se trestný čin stal, když zranění poškozené vzniklo pádem z koně, při kterém se poškozená udeřila o zem do hlavy, přičemž ohledně mechanismu vzniku zranění odkazují na důkazy provedené při hlavním líčení, ze kterých však tento závěr jednoznačně nevyplývá, ale jedná se pouze o jednu z možností vzniku předmětného poranění, navíc s ohledem na neexistenci odřenin, škrábanců či modřin poškozené méně pravděpodobnou (viz oponentní posudek MUDr. P. H.) než vznik poranění kopnutím koněm do hlavy (poškozená v l. lékařské zprávě uvedla, že byla kopnuta koněm). Uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se skutek, za který byl odsouzen, stal a že trvá na tom, že je nevinný.
V další části dovolání brojil proti způsobu, jakým soudy zhodnotily výpověď svědkyně A. F. Argumentoval, že si nalézací soud do odůvodnění rozsudku vybral pouze tu část výpovědi jmenované svědkyně, která korespondovala se závěry tohoto soudu vyplývajícími z hodnocení důkazů, ačkoli v její výpovědi rovněž zaznělo, že paní L. po vsi nejprve vyprávěla, že ji z koně shodila paní F. a až posléze historku přetvořila na incident s jeho osobou. Doplnil, že soud důkazní návrh obhajoby na slyšení svědkyně zamítl.
Dále konstatoval, že soud prvního stupně uvěřil výpovědím poškozené, jejího přítele P. V. a svědků B. přesto, že právě poškozená a svědek V. měli motiv soudu lhát, neboť jsou s ním již od jejich přistěhování do D. v neustálém sporu a snaží se jeho osobu hospodářsky zlikvidovat. Rovněž seznal, že již z úředních záznamů z přípravného řízení jsou patrny značné rozpory ve výpovědi poškozené a svědků V. a manželů B., popř. že rozpory vyplývají na povrch též při srovnání těchto úředních záznamů s protokoly o výslechu svědků u hlavního líčení. Vyslovil přitom názor o nelogičnost tvrzení svědků B. ohledně jejich občanského jednání v době údajného páchání trestného činu jeho osobou a po tomto činu a označil jejich výpovědi za ryze účelové. V souvislosti s tím vznesl též otázku, zda vůbec mohli manželé B. údajný incident, tak jak jej popsali, z jedoucího auta vidět či zda mohli slyšet jeho (obviněného) údajný řev.
Poznamenal, že mu je známo, že úřední záznamy nelze v řízení u soudu ani předestřít, avšak tyto by měly minimálně sloužit policejním orgánům, státnímu zástupci i soudci k tomu, aby na základě svého uvážení rozhodli, jaké důkazy a v jakém rozsahu budou u hlavního líčení prováděny tak, aby bylo zajištěno právo obžalovaného na spravedlivý proces. Namítl, že soud měl důkladným způsobem nesrovnalosti ve výpovědi svědků u hlavního líčení při jejich výslechu prověřit, že tak neučinil a nedal tuto možnost ani jemu, když zamítl jeho návrh na provedení rekognicí jeho osoby a svědkyně F. a též návrh na provedení rekonstrukce, která by ukázala, že se skutek nemohl stát tak, jak jej poškozená a falešní svědci popsali. Opětovně také soudu vytkl, že neprovedl důkaz dovýslechem znalce, ačkoliv jeho obhájce opakovaně upozornil na pochybnost závěrů původního znaleckého posudku a provedení takového důkazu několikrát navrhl, resp. že ani revizní posudek soudního znalce MUDr. P. H., jenž předložil odvolacímu soudu, nevzbudil u soudu sebemenší pochybnost o tom, zda se skutek vůbec stal či zda se u poškozené nejednalo o zranění lehké vztahující se k právní kvalifikaci §221 odst. 1 tr. zák. Uzavřel, že to vše nepřimělo soud k prověření dosud zjištěných skutečností a že soud porušil právo na rovnost zbraní, jakož i povinnost vyhledávat a provádět důkazy nikoli jen v neprospěch, ale také v jeho prospěch, zejména když po provedeném dokazování mezi provedenými důkazy stále existuje řada rozporů a nejasností.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatňovat v zásadě pouze námitky právní, směřující proti právní kvalifikaci skutku, tak jak byl zjištěn soudy obou stupňů v předchozím dvouinstančním procesu, a tedy pokud obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, s nimiž nesouhlasil, proti tomu jak soudy hodnotily důkazy, které pokud ho usvědčovaly, posuzoval za nevěrohodné či proti tomu, že soudy neprovedly ještě další dokazování, uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, které tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Dodala, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů, by bylo možné s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces, uvažovat pouze za předpokladu, že by existoval extrémní rozpor mezi zjištěním soudu a provedenými důkazy, v posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování, měly ve svých hodnotících úvahách správně dospět k závěru, že spáchání projednávaného skutku nebylo obviněnému prokázáno, resp. že se jej vůbec nedopustil. Dále shledala, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly i s návrhy obviněného na doplnění dokazování.
Poté konstatovala, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však možné podřadit námitku obviněného, že skutek nebyl správně právně kvalifikován, neboť se nedopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., a to minimálně s přihlédnutím ke kvalifikované skutkové podstatě, která zohledňuje nedbalostní zavinění na těžké újmě na zdraví. V této souvislosti vyložila skutkovou podstatu uvedeného trestného činu a dospěla k závěru, že v posuzované trestní věci není vůbec patrno, v kterých skutkových okolnostech spatřovaly soudy naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť nijak nevymezily následek trestného činu v jeho základní skutkové podstatě. Z odůvodnění rozhodnutí podle ní ani nevyplývá, zda a jakou poruchu zdraví poškozené považovaly za ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. Oba soudy totiž zcela zřejmě považovaly zranění poškozené, jak bylo zjištěno a popsáno ve skutkové části výroku o vině, za těžkou újmu na zdraví. Totéž zranění poškozené však nemohlo být posuzováno zároveň jako ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. a jako těžká újma na zdraví ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. Doplnila, že v posuzované trestní věci je stěžejní, že obviněný působil nikoliv přímo proti tělesné integritě poškozené, ale jeho projev fyzické agresivity byl namířen vůči koni na kterém seděla v sedle a jeho snahou bylo domoci se, aby poškozená slezla z koně. Obviněný podle názoru státní zástupkyně nemohl předpokládat, ani odhadovat chování koně, resp. nemohl předpokládat právě takovou jeho reakci, v důsledku které poškozená upadla na zem a udeřila se do hlavy, přičemž utrpěla v rozsudečném výroku popsaná zranění specifikovaná jako těžká újma na zdraví. Jednání obviněného tedy nebylo vedeno k tomu, aby úmyslně poškozené způsobil, byť jen lehkou újmu na zdraví. Uzavřela, že celý následek jednání obviněného, tedy těžká újma na zdraví poškozené, je zahrnuta zaviněním nedbalostním, čemuž by měla odpovídat i právní kvalifikace skutku, není tak možné pokládat za správný výrok o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích a také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 23 To 262/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (jednak tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, resp. že nebylo prokázáno, že by se skutek, za který byl odsouzen, stal, a jednak prohlašuje, že poškozená utrpěla inkriminovaného dne pouze méně závažné zranění, než jaké zjistily soudy nižších stupňů). Až sekundárně – právě a pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (přitom vyjadřuje přesvědčení o přiléhavosti právní kvalifikace podle §221 odst. 1 tr. zák.), resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný v úvodu dovolání sice namítá, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní argumenty, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Je zřejmé, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové (procesní), jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu vůbec nedopustil, resp. že spáchal nejvýše trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076). Jestliže tedy obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze ji označit za přípustnou.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že rozsah činnosti Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení je určován uplatněnými dovolacími námitkami, tedy dovolatelem. V této souvislosti je pak vyloučeno akceptovat a za důvodné označit takové závěry státní zástupkyně, které nejsou obsahově podmíněny rozsahem námitek vymezených obviněným. Za takové situace se jedná o vyjádření státní zástupkyně nad rámec dovolatelem vymezených námitek.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý