ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.992.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 992/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 55 To 361/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 117/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 4 T 117/2006, byl obviněný Ing. M. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako O. na základě živnostenského oprávnění pod obchodním jménem Ing. M. H. v úmyslu neodvést daň nepodal daňová přiznání a následně v důsledku toho neodvedl F. ú. v Č. L. daň z příjmu fyzických osob ze svého podnikání, a to za období roku 2001 ve výši nejméně 964.628,- Kč a daň z přidané hodnoty za období duben 2001 až prosinec 2001 ve výši nejméně 666.622,17 Kč, celkem 1.631.250,17 Kč, daňová přiznání nepředložil ani na výzvu správce daní, přičemž v rozporu s ust. §35 zák. č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů a zák. č. 563/1991 Sb. o účetnictví ve znění pozdějších předpisů nevedl řádně veškeré účetní doklady a v důsledku toho si musel být vědom skutečnosti, že nemůže podat daňové přiznání odpovídající skutečnosti a toto také podal, čímž způsobil Českému státu zastoupenému F. ú. v Č. L. škodu ve výši 1.631.250,17 Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Citovaným rozsudkem byl dále obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku uvedený, kterým měl spáchat pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1, 3 tr. zák.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 55 To 361/2007, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek, jak byl zjištěn soudem, nelze kvalifikovat jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a že vzhledem k tomu, že odvolací soud se s nesprávnými právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, vychází jeho rozhodnutí o zamítnutí odvolání z vady, která spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prohlásil, že nemohlo být soudy nižších stupňů konstatováno, že se trestného činu dopustil, když z provedeného dokazování není zcela zřejmé, že trestný čin spáchal.
Podle jeho slov došlo k nesprávnému postupu ve věci již v přípravném řízení, neboť mu bylo upřeno právo na řádnou obhajobu. V době přípravného řízení, kdy byl ve výkonu trestu, a tudíž měl omezené možnosti komunikovat s vyšetřovatelem, mu totiž při prostudování spisu při skončení vyšetřování byl předložen neúplný spisový materiál. Nebyla mu předložena jeho nejdůležitější část - účetní doklady tvořící spisovou přílohu, ačkoliv z těchto účetních dokladů vycházel znalecký posudek zpochybňující výsledky daňové kontroly provedené F. ú. v Č. L., jenž však podle jeho názoru nebyl zpracován zcela objektivně a vykazuje evidentní chyby. Nemohl proto uplatnit příslušné návrhy na doplnění vyšetřování a tato skutečnost měla zásadní vliv na jeho odsouzení. Uvedl, že na toto porušení zákona upozornil též u hlavního líčení před soudem prvního stupně, přičemž předseda senátu pochybení uznal, soudní řízení odročil a nechal do soudní síně přinést kompletní spis s tím, že si jej (obviněný) může prostudovat a provést návrhy na doplnění. Poznamenal, že se chtěl seznámit s celým spisem, avšak z důvodu asistence V. s., která ho nabádala, aby seznamování zanechal, že musí eskortu ukončit, toto nebylo možné. Dodal, že přesto ve zpracovaném posudku objevil závažné nedostatky a podal soudu návrh na jejich prošetření a vysvětlení, ovšem při dalším řízení se soud těmito návrhy nezabýval a uznal ho vinným, ačkoliv vysvětlení těchto návrhů by mělo za následek pravděpodobné vynesení zprošťujícího rozsudku již soudem prvního stupně. Dále argumentoval porušením §107 odst. 3 tr. ř., neboť jemu ani jeho obhájci nebyl zaslán znalecký posudek, což mělo za následek nemožnost řádné obhajoby. Upozornil, že v rozsudku nalézacího soudu se uvádí, že znalec vypracoval znalecké posudky dva, že policejní komisař přibral k podání znaleckého posudku znalce Ing. B. podle §105 odst. 1 tr. ř. a poté společnost N. spol. s.r.o. T. podle §110 odst. 1 tr. ř., přesto u soudu vystupoval pouze Ing. B., shodou okolností jednatel společnosti N. spol. s.r.o. Podle něho tak došlo ke stejnému chybnému postupu, který již řešil Ústavní soud ve svém nálezu 13/71. Rovněž akcentoval, že ve znaleckém posudku nejsou zpracovány základní evidence jednoduchého účetnictví, které ukazují objektivní skutečnosti hospodaření účetní jednotky, a to peněžní deník a evidence závazků a pohledávek, a že tedy znalecký posudek nevypovídá objektivní pravdu o jeho hospodaření a neměl být použit jako hlavní a jediný důkaz, na základě kterého byl uznán vinným. Poté uvedl, že již v přípravném řízení zabezpečoval policejní orgán účetní doklady pouze prostřednictvím jeho manželky, která nebyla schopna vyšetřujícím orgánům tyto doklady předložit, doklady byly předávány několikrát v různých dávkách a poslední dávka již ani přijata nebyla a nebyla zahrnuta do znaleckého posudku. Dodal, že v té době se jeho manželka nacházela v psychické depresi - v lékařské péči psychologa a nebyla schopna v tomto směru řádně spolupracovat, přičemž jeho žádost, aby mohl doklady osobně dohledat a předložit je příslušným orgánům se svým vysvětlením, byla zamítnuta. Uzavřel, že v tomto směru došlo k nesprávnému postupu při zajišťování potřebných důkazů, a to jeho kompletního účetnictví.
Dále namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily a přecenily svědeckou výpověď V. H., resp. že tvrzení nalézacího soud v napadeném rozsudku, že se doznal k tomu, že nemá k dispozici část účetnictví a nemůže dodat potřebné doklady, se nezakládá na objektivním zjištění, neboť měl a má k dispozici veškeré účetní doklady od roku 1992 a toto soudu sdělil. Následně seznal, že oba soudy se řádně nevypořádaly se skutečností, že nedovedl vysvětlit, proč nepodal daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2001 a k dani z přidané hodnoty za období duben 2001 až prosinec 2001. K tomu podotkl, že vždy uváděl, že jediným důvodem nepodání daňového přiznání bylo jeho psychické selhání způsobené jeho odsouzením za jiný trestný čin, zdravotní indispozicí a neustálým a neoprávněným tlakem F. ú. v Č. L. na jeho osobu, popř. též okolnost, že mu jmenovaný finanční úřad vyměřil za dané období nulovou daň.
K zásadnímu nesprávnému právnímu posouzení skutku v řízení před oběma soudy však podle jeho názoru došlo proto, že znalec Ing. A. B. nevzal v potaz doklady dodatečně dohledané a soudu předložené jeho manželkou s tím, že tyto nejsou řádně srovnány. V této souvislosti poznamenal, že v rozhodném období trpěl finanční nouzí, nemohl spolupracovat s účetní a účetní doklady evidoval a daňové přiznání prováděl sám. Prohlásil, že doklady soudu dodatečně předložené nepochybně s jeho podnikáním souvisely a měly se do účetnictví zařadit. Vyjádřil přesvědčení, že pokud by nalézací soud požadavku na doplnění dokazování v tomto směru vyhověl, ukázalo by se, že jeho daňová povinnost byla nulová. Přitom poukázal na rozpor výsledku daňové kontroly a závěrů znaleckého posudku z oboru účetnictví, kdy finanční úřad požadoval doplacení DPH ve výši 1,324.986,- Kč a znalec zjistil rozdíl pouze ve výši 666.622,17 Kč, resp. na dani z příjmů fyzických osob finanční úřad vypočetl daňovou povinnost v částce 1,780.788,- Kč a znalec toliko v částce 964.628,- Kč. Shledal, že takový značný rozdíl nelze vysvětlit pouze tím, že finanční úřad provedl daňovou kontrolu podle pomůcek a že se vycházelo z různých dokladů. Dále konstatoval, že i citace znaleckého posudku, že platby z jeho účtu u K. b. a.s. ve výši cca 17,000.000,- Kč jsou neidentitikovatelné, a tudíž ve znaleckém posudku nezaúčtované, zpochybňuje objektivní vypovídací schopnost zpracovaného posudku, protože bezhotovostní platby jsou přesně identifikovatelné např. podle účtu příjemce, variabilního symbolu apod. Vyslovil názor, že v tomto směru oba soudy pochybily, když nepřipustily provedení navrženého důkazu spočívajícího v přezkoumání celé záležitosti dalším znalcem provedením revizního znaleckého posudku, popř. řešení případných nejasností dohledáním u druhé strany účetního případu. Dospěl k závěru, že soudy nevyužily všechny možnosti ke zjištění objektivního stavu věci.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 55 To 361/2007, i rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 4 T 117/2006, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že by měl zvážit, zda podle §265l odst. 3 tr. ř. nenařídit, aby byla projednána v jiném složení senátu.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 55 To 361/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V návaznosti na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že v předmětné trestní věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům (dílem též orgánům přípravného řízení) vytýká de facto pouze nesprávný procesní postup při provádění dokazování, neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení práva na obhajobu a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že pokud by bylo dokazování doplněno tak, jak navrhoval, ukázalo by se, že jeho daňová povinnost v inkriminované době byla nulová). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Je evidentní, že ačkoli v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného procesního postupu při provádění dokazování, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na obhajobu a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý