ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1023.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1023/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 7 To 70/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 93/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 3 T 93/2008, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 24. 5. 2008 v době okolo 16,40 hod. v H. S., okr. S., po pozemních komunikacích v ulici P. směrem do ulice L., řídil motorové vozidlo zn. VW Polo, a to přesto, že není držitelem řidičského oprávnění podle §80, §81 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v platném znění, neboť dnem 20. 5. 2008 pozbyl řidičské oprávnění ve smyslu §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., z důvodu dosažení celkového počtu 12-ti bodů“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., za což mu podle §180d tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. A dále mu podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 7 To 70/2009, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. M. B. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný ve svém podání namítal, že od samého počátku popírá, že by se dopustil jednání, pro které byl obviněn. Okresnímu soudu v Sokolově vytkl, že své rozhodnutí podložil zejména svědeckou výpovědí policistů J. M. a P. N., které považoval za věrohodné, a naopak svědeckou výpověď svědka M. T., jenž měl potvrdit, že v inkriminované době byl (obviněný) s ním a nemohl tedy řídit motorové vozidlo, vyhodnotil soud jako nevěrohodnou. Obviněný má za to, že soud při hodnocení věrohodnosti tohoto svědka jistě vycházel ze zprávy o chování a pověsti M. T., vyhotovené Okresním ředitelstvím policie S., obvodní oddělení H. S., kde se mimo jiné píše, že tento svědek pochází z vícečlenné rodiny, kdy matka je rómského původu, kdy tomu nasvědčuje i výchova výše jmenovaného svědka. Obviněný je přesvědčen, že soud při hodnocení tohoto svědka vycházel i z této zprávy, jejíž podstatnou částí je právě konstatování policejního orgánu, že výchova svědka (a tím i zřejmě jeho věrohodnost) je odvislá od skutečnosti, že jeho matka je rómského původu. Totéž vytýkal soudu odvolacímu, který provedené svědecké výpovědi hodnotil stejně jako soud prvního stupně, přičemž provedl ještě nově navržený důkaz, a to výslech svědka Z. D., i jeho výpověď však shledal nepřesvědčivou.
Obviněný se proto domnívá, že soud pochybil, když uvěřil výpovědím policistů a výpovědi jím navržených svědků označil za nevěrohodné. Soud měl postupovat podle zásady in dubio pro reo a za situace, kdy policisté vypověděli, že jej pouze zahlédli, ale přitom bezprostředně neviděli, neboť vozidlo nezastavili, nelze tento důkaz považovat za přesvědčivý.
Podle obviněného rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzením skutku, když nebylo prokázáno, že by se skutek stal, a proto i právní posouzení skutku není správné. Rozhodnutí soudů obou stupňů zcela postrádají oporu v provedeném dokazování a řízení před oběma soudy je stiženo takovými vadami, že je činí nezákonnými, neboť skutek tak, jak byl popsán soudy obou stupňů, nebyl přesvědčivým způsobem prokázán. Postupem soudů mu tak bylo odepřeno právo na nestranný a spravedlivý proces a právo na soudní ochranu. Dále pak namítl, že dovoláním napadený rozsudek (správně má být uvedeno usnesení) Krajského soudu v Plzni je v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Obviněný poukázal i na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, a sp. zn. II. ÚS 669/05, z nichž citoval závěry Ústavním soudem přijaté.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž by citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 7 To 70/2009, a rovněž rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. 3 T 93/2008, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Sokolově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S ohledem na skutečnost, že obdržel výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody a protože považuje odsuzující rozsudek (správně má být uvedeno usnesení) Krajského soudu v Plzni za nezákonné, požádal (opět bez uvedení konkrétního zákonného ustanovení), aby soud odložil výkon trestu do doby, než bude rozhodnuto o jeho dovolání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že Nejvyšší soud se na podkladě dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může zabývat otázkou právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k takovému skutkovému stavu, který byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, tzn. že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení, je dovolací soud vázán. Námitky směřující proti skutkovému základu rozhodnutí nejsou považovány za věcné naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
Státní zástupkyně zdůraznila, že v dovolání není možné namítat nesprávnost skutkových zjištění samotných či vady v hodnocení důkazů, neboť údajně nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle žádného z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces by bylo možné o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, tedy že doposud učiněná skutková zjištění by byla natolik vnitřně rozporná, že by nedosahovala kvality potřebné pro takové jejich právní posouzení, které by bylo prosto všech pochybností. Takový rozpor je pak dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy, jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jedině v takovém případě by dovolací soud nemusel být skutkovým stavem věci vůbec vázán, aby mohlo dojít k zásahu Nejvyššího soudu do pravomocného rozhodnutí (a odkázala např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 841/2006, a sp. zn. 7 Tdo 456/2007, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. II. ÚS 282/03).
Státní zástupkyně podotkla, že taková situace však v posuzované věci nenastala, k žádnému extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu z nich vyvozenými nedošlo, neboť se obviněný domáhá v podstatě toho, aby provedené důkazy byly soudem hodnoceny jinak, tedy jiným v úvahu přicházejícím způsobem. Proto lze podle ní mít za to, že by dovolací soud měl vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy a v návaznosti na tento stav posoudit hmotně právní aspekty věci bez toho, že by učiněná skutková zjištění měnil. Dále pak uvedla, že jednání obviněného týkající se trestného činu, pro nějž byl obviněn a odsouzen, bylo prokázáno na základě výpovědí svědků zakročujících policistů a z listinných důkazů jakou je zpráva M. ú. S., výpis evidenční karty řidiče, z kontrolního lístku policie. Obviněný svůj čin popírá, snaží se zpochybnit důkazy, namítá nevěrohodnost svědků a tím se snaží zvrátit zjištěný skutkový stav a dosáhnout příznivějšího právního posouzení věci.
Státní zástupkyně je přesvědčena, že v posuzované věci nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování nesprávně dospěly k závěru, že spáchání projednávaného skutku bylo dovolateli prokázáno. Cílem obviněného je prostřednictvím tohoto dovolání zvrátit jasná skutková zjištění soudu či alespoň vyvolat zdání nejistoty o správnosti skutkových závěrů.
Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, než je uvedeno v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř., vyslovila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřují proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi dvou rozdílných skupin svědků. Obviněný ve svém podání v návaznosti na takovéto námitky konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace jako pokusu trestného činu vraždy a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že také novější judikatura Ústavního soudu, zejména pak jeho nález ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, nález ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, a další (stejně jako jeho dřívější nálezy ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03), označuje nepřipuštění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez ohledu na námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Tuto judikaturu Nejvyšší soud reflektuje a do rámce uvedeného dovolacího důvodu podřadil i „zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 864/2006), resp. že „zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, 8 Tdo 849/2006).
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. O tzv. extrémní rozpor by se totiž jednalo pouze v případě, že by soud z provedených důkazů vyvodil takové skutkové závěry, které by z těchto důkazů nevyplývaly při žádném z možných způsobů jejich hodnocení. K takovémuto pochybení však v předmětné věci v žádném případě nedošlo a existenci extrémního rozporu nelze vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení dovolatele měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak soudy učinily.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, není zcela případný, neboť v uvedené věci stěžovatel vedle námitek týkajících se skutkových zjištění vznesl i námitku proti právní kvalifikaci skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku, kterou se Nejvyšší soud nezabýval; to se však v posuzované věci nestalo.
Pokud obviněný namítal, že soud měl postupovat podle zásady in dubio pro reo (za situace, kdy policisté vypověděli, že jej pouze zahlédli, ale přitom bezprostředně neviděli, neboť vozidlo nezastavili, a proto nelze tento důkaz považovat za přesvědčivý), Nejvyšší soud musí uvést, že ani tuto výhradu nepovažoval za relevantně uplatněnou. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a