ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.972.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 972/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněného R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 67 To 389/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 27/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 44 T 27/2007, byl obviněný R. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„v přesně nezjištěné době od 18.00 hodin do doby kolem 18.30 hodin dne 14. 4. 2006 v P., Š., odcizil z bytu ve čtvrtém patře, do kterého byl pozván svou přítelkyní poškozenou J. L., která zde bydlela v podnájmu a ponechala jej v bytě o samotě, aby zde na ni počkal, než se vrátí ze zaměstnání, Micro hifi věž zn. Sony v hodnotě 2.500 Kč, DVD přehrávač zn. Thomson v hodnotě 1.490 Kč, sportovní tašku zn. Husky v hodnotě 1.000 Kč a sportovní tašku nezjištěné značky v hodnotě 20 Kč ke škodě poškozené J. V., dále discman zn. Watson na MP3 v hodnotě 590 Kč, zlatý prsten v hodnotě 880 Kč, zlatý prsten s kamínky v hodnotě 1.000 Kč, zlatý přívěšek znamení Kozoroha v hodnotě 480 Kč, zlatý přívěšek znamení Blíženců v hodnotě 600 Kč, zlatý přívěšek písmeno v hodnotě 400 Kč, zlatý přívěšek oválný v hodnotě 1.600 Kč, zlatý řetízek délky 60 cm v hodnotě 2.800 Kč, zlatý řetízek délky 45 cm v hodnotě 700 Kč, zlaté náušnice v hodnotě 1.200 Kč ke škodě poškozené spolubydlící P. J.,a jednak pamětní mince a starožitnosti a to 1 ks tolaru z roku 1824 v hodnotě 550 Kč, 1 ks tolaru z roku 1780 v hodnotě 240 Kč, 1 ks zlatníku z roku 1890 v hodnotě 100 Kč, 1 ks 2zlatníku z roku 1879 v hodnotě 450 Kč, 1 ks 10koruny z roku 1928 v hodnotě 60 Kč, 1 ks 20koruny z roku 1937 v hodnotě 70 Kč, 1 ks stokoruny z roku 1948 v hodnotě 60 Kč, 1 ks 100koruny z roku 1951 v hodnotě 60 Kč, 1 ks 10koruny z roku 1955 v hodnotě 50 Kč, 1 ks 25koruny z roku 1955 v hodnotě 65 Kč, 1 ks 50koruny z roku 1955 v hodnotě 150 Kč, 1 ks stokoruny z roku 1955 v hodnotě 500 Kč, 1 ks 10koruny z roku 1957 v hodnotě 50 Kč, 1 ks 10koruny z roku 1965 v hodnotě 220 Kč, 1 ks 25koruny z roku 1968 v hodnotě 180 Kč, 1 ks 10koruny z roku 1968 v hodnotě 220 Kč, 1 ks 50koruny z roku 1968 v hodnotě 400 Kč, 1 ks 25koruny z roku 1969 v hodnotě 150 Kč, 1 ks 100koruny z roku 1971 v hodnotě 130 Kč, 1 ks stokoruny z roku 1974 v hodnotě 100 Kč, 1 ks 100koruny v roku 1983 v hodnotě 70 Kč, 1 ks rublu z roku 1898 v hodnotě 250 Kč, 1 ks 1/2rublu z roku 1899 v hodnotě 120 Kč, 1 ks dolaru z roku 1922 v hodnotě 300 Kč, 1 ks 1/2dolaru z roku 1964 v hodnotě 75 Kč, servis na alkohol z alpaky v hodnotě 1.000 Kč a cínovou konvici v hodnotě 1.000 Kč ke škodě poškozeného majitele bytu P. Z., a svým jednáním tak způsobil poškozené J. L., bytem N. škodu v celkové výši 5.010 Kč, poškozené P. J., bytem N., škodu v celkové výši 10.250 Kč a poškozenému P. Z.,trvale bytem P. škodu v celkové výši 6.620 Kč, celkem tak škodu ve výši 21.880 Kč,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 4. 2003 sp. zn. 1 T 45/2003, odsouzen pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jeho výkon mu byl následně nařízen, a který částečně vykonal dne 15. 12. 2005“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a uložil mu podle §247 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §57a odst. 1 tr. zák. také trest zákazu pobytu na území hlavního města P. na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené J. L., bytem N., částku ve výši 5.010 Kč, poškozené P. J., bytem N., částku ve výši 10.250 Kč, a poškozenému P. Z., trvale bytem P., částku ve výši 6.620 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 67 To 389/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu zákazu pobytu, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího sodu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. S. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání uvedl, že je seznámen s judikaturou Nejvyššího soudu vykládající ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že v rámci řízení o dovolání náleží Nejvyššímu soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, upozornil však, že Ústavní soud již nejednou judikoval, že tento výklad lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného prostředku do trestního procesu. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, z nějž citoval, že „Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup Nejvyššího soudu, stavící jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl Ústavním soudem opakovaně kritizován ve věcech, které přezkoumával Nejvyšší soud, a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl. Dovolací řízení se však v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení podústavního procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení tr. řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. K argumentaci Nejvyššího soudu nutno podotknout, že tento závěr nemusí nijak narušit povahu dovolání jako výjimečného opravného prostředku. (Ústavní soud si je vědom, že tr. řád používá výraz „mimořádný opravný prostředek“, avšak v daných souvislostech nelze považovat za rozhodující znak mimořádnosti, jež je ustáleně spojován jen s okolností, že je napadáno pravomocné rozhodnutí, nikoli se zásadním zúžením množiny napadnutelných rozhodnutí, ani se zásadním zúžením úhlu posuzování).“
V návaznosti na to obviněný namítal, že v daném trestním řízení soudy dostatečně nerespektovaly právní předpisy garantující jeho práva na obhajobu (zejména čl. 37 až 40 Listiny základních práv a svobod) a ani ustanovení trestních předpisů (zejména §2 odst. 5 tr. ř.) a v důsledku toho dospěly k nesprávným závěrům.
Dovolatel dále zdůraznil, že se skutku, za který byl v trestním řízení odsouzen, nedopustil. Tuto skutečnost však nemohl v trestním řízení prokázat, neboť soudy obou stupňů odmítly provést veškeré navržené důkazy obhajoby, neboť je prohlásily za nadbytečné. Výjimkou tak byla jen vlastní výpověď obžalovaného, kterou však soudy prohlásily za nedůvěryhodnou s odkazem na jeho předchozí odsouzení. Právě v důsledku tohoto nesprávného vyhodnocení jeho práv soudy dospěly k mylným zjištěním, která pak již nemohly správně právně vyhodnotit.
Obviněný rovněž vyjádřil přesvědčení, že veškeré orgány činné v trestním řízení byly proti němu značně zaujaty a učinily zcela pevný závěr o jeho vině již před provedením jakýchkoliv důkazů. Rozhodně pak nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, nýbrž svou činnost směřovaly výlučně k tomu, aby byl usvědčen. V důsledku chybného vyhodnocení hmotného práva následně učinily nesprávný právní závěr o jeho skutečném jednání a nespravedlivě jej odsoudily za skutek, který nespáchal.
Jediná skutečnost, která byla podle obviněného nesporně prokázána je totiž ta, že v inkriminovaný den byl v bytě P. Z. Ostatní skutečnosti již nebyly hodnověrně ověřeny, zejména pak to, zda z bytu vůbec nějaké věci zmizely, a pokud ano, tak zda je z bytu odnesl právě on. Rovněž má za to, že není bez všech pochybností prokázáno, že věci, které měl podle rozhodnutí soudů odcizit, měly mít takovou hodnotu, jak byla vyčíslena v obžalobě a rozhodnutích soudů obou stupňů.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 67 To 389/2008, a spolu s ním i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 44 T 27/2007, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k datu rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, když podle jeho názoru byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. je chybné.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel namítal, že soudy obou stupňů odmítly provést veškeré jím navržené důkazy s odkazem na jejich nadbytečnost a jeho vlastní výpověď prohlásily za nedůvěryhodnou. Takovými výhradami však napadal jednak rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů (považoval dokazování za neúplné, neboť nebyly provedeny jím navrhované důkazy), jednak způsob hodnocení důkazů z jejich strany (považoval za nesprávné, že soudy po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. shledaly jako nevěrohodnou jeho výpověď), a jednak, že skutkový stav věci nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně vytýkal neúplnost provedeného dokazování a domáhal se odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že také novější judikatura Ústavního soudu, zejména pak jeho nález ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, nález ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, a další (stejně jako jeho dřívější nálezy ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03), označuje nepřipuštění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez ohledu na námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Tuto judikaturu Nejvyšší soud reflektuje a do rámce uvedeného dovolacího důvodu podřadil i „zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 864/2006), resp. že „zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. O tzv. extrémní rozpor by se totiž jednalo pouze v případě, že by soud z provedených důkazů vyvodil takové skutkové závěry, které by z těchto důkazů nevyplývaly při žádném z možných způsobů jejich hodnocení. K takovémuto pochybení však v předmětné věci v žádném případě nedošlo a existenci extrémního rozporu nelze vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení dovolatele měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak soudy učinily.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 není zcela případný, neboť v uvedené věci stěžovatel vedle námitek týkajících se skutkových zjištění, vznesl i námitku proti právní kvalifikaci skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku, kterou se Nejvyšší soud nezabýval, což se v nyní posuzované věci nestalo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a