ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3499.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3499/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. A. C. H. , zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem v Ostravě–Vítkovicích, Ruská 87/11, proti žalované M. K. , zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě–Moravské Ostravě, Preslova 9, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 199/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2008, pod č. j. 56 Co 547/2007–148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. října 2006, č. j. 29 C 199/2000 – 108, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „J. A. C. H., je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné šestiny celku na garáži bez č. p. / č. e. stojící na pozemku parc. č. 4029/2 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, pro katastrální území M. O., obec O.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č. j. 56 Co 547/2007–148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., a to tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
V souzené věci nalézací soudy dospěly k závěru, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat pro absenci naléhavého právního zájmu určení jeho spoluvlastnického práva k předmětné nemovitosti - garáži, který vychází ze skutkového zjištění, že tato nemovitost nebyla projednána v rámci dědictví po právních předchůdcích žalobce, od nichž žalobce odvozuje své spoluvlastnické právo k nemovitosti. Uvedený závěr nalézací soudy učinily v souladu s ustálenými závěry judikatury Nejvyššího soudu České republiky, podle níž ani jediný dědic (tím spíše pak jen jeden z možných dědiců) se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2954 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 335/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Vyjadřuje-li dovolatel nesouhlas s tímto právním závěrem (aniž by v této souvislosti formuloval jakoukoliv otázku zásadního právního významu), činí tak výhradně na základě zpochybnění skutkového zjištění učiněného nalézacími soudy, že předmětná nemovitost nebyla předmětem dědického řízení. Svou povahou jde o výhradu vůči skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu, a tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit rovněž nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2010
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu