ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.373.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 373/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce města Nové Město nad Metují se sídlem úřadu v Novém Městě nad Metují, Husovo náměstí 1225, IČ: 272876, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovaným: 1) J. B. , a 2) E. B. , o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 278/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2008, č. j. 20 Co 107/2008-98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2008, č. j. 20 Co 107/2008-98, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2007, č. j. 8 C 278/2007-76, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit pozemkové parc. č. 685/8 a 686/10, zapsané na LV č. 100004 pro obec a kat. území N. M. n. M., a vyklizené je předat žalobci. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jsou na základě kupní smlouvy z 27. 12. 1988 vlastníky (společné jmění manželů) domu č. p. 960 a pozemků st. parc. č. 1983 o výměře 107 m2 a parc. č. 686/9 o výměře 382 m2 v kat. území N. M. n. M. Oba označené pozemky vznikly rozdělením pozemku parc. č. 686/9 s původní výměrou 489 m2. Žalobce je tamtéž vlastníkem pozemků parc. č. 685/8 – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 34 m2 a parc. č. 686/10 – orná půda o výměře 258 m2. Pozemky žalobce ze tří stran přiléhají k pozemku žalovaných parc. č. 686/9, na jehož kratších stranách tvoří úzké pruhy – tzv. lemy, které mají výměru 70 m2. Žalovaní na předmětných pozemcích ve vlastnictví žalobce vybudovali zahradu, nechali na nich položit chodníky a vedle chodníků vysázeli živý plot. Až do roku 2005 žalované nikdo neinformoval, že sporné pozemky nejsou jejich. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nabyli sporné pozemky vydržením. K tomu uvedl, že v kupní smlouvě z 27. 12. 1988 výměra žalovanými koupeného pozemku není uvedena, šlo o parcelu s nedokončenými komunikacemi, která v žalovaných nevyvolala představu větší výměry pozemku. I když výměra sporných pozemků přesahuje 50 % výměry koupeného pozemku, s ohledem na zvláštnost tvaru sporného pozemku, zejména s ohledem na užívání lemů, soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že žalovaní drželi sporné pozemky na základě omluvitelného omylu v dobré víře.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, č. j. 20 C 107/2008-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně učinil právní závěr, že žalovaní sporné pozemky nemohli vydržet. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z jiného důvodu, a to že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Podle názoru odvolacího soudu není ani namístě žaloba na vyklizení nemovitostí, neboť pokud na sporných pozemcích je živý plot a jiné porosty, příp. chodník, pak jsou součástí pozemků (§120 odst. 1 obč. zák.). Pokud žalobce chtěl docílit toho, aby žalovaní přestali sporné pozemky užívat, potom měl zvolit žalobu na zdržení se užívání pozemků, příp. žalobu na vydání pozemků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolání polemizuje s důvody, pro které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal na to, že se nedomáhá odstranění živého plotu a jiných porostů, ale odstranění toho, co na pozemcích patří žalovaným. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Pro posouzení toho, zda je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím, není rozhodující, jakým způsobem odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, tedy zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností pak je míněn jen takový závěr, který rozdílně stanovuje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaná v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod č. C 132, C 149 a C 159. V dané věci soudy obou stupňů posoudily návrh uplatněný žalobcem odlišně. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nabyli sporné pozemky vydržením, podle odvolacího soudu je výkon žalobcem uplatněného práva v rozporu s dobrými mravy. Právní vztahy mezi účastníky tak byly posouzeny významně rozdílně. Dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy proti měnícímu se rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bez ohledu na to, že výrok byl formulován jako potvrzující.
Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne dovolací soud též k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Podle §213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, publikovaném na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz konstatoval, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod č. C 4310). Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, in www.nsoud.cz ).
Rovněž judikatura Ústavního soudu je ustálena v požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Podle závěru Ústavního soudu, pokud odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstačnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. např. nález ÚS ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02 a nález ze dne 22. října 2008, sp. zn. I. ÚS 129/2006). Za překvapivá lze podle konstantní judikatury Ústavního soudu považovat jen ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007).
V dané věci potvrzení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, je překvapivým rozhodnutím odvolacího soudu. Soud prvního stupně se tímto důvodem nezabýval a nezabýval se jím při jednání ani odvolací soud. Měl-li odvolací soud za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru účastníků, t. j. z hlediska nikoli vydržení, ale rozporu výkonu vlastnického práva s dobrými mravy, měl je vyzvat, aby v tomto směru v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností. Pokud odvolací soud takto za použití §213b odst. 1 o. s. ř. nepostupoval podle §118a odst. 2 o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o. s. ř.), aniž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mohl posuzovat z hlediska dalších uplatněných dovolacích námitek.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu