ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4882.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4882/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce P. M. , zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, proti žalovanému M. J. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Kovalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Budečská 6, o náhradu škody ve výši 400.850,75 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 320.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 345/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 11 Co 283, 284/2008-363, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 11 Co 283, 284/2008-363, se v měnící části výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. V části, v níž směřuje proti výroku pod bodem II tohoto rozsudku, se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. září 2006, č. j. 12 C 345/2000-302, ve znění usnesení ze 22. ledna 2008, č. j. 12 C 345/200-336, a opravného usnesení ze dne 16. dubna 2008, č. j. 12 C 345/2000-351, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 400.850,75 Kč s 11 % úrokem z prodlení od 20. 9. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 320.000,- Kč s 23 % úrokem z prodlení od 6. 9. 1998 do 25. 9. 1998 (výrok pod bodem II), ohledně úroku z prodlení ve výši 23 % z částky 320.000,- Kč od 26. 9. 1998 do zaplacení vzájemný návrh zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body IV a V).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný dne 20. 6. 2000 způsobil žalobci fyzickým útokem poškození zdraví spočívající v otřesu mozku těžkého stupně s pohmožděním mozku, zlomeninu klenby lebky a subdurální hematom s trvalými následky po těžkém poranění hlavy a poúrazové omezení hybnosti páteře, které ho naprosto vyřadily ze soukromého, pracovního a společenského života. V oblasti neurologické, v níž došlo k trvalému poškození zdraví spočívajícímu v omezení hybnosti krční páteře, poúrazové změně funkce mozku, která má za následek zpomalené reakce na podněty, obtížnější řešení problémů, snížení psychické a fyzické výkonnosti, znalec stanovil bolestné včetně zvýšení na 319 bodů a ztížení společenského uplatnění na 550 bodů a vzhledem k charakteru trvalých následků doporučil zvýšit ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek, tj. na 1100 bodů. Žalobce trpí těžkou depresivní reakcí a dochází u něj ke stálému zhoršování kognitivních funkcí; ztížení společenského uplatnění v oblasti psychiatrie znalec ohodnotil 1250 body a navrhl mimořádné zvýšení nejméně na čtyřnásobek. V důsledku utrpěného úrazu došlo u žalobce též k problémům v oblasti sexuální (sexuální dysfunkce, poruchy erekce a ejakulace při nesnížené sexuální apetenci), které mají nejistou prognózu; ztížení společenského uplatnění znalec ohodnotil 320 body, které navrhl s ohledem na to, že poškození je důsledkem úmyslného trestného činu, zvýšit o 1/3.
Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že základní odškodnění stanovené znalci činí 92.870,- Kč [tj. 30 Kč x (319 b. + 2 x 550 b.) + 30 Kč x 1250 b. + 30 Kč x (320 b. + 320/3 b.)]. Posuzovaný případ vyhodnotil jako výjimečný a hodný mimořádného zřetele; poukázal na to, že žalobce je v důsledku úmyslného trestného činu, který ho postihl v poměrně mladém věku, plně invalidní a jeho zdravotní poškození je trvalého charakteru, nevyléčitelné, problémy lze jen mírnit. Úraz ho zasáhl na jednom z nejcitlivějších míst lidského těla, kterým je mozek, postižení zasahuje do více oblastí a výrazně žalobce omezuje ve všech směrech jeho života, ať již v pracovním (je trvale invalidní), zájmovém (nemůže se již věnovat svým koníčkům – sportu a literatuře) či soukromém (obtížné hledání sexuální, případně životní partnerky), má tedy velký vliv na celkovou kvalitu žalobcova života ve všech směrech. S poukazem na to, že podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. by jen základní odškodnění činilo 292.680,- Kč, při využití i jen práva na dvojnásobné zvýšení pak 585.360,- Kč, soud prvního stupně uzavřel, že je dán důvod pro mimořádné zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“), a to na pětinásobek, tj. na částku 464.350,- Kč, která podle jeho mínění může alespoň částečně kompenzovat žalobcovo postižení. S poukazem na to, že mu nemohl přisoudit více, než sám požadoval, přiznal žalobci uplatněnou částku 400.850,75 Kč, aniž za tohoto stavu zkoumal oprávněnost jeho požadavku na náhradu ušlého výdělku a věcné škody.
Ve věci vzájemného návrhu žalovaného soud prvního stupně zjistil, že žalobce dne 2. 9. 1998 písemně uznal dluh vůči žalovanému ve výši 320.000,- Kč z titulu půjčky a zavázal se jej uhradit do 5. 9. 1998. Žalobce neprokázal své tvrzení, že byl k sepsání uznávací listiny donucen výhružkami žalovaného; bylo sice prokázáno, že žalovaný vyhrožoval jak žalobci, tak jeho manželce, ale nikoliv že tyto výhrůžky byly přímo důvodem k sepsání uznávací listiny. Nadto sám žalobce uznal i v rámci trestního řízení, že dlužil žalovanému předmětnou částku, avšak nemohl ji zaplatit. Žalobce neprokázal ani tvrzení, že dluh uhradil, popřípadě že jej částečně kompenzoval převedením zrekonstruované provozovny na žalovaného. S poukazem na to, že se v každém případě jednalo o vztah obchodní; soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §407 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dovodil, že od uznání dluhu dne 2. 9. 1998 běžela nová čtyřletá promlčecí doba; protože vzájemný návrh byl podán dne 14. 9. 2001, posoudil žalobcem uplatněnou námitka promlčení jako nedůvodnou. Vzájemnému návrhu tedy co do jistiny vyhověl, nepřiznal však žalovanému úrok z prodlení za dobu od žalobcova úrazu, neboť usoudil, že žalobcovu neschopnost vydělat si prostředky na úhradu dluhu způsobil žalovaný a bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby žalobce nesl následky.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 11 Co 283,284/2008-363, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku pod bodem I ohledně částky ve výši 90.168,75 Kč s 11 % úrokem z prodlení od 26. 5. 2001 do zaplacení a ohledně částky ve výši 153.200,- Kč potvrdil. Ohledně částky ve výši 118.900,- Kč s příslušenstvím, ohledně 11 % úroku z prodlení z částky 153.200,- Kč od 20. 9. 2000 do zaplacení a dále ohledně 11 % úroku z prodlení z částky 90.168,75 Kč od 20. 9. 2000 do 25. 5. 2001 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Ohledně částky 38.582,- Kč s příslušenstvím odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II přisuzujícím žalovanému jistinu uplatněnou vzájemným návrhem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a v zamítavém výroku pod bodem III ohledně úroků z prodlení z této jistiny tento rozsudek změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 23 % úrok z prodlení z částky 320.000,- Kč od 26. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem III). Odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky uveřejněný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992 (dále též jen „R 10/1992“), zdůraznil, že zvýšení základního počtu bodů zjištěného lékařem podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen zcela výjimečně v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před poškozením zdraví bylo na vysoké úrovni a mimořádné, takže omezení nelze vyjádřit jen základním odškodněním, které již samo představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a úkolů. Zdůraznil, že znalci v jednotlivých oblastech, v nichž došlo ke zdravotnímu poškození žalobce, se vyjádřili k důvodnosti dalšího zvýšení bodového ohodnocení, když uvedli konkrétní poškození zdraví, jeho prognózu a omezení v osobním, pracovním a společenském životě. Poukázal na to, že žalobce ani netvrdil, že jeho aktivity a zapojení byly natolik mimořádné a výjimečné, aby jejich ztráta či omezení vyžadovaly vyšší než znalci doporučené zvýšení základního ohodnocení, a přiklonil se k takto doporučenému zvýšení. Shledal přitom logickým, že důsledky poškození zdraví jsou v každé oblasti jiné, a proto vyhodnotil jako oprávněnou výhradu žalovaného vůči souhrnnému navýšení pro všechna žalobcova poškození.
Vedle nezpochybněné výše bolestného v částce 10.068,75 Kč tak odvolací soud shledal odůvodněným odškodnění za ztížení společenského uplatnění v oblasti neurologických potíží ve výši dvojnásobku základního počtu bodů (550, zvýšeno na 1100), tedy v částce 33.000,- Kč, a v oblasti sexuologické ve výši zvýšené o jednu třetinu (základní 320 bodů), tedy v částce 12.800,- Kč. Pouze při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění v oblasti psychiatrických potíží se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že je (rovněž v souladu s doporučením znalce) na místě zvýšení bodového odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, a to na pětinásobek (nikoliv však o pětinásobek, jak ve skutečnosti učinil soud prvního stupně), tj. na částku 187.500,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že žalobce z titulu odškodnění na zdraví požadoval částku 362.268,75 Kč, tento požadavek je tedy co do částky 243.368,75 Kč důvodný a co do částky 118.900,- Kč nikoliv; pokud jde o úrok z prodlení, žalovaný se dostal do prodlení s uspokojením uplatněného nároku pouze v rozsahu dvojnásobku základního počtu bodů, co do částky 90.168,75 Kč, neboť povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení vzniká až na základě soudního rozhodnutí.
Odvolací soud dospěl dále k závěru, že soud prvního stupně nerozhodl o celém uplatněném nároku, jestliže neposuzoval požadavek na náhradu ušlého výdělku ve výši 38.414,- Kč a věcné škody ve výši 168,- Kč. Dovodil, že tyto nároky je třeba posoudit jako samostatné a rozhodnout o nich.
Ve věci vzájemného návrhu se odvolací soud stran uplatněné jistiny ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, nesprávným však shledal závěr, že uplatnění práva na úrok z prodlení je v rozporu s dobrými mravy. Ze skutečnosti, že příslušenství sdílí osud pohledávky, dovodil, že neshledaly-li soudy důvod k odepření nároku na jistinu, nelze posuzovat jinak její příslušenství.
Rozsudek odvolacího soudu v měnící části výroku pod bodem I a ve výrocích pod body II a III napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v ustanoveních §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (proti výrokům pod body I a III) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (proti výroku pod bodem II) a jež odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a ve vztahu k výroku pod bodem II též tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Žalobce vyjádřil přesvědčení, že mu soud prvního stupně správně přiznal mimořádné zvýšení odškodnění. Argumentoval, že v řízení tvrdil všechny podstatné okolnosti, soud měl k dispozici všechny důkazy o jeho postižení a správně je posoudil.
Výrok pod bodem II napadeného rozsudku odvolací soud podle žalobcova mínění nedostatečně odůvodnil, jestliže v podstatě jen odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. Žalobce zpochybnil závěr, že nebyl prokázán takový nátlak a výhrůžky žalovaného, jež by směřovaly k uznání jeho dluhu. Poukázal na zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný za účelem vymožení svého dluhu vyhrožoval jemu i jeho manželce, a argumentoval, že uznání dluhu bylo, jak podle jeho mínění vyplývá „z celého dokazování“, z jeho strany snahou uniknout těmto výhrůžkám a pocitu nebezpečí. Zásadní právní otázku shledal v tom, zda v situaci, kdy je dluh vymáhán pohrůžkami a uznání dluhu je pro dlužníka řešením nepříznivé situace, je možno považovat uznání dluhu za svobodně učiněný úkon.
Žalobce setrval na názoru, že přiznání úroků z prodlení by bylo v rozporu s dobrými mravy, a zpochybnil právní závěr, na němž v této otázce spočívá napadené rozhodnutí; podle jeho názoru „situace, kdy příslušenství sdílí osud nároku samo o sobě neznamená, že o tomto příslušenství nelze rozhodnout samostatně“.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání namítl, že dovolání do měnící části výroku pod bodem I napadeného rozsudku není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť se nejedná o rozdílné právní hodnocení věci odvolacím soudem; rozdílné hodnocení vycházelo pouze ze skutečnosti, že soud prvního stupně souhrnně a mechanicky navyšoval základní bodové ohodnocení u jednotlivých nároků na bolestné a ztížení společenského uplatnění, u některých nároků dokonce sčítal bolestné a ztížení společenského uplatnění, navyšoval součet nároků na dvojnásobek a pak ještě dokonce na pětinásobek, aniž reflektoval znalecké posudky, provedené důkazy a právní úpravu. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle mínění žalovaného správné, neboť žalobce nebyl schopen prokázat, že poškození jeho zdraví způsobilo ve všech oblastech jeho života tak mimořádná, zásadní a výjimečná omezení, jež by odůvodňovala pětinásobné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, popř. bolestného, neunesl tedy důkazní břemeno.
Stran vzájemného návrhu se žalovaný ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002 (dále též jen „R 5/2002“), zdůraznil, že soudní praxe požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nepovažuje za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání proti měnící části výroku pod bodem I a proti výroku pod bodem III rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
V napadeném výroku pod bodem II je rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek, včetně těch, jež vyplývají ze střetu o výklad norem práva procesního. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, www.usoud.cz ).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž toto rozhodnutí spočívá).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci; při přezkumu jeho správnosti proto dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr. Dovolacími námitkami, jimiž dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu nikoliv prostřednictvím polemiky s tím, jakou normu hmotného práva tento soud použil a jak tuto normu vyložil a aplikoval, nýbrž toliko na základě kritiky správnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů, na nichž je pro něho nepříznivé právní posouzení založeno, je podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněn nikoliv dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a jehož použití je (přímo v tomto ustanovení) zapovězeno v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takový dovolací důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
O popsanou procesní situaci se jedná též v této věci. Žalobce zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o platnosti právního úkonu (uznání závazku podle §323 obch. zák.) toliko prostřednictvím kritiky závěru, na němž je tento právní závěr založen, totiž závěru o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran skutečností, z nichž bylo možno dovodit příčinnou souvislost mezi výhrůžkami žalovaného a uznáním závazku žalobcem. Důkazním břemenem, jež vyplývá z ustanovení §120 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení (a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch). Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána (ať pro nečinnost účastníka či z objektivních důvodů), tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení o této skutečnosti, ani o tom, že toto tvrzení je nepravdivé (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod číslem 86 v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002). Závěr o neunesení důkazního břemene je tedy závěrem skutkovým, nikoliv právním, a jeho zpochybnění tedy k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vést nemůže. Ostatně též sama otázka příčinné souvislosti je podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, a právní posouzení příčinné souvislosti spočívá toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. usnesení uveřejněné pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009, či usnesení ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007, www.nsoud.cz ). Otázka, zda výhrůžky žalovaného a posuzovaný žalobcův právní úkon jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je tedy otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Dovolatel tedy nečiní nic jiného, než že v rámci předestřené právní otázky dovolacímu soudu předkládá vlastní verzi skutkového stavu (že dluh uznal pouze z toho důvodu, aby unikl výhrůžkám žalovaného) a na ní pak buduje odpovídající právní závěr (o neplatnosti právního úkonu pro nedostatek svobodné vůle podle §37 obč. zák.), jenž konfrontuje s odlišným právním závěrem odvolacího soudu. Pomíjí přitom, že v dovolacím řízení, v němž přichází v úvahu toliko přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a vychází z něho a jeho přezkumná činnost je omezena pouze na správnost právního posouzení tohoto skutkového stavu.
Jestliže odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, pak je zřejmé, na čem je jeho rozhodnutí založeno. Takové rozhodnutí přezkoumatelné je, za předpokladu ovšem, že rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž odkazuje, splňuje požadavky stanovené v §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud se tedy dovolatelem vytýkané vady řízení nedopustil, nehledě na to, že taková vada, jež není výsledkem střetu o výklad normy procesního práva, z povahy věci nemůže založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce (srov. např. výklad obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, a ústavně právní závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod č. 130).
V této části tedy dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v jeho měnící části dovolání přípustné je, a je též důvodné.
Podle ustanovení §444 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odstavec 1). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (odstavec 2). V posuzované věci se určení výše, do které lze žalobci poskytnout náhradu za ztížení společenského uplatnění, a určení výše této náhrady řídí (jak správně dovodily soudy nižších stupňů) vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle ustanovení §6 vyhlášky při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (odstavec 1). Částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle §10 (odstavec 2).
Podle ustanovení §7 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod (odstavec 1). Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle §3 odst. 2 (odstavec 2). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (odstavec 3).
Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil (srov. zejména R 10/1992, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, a ze dne 29. června 2005, sp. zn. 25 Cdo 509/2004, www.nsoud.cz ), že náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu bodů určeného lékařem představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Již samo základní bodové ohodnocení (§6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů. Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody, takže újma mu způsobená by nebyla dostatečně vyjádřena ani zvýšením základního odškodnění podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky (ani takto zvýšená náhrada by nebyla přiměřená následkům). Ustálená soudní praxe též dovodila, že vícenásobné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění je odůvodněno rovněž v těch případech, kdy poškozený je pro následky úrazu téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2005, sp. zn. 25 Cdo 2282/2004, www.nsoud.cz ).
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění tak závisí jednak na ohodnocení lékaře, jednak na posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledky poškození zdraví omezeny, popřípadě ztraceny; toto posouzení je vyhláškou přenecháno soudu (srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, a ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 25 Cdo 3858/2007, www.nsoud.cz ).
V projednávané věci je třeba předně zdůraznit, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí v této části na závěru o neunesení důkazního břemene, jak mylně pochopil žalovaný (a k čemu svádí ne zcela šťastně zvolená dikce odvolacího soudu). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, jenž vzal za prokázaná naprosto všechna žalobcova tvrzení, včetně těch, jež byly v rozporu s jeho vlastní výpovědí (srov. soudem prvního stupně citovanou žalobcovu výpověď o zlepšování jeho sexuálních problémů, díky kvalitnímu vztahu se zajímavou ženou). Odvolací soud však - na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl při právním posouzení tohoto skutkového stavu k závěru, že zjištěné skutečnosti splňují předpoklady pro zvýšení odškodnění nad stanovené nejvyšší výměry podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky jen u ztížení společenského uplatnění v oblasti psychiatrické.
Odvolací soud správně vytkl soudu prvního stupně, že do základu při zvyšování základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění chybně zahrnul též bolestné v oblasti neurologické a že na pětinásobek (paradoxně, vzhledem k avizovanému podkladu v doporučení lékaře) zvýšil pouze základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění v oblasti psychiatrické, zatímco v oblasti neurologické a sexuologické ve skutečnosti nezvyšoval na pětinásobek částku odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem, nýbrž odškodění již zvýšené (na dvojnásobek, resp. o jednu třetinu) podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky. Odvolací soud však sám při úvaze o předpokladech mimořádného zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky nepostupoval způsobem odpovídajícím hmotnému právu, jak je vyložen v citované judikatuře. Mechanicky, bez dalšího, založil své závěry toliko na doporučení jednotlivých lékařských posudků, ačkoliv ty jsou z povahy věci zaměřeny na ryze medicínská hlediska. Jestliže vyhláška v článku III přílohy bod 14 písm. c) výslovně zdůrazňuje, že součástí lékařského posouzení není určování zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §6 odst. 2, pak výkladem (a minori ad maius) je třeba dovodit, že tím spíše platí toto pravidlo pro mimořádné zvýšení podle ustanovení §7 odst. 3. Je věcí soudu, aby na základě výsledků dokazování srovnal v intencích ustanovení §6 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhlášky zjištěné aktivity a způsob života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něho nastal v důsledku poškození, a aby vyhodnotil, zda a nakolik jsou v důsledku poškození zdraví ztraceny či omezeny jeho předchozí přepoklady v různých oblastech života (jak se změnila kvalita jeho života), s přihlédnutím k věku, v němž u něho k poškození zdraví došlo (srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, a ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 104/2004,, www.nsoud.cz ). Jestliže takto odvolací soud nepostupoval, pak neaplikoval citovaná ustanovení správně, jeho rozhodnutí v této části spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Bude-li odvolací soud též v dalším řízení vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, pak nepřehlédne skutkový závěr tohoto soudu, podle něhož trvalé následky úrazu žalobce, muže v produktivním věku (41 let), naprosto vyřadily ze soukromého, pracovního a společenského života. Jak bylo vyloženo shora, též zcela mimořádná závažnost následků (co do jejich intenzity a co do rozsahu, v němž postihly běžné životní aktivity člověka), dramaticky degradující celkovou kvalitu života poškozeného do té míry, že je ze života téměř vyřazen a jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou prakticky ztraceny, může (při zohlednění jeho věku) i za stavu, kdy jeho předchozí životní aktivity nebyly zcela mimořádné, opodstatnit závěr, že se jedná o výjimečný případ hodný zvláštního zřetele, v němž ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje postižení, jež přivodilo tak zcela zásadní (radikální) změnu v životě poškozeného.
Právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné též v závěru, na němž spočívá výrok pod bodem III jeho rozhodnutí, totiž že nejsou-li předpoklady k odepření nároku na uplatněnou jistinu pohledávky pro rozpor s dobrými mravy, nelze posoudit jinak, tedy jako rozporné s dobrými mravy, uplatnění nároku na úrok z prodlení. Právní názor odvolacího soudu se odchyluje od výkladu zaujímaného v této otázce (byť jen implicite) Nejvyšším soudem, jenž v celé řadě svých rozhodnutí posuzuje soulad uplatněného nároku na úrok z prodlení s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. obč. zák. bez zřetele na to, zda jsou podmínky pro poskytnutí soudní ochrany nároku na zaplacení samotné pohledávky či nikoliv (srov. např. R 5/2002). Též vůči tomuto výroku je tedy dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v měnící části výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu