ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3318.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3318/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Ing. M. T ., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. D. S ., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 139/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 64 Co 347/2008-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 5 C 139/2006-36, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 17. května 2006 z nájmu žalobkyně k „bytu č. 12 o podlahové ploše 70, 25 m2, II. kategorie, sestávajícímu se ze dvou pokojů a kuchyně v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 319 v ul. S. 4, v P. 7“ (dále jen „výpověď“ a „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 64 Co 267/2007-62, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 20. února 2008, č. j. 5 C 139/2006-74, žalobě opětovně vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 11. prosince 2008, č. j. 64 Co 347/2008-95, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”)
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku nerozhodl jinak než v prvním /odvolacím soudem zrušeném/ rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím zejména namítl, že napadené rozhodnutí je – z tam uvedených důvodů – překvapivé). Dovolatel však přehlédl, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že pokud se oba soudy zabývaly otázkou neplatnosti výpovědi, nelze podle názoru dovolacího soudu na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který na neplatnost výpovědi usoudil z toho, že nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody – dovodil, že výpověď je neplatná (pro rozpor se zákonem podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) už proto, že neobsahuje závazek pronajímatele zajistit vypovídané nájemkyni bytovou náhradu ve formě přístřeší.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze uvést následující.
Napadený rozsudek je založen na právním názoru, že výpověď je neplatná podle §39 obč. zák., neobsahuje-li v rozporu s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák. závazek žalovaného (pronajímatele bytu) zajistit žalobkyni (nájemkyni bytu) odpovídající bytovou náhradu, tj. v daném případě přístřeší jako bytovou náhradu svého druhu.
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí dovodil, že přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, a ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, a ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, přijatém na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky konaném dne 11. února 2009 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. Dovolací soud zastává názor, že tím spíše, avšak zde pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák.), musí být neplatná výpověď z nájmu bytu, která vůbec (a to v rozporu s citovaným ustanovením) neobsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, v daném případě ve formě přístřeší (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 11. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 2498/2007, z 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2127/2008, a nejnověji z 25. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 5053/2007).
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že stanoví-li zákon výslovně, že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže by podmínění povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, uveřejněný pod C 320 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K obsahově totožnému názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, v němž mimo jiné dovodil, že odepření práva na bytovou náhradu přichází v úvahu toliko na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností (jak na straně vlastníka, tak i vyklizovaného) usoudit na to, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí). V soudní praxi přitom není pochyb o tom, že odepření bytové náhrady vyplývající ze zákona (pro rozpor s dobrými mravy) však přísluší pouze soudu; nemůže tak učinit samotný pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu