ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.876.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 876/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně m. č. P. 2 , zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Č. , zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 5/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2007, č.j. 39 Co 384/2006-252, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 2. 2006, č.j. 14 C 5/2001-224, vyhověl žalobě (v podobě změněného návrhu) a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu evidovaného jako byt o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, situovaného v 5. nadzemním podlaží domu čp. 1365 v P. 2, Na R. 10, katastrální území N. M., obec hl. město P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“) určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobkyně jako pronajímatelka uzavřela dne 1. 9. 1998 se žalovaným smlouvu o nájmu bytu označeného jako byt č. 5, o podlahové ploše celkem 62,91 m2, sestávajícího z kuchyně, tří pokojů, dvou WC a koupelny (dále též „smlouva z 1. 9. 1998“), že žalovaný v bytě provedl v letech 1998 až 2000 stavební úpravy (blíže specifikované v odůvodnění rozsudku), v důsledku nichž došlo k jeho dispozičním změnám (zejména k odstranění či posunutí příček, k vybudování nové kuchyně s jídelnou v místě, kde se původně nacházel pokoj a ke zřízení obývacího pokoje namísto původní kuchyně), a že tyto úpravy byly provedeny bez souhlasu pronajímatele (žalobkyně) a bez stavebního povolení. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného, že jím provedené stavební úpravy nelze považovat za úpravy odporující kolaudačnímu stavu bytu, neboť tento stav nebyl vůbec znám, a konstatoval, že z provedených důkazů vyplynulo, v jakém stavu byt převzal, a v jakém je nyní. Zaujal názor, že otázka skutečného tzv. kolaudačního stavu bytu je věcí stavebních předpisů a „příslušných orgánů“, a že pro naplnění výpovědního důvodu, spočívajícího v provedení nepovolených stavebních úprav je podstatný závěr, zda je fakticky nájemce provedl, a zda k tomu měl souhlas pronajímatele, nikoliv to, zda byl znám či zda existoval skutečný kolaudační stav bytu a projektová dokumentace. Uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) je dán, neboť žalovaný hrubým způsobem porušil povinnosti nájemce tím, že bez souhlasu pronajímatele provedl stavební úpravy bytu, které znamenaly změnu jeho faktického uspořádání oproti stavu, v němž mu byl předán do užívání. Neshledal však existenci dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák. Dovodil, že (z důvodů rozvedených blíže v odůvodnění rozsudku) není přivolení k výpovědi v dané věci v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), a na základě toho žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č.j. 39 Co 384/2006-252, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Poukázal na vyjádření zástupce žalobkyně, který při odvolacím jednání uvedl, že není schopen doložit, zda se v době uzavření smlouvy z 1. 9. 1998 jednalo o způsobilý předmět smlouvy o nájmu bytu, tedy že existoval byt v ní označený jako byt o velikosti 3+1. Zaujal názor, že předmětem smlouvy o nájmu bytu je „byt“, jímž se rozumí soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (popřípadě o změně účelu jejího užívání). V dané věci však nebylo prokázáno, že by prostory označené ve smlouvě z 1. 9. 1998 jako byt, byly jako byt kolaudovány. Nájemní smlouva byla tedy uzavřena ohledně nezpůsobilého předmětu a v takovém případě je absolutně neplatná podle §39 obč.zák., k čemuž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Není-li platně uzavřena smlouva o nájmu bytu, není možné vyhovět žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Uvádí, že v řízení byla prokázána přinejmenším faktická existence předmětného bytu, jakož i to, že předmětný dům je stavbou určenou k bydlení, a že „konkrétní bytový prostor, pronajatý žalovanému jako byt, je prostorem určeným k bydlení“. Ohledně uvedených skutečností nebylo mezi účastníky sporu, k čemuž měl odvolací soud přihlédnout. Namítá, že „tzv. kolaudace“ byla v době dokončení výstavby domu právu neznámým pojmem, přičemž „povolení užívání bytového domu“ bylo řádně vydáno rozhodnutím stavebního úřadu podle tehdy platných předpisů a došlo-li později ke stavebním úpravám, nemohly tyto samy o sobě vést k závěru, že by předmětný byt neexistoval. Vyjadřuje názor, že „pokud by dovolací soud zaujal shodné právní stanovisko s odvolacím soudem, neměl by přehlédnout“, že odvolací soud svým postupem odňal žalobkyni možnost upravit žalobu o přivolení k výpovědi na žalobu o vyklizení, čímž by se zabránilo novému řízení, jež bude nucena zahájit. Považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné, neboť účastníkům nebyla dána možnost reagovat na změnu ,,právního stavu“ a nedostalo se jim poučení o ,,dotvrzení potřebných skutečností“, čímž byly porušeny zásady spravedlivého řízení (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp.zn. IV. ÚS 114/97). Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že v odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že: ,, žalobce u jednání odvolacího soudu uvedl, že není schopen prokázat právní stav bytu“ – myšleno tedy ještě jiným způsobem, než jak bylo provedenými důkazy prokázáno, což neodpovídá skutečnému vyjádření jejího právního zástupce. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalším řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Posléze uvedené vady dovolatelka uplatňuje jednak námitkou, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nesprávně a v rozporu s obsahem spisu citoval výrok jejího právního zástupce, dále námitkou, že jeho rozhodnutí je překvapivé, a rovněž tak námitkou, že nedal účastníkům možnost reagovat na změnu ,,právního stavu“ a nepoučil je o ,,dotvrzení potřebných skutečností“.
Pokud jde o první z uváděných námitek, je třeba uvést, že formulace vyjádření právního zástupce žalobkyně, použitá v dovolání, se v odůvodnění napadeného rozsudku nenachází, a již z tohoto důvodu je tato námitka neopodstatněná. Pro úplnost lze dodat, že v protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 6. 6 2007 (který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, a je tedy veřejnou listinou ve smyslu §134 o.s.ř. /srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1998, sp.zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněný pod č. 9 v časopise Soudní judikatura 1/1999/) je uvedeno, že ,,zástupce žalobkyně k dotazu senátu uvádí, že není s to doložit, zda se jednalo v době uzavření nájemní smlouvy o způsobilý předmět, tedy zda byt 3+1 existoval“, což doslovně odpovídá té části textu odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém odvolací soud slova zástupce žalobkyně uvádí. Protože (jak vyplývá z obsahu spisu) v tomto protokolu nebyly opravovány chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti, ani nebyl podán návrh na jeho doplnění protokolu, resp. námitky proti jeho znění (§40 odst. 3 o.s.ř.), nemá dovolací soud důvodu pochybovat o jeho správnosti. Je tedy třeba konstatovat, že touto namítanou vadou řízení postiženo není.
Pokud jde o dovolací námitku týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí, dovolací soud poukazuje především na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, podle níž o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak přijal odlišný právní závěr pokud jde o posouzení otázky naplnění předpokladů pro přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., mezi něž patří především existence právního vztahu nájmu bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 240/2001). Jestliže se oba soudy zabývaly – na stejném skutkovém základě – posouzením věci z hlediska citovaných ustanovení, nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nelze vyhovět. Přitom nelze ani přehlédnout, že žalobkyně mohla v rámci řízení před obecnými soudy řádně uplatňovat všechna svá procesní práva (což také ostatně činila), a tudíž tak měla i možnost skutkově a právně argumentovat, a to i ve vztahu k pochybnostem, vzniklým již na počátku řízení ohledně stavebnětechnického i právního stavu předmětného bytu (srov. např. č.l. 50, 51, 58). Lze tedy uzavřít, že ani v tomto směru nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud „nedal účastníkům možnost reagovat na změnu právního stavu a nepoučil je o dotvrzení potřebných skutečností“, čímž obsahově (§41 odst. 2 o.s.ř.) namítá pochybení v postupu soudu dle §118a o.s.ř. Podle §118a odst. 1 o.s.ř. jestliže se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, v čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Dle odstavce 2 téhož ustanovení, má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Nejvyšší soud již v usnesení z 27. 6. 2003, sp.zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že „poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (neboť obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.“
Jestliže v projednávané věci odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného provedenými důkazy a při nezměněném právním názoru o aplikaci ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, učinil tak na základě (odlišného) výkladu uvedeného ustanovení, kdy dovodil, že základní podmínkou pro rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je existence platného nájemního vztahu k „ bytu“ (jakožto způsobilému předmětu daného právního vztahu - viz níže), na rozdíl od soudu prvního stupně, který (vycházeje z /nesprávného/ názoru, že tzv. kolaudační stav bytu není pro posouzení věci právně relevantní) se posouzením uplatněného nároku z tohoto hlediska nezabýval. Jeho zamítavé rozhodnutí nebylo tedy založeno na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Z objektivního hlediska tedy nebyl dán důvod pro poskytnutí poučení žalobkyni podle §118a o.s.ř.
Pro úplnost lze k námitkám dodvolatelky dodat, že nárok na vyklizení bytu, opřený o tvrzení, že žalovaný ho užívá bez právního důvodu, a návrh na přivolení k výpovědi jsou nároky rozdílné; není ovšem vyloučeno, aby druhý z nich byl uplatněn pro případ, že původní návrh se ukáže nedůvodným (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1956, od něhož soudní praxe dosud odklon nezaznamenala, jak o tom svědčí rovněž rozsudky Nejvyššího soudu z 18. 4. 2000, sp.zn. 26 Cdo 177/99, a z 21. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 762/99, a jeho usnesení z 12. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1491/2005, a z 28. 11. 2007, sp.zn. 26 Cdo 3327/2007). V dané věci však dovolatelka takto nepostupovala a změně žaloby v odvolacím řízení by bránilo ustanovení §216 odst. 2 o.s.ř.
Protože jiné vady řízení nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává z obsahu spisu, zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolatelka však takto chápaný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. neuplatňuje. Jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), její dovolací námitky v tomto směru (o tom, že v řízení byla prokázána existence předmětného bytu) míří ve svých důsledcích proti právnímu posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 1 obč.zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu z důvodů uvedených ad a) až i) citovaného ustanovení.
Jak již bylo uvedeno výše, jedním z hmotněprávních předpokladů rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je existence nájemního vztahu žalovaného (nájemce) k bytu, jehož nájem je vypovídán (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 240/2000, dále např. rozsudek ze dne 28. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 526/2005). Ve smyslu ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp.zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, dále např. rozsudky z 14. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 882/2000, a z 8. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1158/2003) se bytem pro účely právního vztahu nájmu bytu (§685 a násl. obč.zák.) rozumí místnosti (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení. Rozhodný je tedy právní stav, nikoliv vůle účastníků nájemního vztahu, resp. faktický stav užívání, jak se mylně domnívá dovolatelka.
V projednávané věci se odvolací soud od uvedené ustálené judikatury neodchýlil, a jeho rozhodnutí je tak výrazem ustálené soudní praxe.
Lze tedy uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu