ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2596.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2596/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: J. H. , zastoupen Mgr. Jiřím Buchvaldkem, advokátem v Praze 1, Ovocný trh 2/580, proti žalovaným: a) K. L. , b) M. L. , oba zastoupeni JUDr. Věrou Plešingerovou, advokátkou v Praze 3, Lucemburská 43, o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodní soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 13 C 140/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009, č. j. 68 Co 83/2009-388, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným náklady řízení o dovolání v částce 3.876,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právní zástupkyně JUDr. Věry Plešingerové.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2008, č.j. 13 C 140/2004-332, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal vydání nemovitostí, a to domu č.p. 131 na pozemku parc.č. 315 a garáže zbudované na pozemku parc.č. 316/díl 2, vše zapsáno na LV č. 155 pro kat.úz. Ř. K vydání nemovitostí mělo dojít podle zákona 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Ve výroku II. odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 15.351,- Kč k rukám jejich advokátky.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal vydání již zmiňovaných nemovitostí – domu č.p. 131 a garáže. Soud prvního stupně dospěl ohledně předmětu řízení k závěru, že žalobce je ve smyslu §19 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích oprávněnou osobou ve vztahu k 3 sporné nemovitosti včetně garáže. Tento podíl nemovitosti žalobce zdědil po svém otci J. H., přičemž podíl následně propadl státu v důsledku vyslovení trestu propadnutí majetku za trestný čin opuštění republiky. V roce 1990 byl žalobce soudně rehabilitován. Ohledně zbylé 1 došel soud k tomu závěru, že žalobce oprávněnou osobou není, jelikož tento podíl na nemovitostech propadl státu v roce 1948 (v této době byl ve vlastnictví otce žalobce) a žalobce jej po otci zdědit nemohl (otec rehabilitován nebyl). Žalovaní se vlastníky předmětných nemovitostí stali na základě smlouvy ze dne 19.7.1967 uzavřené se státem, registrované Státním notářstvím Praha – západ dne 20.7.1967, když předtím neplatně uzavřeli smlouvu s H. Š., na kterou 3 této nemovitosti již předtím neplatně převedl též žalobce. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda jsou žalovaní potencionálně povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve spojení s §19 odst. 1 téhož zákona, a dospěl ke kladnému závěru. Vzal však za prokázané, že žalovaní nabyli předmětnou nemovitost za částku 47.810,- Kč, přičemž reálná cena nemovitosti v době jejího převodu, stanovená znalcem Ing. K., byla 53.670,- Kč. Rozdíl mezi cenou, za kterou dům od státu žalovaní odkoupili a cenou určenou znalcem je ve výši 5.860,- Kč, tedy 10,91%. Žalovaní tak podle soudu prvního stupně nabyli nemovitost v souladu s právními předpisy, jelikož rozdíl mezi kupní a odhadní cenou nemovitosti byl shledán jako přiměřený (tolerována je odchylka mezi cenami ve výši 10-15%, resp. při zpětném ocenění až 20% ceny). Soud prvního stupně dále dospěl i k tomu závěru, že žalovaní nebyli při koupi nemovitosti nijak protiprávně zvýhodněni. V domě bydleli spolu s dalšími nájemníky a o dům jevili zájem (směrnice č. 10/1964, podle které bylo třeba rodinný domek při jeho prodeji nabídnout nejprve dosavadním uživatelům). Odvolací soud též dovodil, že protiprávní zvýhodnění nelze na straně žalované spatřovat ani v členství K. L. v KSČ. Tato skutečnost sama o sobě protiprávní zvýhodnění nepředstavuje. Dovolací soud se tedy s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání bylo 14.9.2009 podáno žalobcem bez zastoupení advokátem či notářem (§241 o. s. ř.), přičemž plná moc advokáta byla do spisu doplněna až dne 9.4.2010. Následně na základě výzvy soudu k odstranění vad dovolání advokát podané dovolání doplnil, avšak pouze o výčet dovolacích důvodů. Doplnění je tak takové povahy, že soudu neumožňuje nic jiného, než vycházet z původního dovolání, ke kterému se advokát pouze připojil. V dovolání žalobce napadl výrok I. i II. rozsudku odvolacího soudu. Poukázal v něm mimo jiné i na délku trvání celého sporu, jakož i na další okolnosti, které s celou záležitostí podle jeho názoru souvisí. Dále uvedl, že žalovaní nemohli být v dobré víře, že nemovitosti nabyli do vlastnictví, poukázal na křivdy k nímž došlo v letech 1948 až 1989 a na další, vesměs soukromé, důvody, na základě kterých rozsudek odvolacího soudu shledává jako věcně nesprávný. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím svého advokáta vyjádřili žalovaní. Tito ve vyjádření zdůraznili, že žalobce v dovolání nikde neuvedl, v čem spatřuje vady řízení a svá tvrzení neopřel o žádné konkrétní skutečnosti. Žalovaní byli naopak toho názoru, že soud vyšel ze skutkových zjištění, které měli oporu v provedeném dokazování a právní posouzení věci vyšlo z provedených důkazů. Dovolání na základě uvedeného navrhli zamítnout a žalobci uložit povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce spatřoval v tom, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam - tedy v naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – a podle zastupujícího advokáta dovolací důvody uplatnil v rozsahu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění relevantním pro toto řízení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikaturní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203).
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou odvolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp.zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal celkovou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Odvolatel v podaném dovolání právní otázku nikde nevymezuje, a to ani v obecné rovině. Podmínka přípustnosti dovolání tudíž není již z tohoto pohledu naplněna, neboť chybí řádné vymezení předmětu dovolacího přezkumu, který je na rozdíl od jiných alternativ přípustnosti dovolání limitován dovolatelem formulovanou právní otázkou či otázkami.
Nelze ani dovodit, že by ve věci došlo k jakémukoliv pochybení z hlediska hmotného práva.
Je zřejmé, že potenciálně je žalobce oprávněnou osobou podle §19 odst. 1 a §3 odst. 1, 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalovaní jsou pak opět potenciálně povinnými osobami podle §20 odst. 1 a §4 odst. 2 téhož zákona.
Rozhodné ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích však nebylo naplněno. Nebyla splněna podmínka nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť kupní cena, jak již řečeno výše, nevykazuje podstatou odchylku od ceny znalecky stanovené (podrobněji viz rozhodnutí NS sp.zn. 23 Cdo 1036/2000, 28 Cdo 1936/2003 a řada dalších; toleruje se odchylka přibližně do 20% kupní ceny). Pokud jde o podmínku protiprávního zvýhodnění, pak žalovaní jako uživatelé bytu v domě byli podle tehdejšího podzákonného předpisu (směrnice č. 10/1964) oprávněni vystupovat při převodu nemovitostí na straně nabyvatelů. Odvolací soud pak správně uzavřel, že samotné členství prvního žalovaného v komunistické straně nezakládá bez dalších okolností splnění uvedené podmínky (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 23.6.2004, sp.zn. I. ÚS 555/03).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaní mají podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží podle §8 vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 9.000,- Kč, zvýšená o 30% vzhledem ke společnému zastoupení více účastníků (§19a téže vyhlášky), tedy odměna zástupce ve výši 11.700,- Kč. Po redukci dvakrát na polovinu (§14, §15, §18 odst. 1 cit. vyhlášky) představuje odměna zástupce částku 2.930,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalované činí 3.876,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu