ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3148.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3148/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. Š. Ch ., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A., a. s. V. M ., a 2) T., s. r. o. , obě zastoupené advokátem, o zaplacení částky 75.784,- Kč s příslušenstvím a částky 1,548.512,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 290/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2009, č. j. 15 Co 326/2008-271, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 10. 12. 1998 domáhal zaplacení částky 777 968,- Kč s příslušenstvím za plnění poskytnuté ze smlouvy uzavřené dne 29. 1. 1991 s prvním žalovaným. Žalobce se ve smlouvě zavázal poskytnout žalovanému práce a služby spojené se zavedením výroby plastových oken a profilů a zaškolit jednoho pracovníka, první žalovaný se zavázal zaplatit jednorázovou částku 250 000,- Kč a po dobu deseti let platit podíl ve výši 2 promile z dosažených tržeb. Na základě dodatku ke smlouvě ze dne 19. 11. 1991 vstoupil do veškerých práv a povinností prvního žalovaného druhý žalovaný.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 8. 2005, č. j. 12 C 290/2003-111 žalobu ve vztahu k prvnímu žalovanému zamítl pro nedostatek pasivní legitimace. Pokud jde o druhého žalovaného, dospěl k závěru, že žalobci sice vznikl nárok na zaplacení jednorázové odměny ve výši 250 000,- Kč, ale částka mu nebyla přiznána, neboť žalovaní vznesli důvodnou námitku promlčení. Ustanovení smlouvy upravující nárok na podíl z tržeb bylo soudem shledáno neurčitým a nesrozumitelným, a proto i neplatným. Z neplatného právního úkonu tak žalobci nemohl vzniknout nárok na zaplacení.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce usnesením ze dne 11. 9. 2006, č. j. 12 C 290/2003-151, rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dle odvolacího soudu je zřejmé, že žalobce uzavíral smlouvu ze dne 29. 1. 1991 za situace, kdy neměl oprávnění k podnikatelské činnosti, neboť podnikatelské oprávnění získal dne 4. 2. 1991. Proto také žalobce nemohl činit dne 29. 1. 1991 žádné hospodářské úkony a pokud přesto uzavřel hospodářskou smlouvu, jde o absolutně neplatný právní úkon. Dále však odvolací soud uvedl, že důvodnost žalobcových nároků lze posoudit po právní stránce jinak (např. z titulu vydání neoprávněného majetkového prospěchu).
Podáním ze dne 4. 1. 2007 doručeným soudu prvního stupně dne 5. 1. 2007, několikrát doplňovaným a naposledy měněným podáním ze dne 31. 10. 2007 a doručeným soudu dne 2. 11. 2007, se žalobce domáhal zaplacení částky 75 784,- Kč s příslušenstvím vůči prvnímu žalovanému a 1 548 512,- Kč s příslušenstvím vůči druhému žalovanému s odůvodněním, že jde o hodnotu plnění poskytnutého v době od 29. 1. 1991 do 30. 4. 1992 v podobě zavedení výroby a zpracování plastických hmot včetně výroby plastových oken a zaškolení jednoho pracovníka. Dále uvedl, že tato výroba byla uvedena do provozu od 30. 4. 1992.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 14. 11. 2007, č. j. 12 C 290/2003 – 223, změnu žaloby připustil.
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, č. j. 12 C 290/2003-238, vázán právním názorem Krajského soudu v Ostravě, žalobu z titulu neoprávněného majetkového prospěchu zamítl, když dospěl k závěru, že výroba byla zahájena dne 30. 4. 1992 a po tomto datu již žalobce žalovaným žádné plnění neposkytl. Dále k námitce promlčení uvedl, že byla-li žaloba soudu doručena dne 10. 12. 1998, je nárok na vydání majetkového prospěchu ve smyslu §107 obč. zák. promlčen v objektivní tříleté lhůtě.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 2. 2009, č. j. 15 Co 326/2008-271 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dle názoru odvolacího soudu je nutno posuzovat návrh žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním plněním v době od 29. 1. 1991 do 30. 4. 1992 jako nový návrh, jímž byly uplatněny nové nároky, a proto ke stavení běhu promlčecí lhůty nedošlo již žalobou ze dne 10. 12. 1998, ale až podáním ze dne 1. 10. 2007. Dále odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce je promlčen v důsledku uplynutí promlčecích lhůt.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání došlé soudu 27. 4. 2009 doplněné podáním došlým 1. 6. 2009, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./, a nesprávné právní posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Konkrétně v dovolání namítal, že
a) ve vztahu k promlčecí lhůtě je třeba uplatnit ustanovení §107 odst. 2 z. č. 109/1964 Sb. a desetiletou promlčecí lhůtu,
a)
b) skutek, který žalobce vymezil již při podání žaloby, je totožný po celou dobu řízení a dle dovolatele se proto stále jedná o nárok spočívající ve spolupráci účastníků a právní posouzení je z tohoto důvodu nerozhodné,
c) soudy obou stupňů opakovaně nepřihlédly k tvrzeným a prokázaným skutečnostem,
d) na vydání platebního rozkazu reagovali žalovaní pouze podáním blanketního odporu, aniž by v danou chvíli cokoliv relevantního vznesli,
e) v daném případě jsou dány výjimečné důvody spočívající v mimořádné tvrdosti pro dovolatele, pro které měly soudy uplatněné námitce promlčení odepřít účinky,
f) smlouva datovaná ke dni 29. 1. 1991 je platná.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
1.
1. K námitce ad a) týkající se délky promlčecí lhůty a jejího běhu.
Žalovaní získali majetkový prospěch poskytnutím prací a služeb provedených v době od 29. 1. 1991 do 30. 4. 1992, které spočívaly v zavádění výroby plastových oken a profilů a dále v zaškolení jednoho pracovníka. Výroba byla zahájena, resp. k předání výroby do provozu došlo dne 30. 4. 1992.
Dovolací soud posoudil otázku promlčení žalobcova nároku na majetkový prospěch jak pro případ platnosti, tak i neplatnosti smlouvy uzavřené dne 29. 1. 1991.
Hospodářská smlouva mezi žalobcem a prvním žalovaným byla uzavřena dne 29. 1. 1991, tedy za účinnosti zákona č. 109/1964 Sb. (dále jen hospodářský zákoník), který byl zrušen zákonem č. 513/1991 Sb. (dále jen obch. zák.) ze dne 5. 11. 1991 s účinností od 1. 1. 1992.
Podle §1 odst. 1 hospodářského zákoníku hospodářský zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (dále jen "organizace"), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích.
Podle §736 odst. 1 věty první a druhé obch. zák. se tímto zákonem řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
Podle §3 odst. 2 smlouvy ze dne 29. 1. 1991 odběratel při předání výroby do provozu zaplatí za poskytnuté know – how dodavateli jednorázovou částku 250.000,- Kč.
Posoudí-li dovolací soud smlouvu ze dne 29. 1. 1991 jako platně uzavřenou, je nutno nárok žalobce na plnění ze smlouvy, resp. promlčení tohoto nároku, posuzovat s ohledem na citované ustanovení §736 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku podle hospodářského zákoníku, ačkoliv ten byl dne 30. 4. 1992, kdy se žalobcova pohledávka stala splatnou, již nahrazen obchodním zákoníkem.
Dle ustanovení §131a hospodářského zákoníku pokud není v zákoně uvedeno jinak, je promlčecí lhůta tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Jedná se o ustanovení obsahově shodné s ustanovením §101 obč. zák., dle kterého je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Není rozhodné, z jakého důvodu – ať subjektivního či objektivního – tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve většině případu splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., a kol., Občanský zákoník, komentář, díl I., Praha, C. H. Beck 2008, str. 541).
Jestliže k předání výroby do provozu došlo dne 30. 4. 1992, kdy se pohledávka žalobce stala také splatnou, nezbývá než uzavřít, že i kdyby smlouva ze dne 29. 1. 1991 byla platnou smlouvou, nárok žalobce se promlčel za tři roky od 30. 4. 1992, kdy byla výroba uvedena do provozu, tj. 30. 4. 1995.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou promlčení nároku žalobce z titulu neplatné smlouvy, tj. jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož dovolacímu soudu není známo, kdy přesně v době od 29. 1. 1991 do 30. 4. 1992 došlo k plnění na základě neplatného právního důvodu (tj. smlouvy ze dne 29. 1. 1991), zabýval se dovolací soud všemi v úvahu připadajícími variantami.
Promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení poskytnutého žalobcem v postavení nepodnikatele plněním na základě neplatného právního úkonu v době od 29. 1. 1991 do 3. 2. 1991 , tj. od uzavření smlouvy do doby, než žalobce získal podnikatelské oprávnění, je nutno posoudit dle občanského zákoníku.
Podle ust. §107 odst. 1 obč zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší - dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
Otázka běhu subjektivní promlčecí lhůty dle cit. §107 odst. 1 obč. zák. byla v podobných případech v rozhodnutích Nejvyššího soudu již řešena. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR je z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudek Nejvyšší soud ČR ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442). V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je takovou rozhodující vědomostí znalost oprávněného těch skutkových okolností, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Není přitom významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007). V souzené věci byla okolnost, že žalobce v době podepsání smlouvy, tj. dne 29. 1. 1991, nebyl nositelem oprávnění k podnikatelské činnosti, známa již ve chvíli vzniku smlouvy. Jestliže jsou pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty rozhodující skutkové okolnosti, kryje se počátek jejího běhu v dané věci s plněním poskytnutým žalobcem jako nepodnikatelem od 29. 1. 1991 do 3. 2. 1991.
Z hlediska aplikace jednotlivých lhůt upravených v citovaném ustanovení §107 obč. zák. dovolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy i sám žalobce opakovaně potvrzuje přesvědčení obou stran o uzavření platné smlouvy, žalovaní nejednali úmyslně a relevantní je subjektivní dvouletá lhůta a objektivní tříletá lhůta.
Nárok na vydání bezdůvodného obohacení poskytnutého v době od 29. 1. 1991 do 3. 2. 1991 se tedy promlčel nejpozději dne 3. 2. 1993 uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, neboť, jak již bylo předesláno, po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty nelze právo přiznat a to nezávisle na běhu tříleté objektivní lhůty.
Promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení poskytnutého žalobcem v postavení podnikatele plněním na základě neplatné smlouvy ze dne 29. 1. 1991 v době od 4. 2. 1991 do 31. 12. 1991 , tj. od získání podnikatelského oprávnění žalobcem do účinnosti obchodního zákoníku, je nutno s ohledem na již citované ust. §1 hospodářského zákoníku posoudit podle hospodářského zákoníku.
Dle ust. §131b odst. 2 hospodářského zákoníku promlčecí lhůta práva na náhradu škody činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Právo na náhradu škody se však promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. To platí obdobně o promlčecí lhůtě práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (dle dnešní terminologie bezdůvodného obohacení).
Pro vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby podle hospodářského zákoníku a počátku běhu subjektivní promlčecí doby platí analogicky to, co bylo popsáno výše pro vztahy řídící se občanským zákoníkem.
Nárok na vydání bezdůvodného obohacení poskytnutého v době od 4. 2. 1991 do 31. 12. 1991 se tedy promlčel nejpozději dne 31. 12. 1993 uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty.
Promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení poskytnutého žalobcem v postavení podnikatele bezesmluvním plněním v době od 1. 1. 1992 do 30. 4. 1992 , tj. od účinnosti obchodního zákoníku, je nutno s ohledem na ustanovení §1 odst. 1 obch. zák., dle kterého tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství, posoudit podle obchodního zákoníku.
Dle §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Čtyřletá promlčecí doba je v obchodních vztazích rozhodná jak pro uplatnění nároku ze smlouvy, tak i nároku z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, dle kterého vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti […] bezdůvodné obohacení přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. )
Nárok na vydání bezdůvodného obohacení poskytnutého v době od 1. 1. 1992 do 30. 4. 1992 se tedy promlčel nejpozději dne 30. 4. 1996 uplynutím čtyřleté promlčecí doby.
Jak vyplývá z výše uvedeného, i kdyby datem rozhodným pro uplatnění nároku bylo datum 10. 12. 1998, kdy se žalobce podáním ze dne 9. 12. 1998 začal domáhat soudní ochrany a nikoliv datum 1. 10. 2007, kdy žalobce upřesnil žalobní tvrzení, jak dovodil odvolací soud, je nesporné, že žalovaný mohl úspěšně uplatnit námitku promlčení bez ohledu na to, zda smlouva ze dne 29. 1. 1991 byla uzavřena platně, či nikoliv.
2. K námitce ad b) týkající se vymezení skutku a námitce ad f) týkající se platnosti smlouvy ze dne 29. 1. 1991
Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem dovolatele, dle kterého žalobce na výzvu soudu podáním ze dne 1. 10. 2007 (ve skutečnosti se jedná o podání z 4. 1. 2007) pouze doplnil a upřesnil původní žalobní tvrzení. Ke změně základních skutkových tvrzení obsažených v původní žalobě skutečně nedošlo, neboť žalobce se od počátku, tj. žalobou z 10. 12. 1998 domáhal úhrady za plnění poskytnuté v době od 29. 1. 1991 do 30. 4. 1992 na základě hospodářské smlouvy ze dne 29. 1. 1991.
Na druhé straně však, jak vyplývá z výše uvedeného, není pro posouzení promlčení nároku žalobce rozhodující, zda ke stavení běhu promlčecí lhůty došlo podáním žaloby dne 10. 12. 1998, nebo až podáním ze dne 1. 10. 2007 (resp. 4. 1. 2007), protože nároky byly promlčené již před prvním podáním žalobce a to jak v případě platnosti, tak i v případě neplatnosti smlouvy ze dne 29. 1. 1991. Námitkou ad f) týkající se platnosti smlouvy ze dne 29. 1. 1991 se proto dovolací soud rovněž nezabýval. Za této situace se ani jedna z uvedených námitek nemůže promítnout do poměrů účastníků dovolacího řízení a proto nezakládají přípustnost dovolání.
3. K námitce ad c) týkající se posouzení skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudy obou stupňů
Dovolací soud předesílá, že soudy nejsou povinny provést všechny navržené důkazy. Podle §120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl . Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999).
Jak vyplývá z odůvodnění dovolacího soudu k námitce ad b), tak i z rozhodnutí soudů nižších stupňů, žádná relevantní skutečnost pro rozhodnutí o žalobě z hlediska důvodnosti promlčecích námitek nebyla nikým zpochybněna a odpovídá obsahu spisu. Z uvedeného důvodu námitky týkající se provádění důkazů nezakládají přípustnost dovolaní.
4. K námitce ad d) týkající se blanketního odporu
Jestliže podle ust. §174 odst. 3 věta 2 o. s. ř. pro nedostatek odůvodnění nelze odpor odmítnout a gramatický výklad ustanovení nevzbuzuje žádné pochyby (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád Komentář, nakladatelství C.H.Beck v Praze 2006, str. 174 an.), potom soud prvního stupně postupoval při výkladu o. s. ř. správně a námitka v posuzovaném případě nezakládá přípustnost dovolání, neboť řízení není postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./.
5. K námitce ad e) týkající se výjimečných důvodů pro odepření účinku promlčení
Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 20 Cdo 5406/2007 dobrými mravy rozumí ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 po pořadovým č. 126, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
Dovolatel se domáhá odepření účinku uplatněné námitce promlčení z důvodu mimořádné tvrdosti vzhledem k uplatněným nárokům i důvodům, proč nároky odvolatele nebyly včas uplatněny. Zmíněné důvody odvolatel blíže nespecifikuje.
V posuzovaném případě se jednalo o vztah dvou podnikajících osob, u kterého by více než kdekoliv jinde mělo platit, že právo slouží bdělým . Jak bylo vysvětleno výše, nároky žalobce byly promlčeny již před podáním první žaloby učiněným dne 10. 12. 1998. Proto také dlouhá doba probíhajícího sporu byla pro běh promlčecí doby irelevantní. Žalobce měl také dostatek času, aby své nároky za období od 29. 1. 1991 do 30. 4. 1992 včas uplatnil u soudu. Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že v posuzovaném případě byla námitka promlčení použita tak, jak to zákonodárce zamýšlel a nejednalo se o šikanózní výkon práva, nýbrž o adekvátní využití právního institutu sloužícího principu právní jistoty.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici ve zmíněné literatuře nebo na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Jelikož žádná z námitek dovolatele nemá pro napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť nemají vliv na nárok odvolatele, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. ledna 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu