ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1029.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1029/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. září 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Ch. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009, č. j. 4 To 86/2009-1638, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 31/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2009, č. j. 42 T 31/2007-1529, v trestní věci obviněných A. M. A. A. a Ch. O. byl obviněný Ch. O. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se měl společně s obviněným A. M. A. A., jednatelem společnosti Palimex – Company, s. r. o., se sídlem P., P., dopustit skutky podrobně popsanými ve výroku rozsudku pod body I/1-12. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s A. M. A. A. na náhradě škody poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., částku 3.232.439,- Kč. Týmž rozsudkem byl obviněný zároveň podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro jednání kvalifikované obžalobou jako dílčí skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost ŠkoFIN, s. r. o., odkázána s příslušným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného Ch. O. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2009, č. j. 4 To 86/2009-1638, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil v celé odsuzující části. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „společně s odsouzeným A. M. A. A., jednatelem společnosti Palimex – Company, s. r. o., se sídlem P., P., po přechozí vzájemné dohodě vylákali
1) uzavřením leasingové smlouvy ze dne 2. 2. 2005 se společností ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem P., P., v sídle dodavatelské společnosti Auto I.S.R., a. s., Č., V., P.-v., osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, v hodnotě 444.822,- Kč, a to tím způsobem, že oba společně v úmyslu nehradit leasingové splátky sjednali možnost uzavření leasingové smlouvy v sídle dodavatele, posléze obžalovaný A. M. A. A. uzavřel za spol. P. - C. uvedenou leasingovou smlouvu, uhradil akontaci ve výši 44.482,- Kč a současně se zavázal uhradit 60 měsíčních leasingových splátek ve výši 10.879,- Kč, ovšem uhradil pouze 8 splátek z důvodu oddálení odhalení trestné činnosti, načež obžalovaní s předmětným vozidlem naložili přesně nezjištěným způsobem a vozidlo nebylo do současné doby nalezeno, svým jednáním způsobili leasingové společnosti dle vyčíslení škodu ve výši 346.980,- Kč,
2) uzavřením leasingové smlouvy ze dne 2. 2. 2005 se společností ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem P., P., v sídle dodavatelské společnosti Auto I.S.R., a. s., Č., V., P.-v., osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, v hodnotě 431.383,- Kč, a to tím způsobem, že oba společně v úmyslu nehradit leasingové splátky sjednali možnost uzavření leasingové smlouvy v sídle dodavatele, posléze obžalovaný A. M. A. A. uzavřel za spol. P. - C. uvedenou leasingovou smlouvu, uhradil akontaci ve výši 43.138,- Kč a současně se zavázal uhradit 60 měsíčních leasingových splátek ve výši 10.569,- Kč, ovšem uhradil pouze 8 splátek z důvodu oddálení odhalení trestné činnosti, načež obžalovaní s předmětným vozidlem naložili přesně nezjištěným způsobem a vozidlo nebylo do současné doby nalezeno, svým jednáním způsobili leasingové společnosti dle vyčíslení škodu ve výši 336.493,- Kč,
3) uzavřením leasingové smlouvy ze dne 2. 2. 2005 se společností ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem P., P., v sídle dodavatelské společnosti Auto I.S.R., a. s., Č., V., P.-v., osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, v hodnotě 440.105,- Kč, a to tím způsobem, že oba společně v úmyslu nehradit leasingové splátky sjednali možnost uzavření leasingové smlouvy v sídle dodavatele, posléze obžalovaný A. M. A. A. uzavřel za spol. P. - C. uvedenou leasingovou smlouvu, uhradil akontaci ve výši 44.010,- Kč a současně se zavázal uhradit 60 měsíčních leasingových splátek ve výši 10.770,- Kč, ovšem uhradil pouze 8 splátek z důvodu oddálení odhalení trestné činnosti, načež obžalovaní s předmětným vozidlem naložili přesně nezjištěným způsobem a vozidlo nebylo do současné doby nalezeno, svým jednáním způsobili leasingové společnosti dle vyčíslení škodu ve výši 343.298,- Kč,
4) uzavřením leasingové smlouvy ze dne 25. 2. 2005 se společností ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem P., P., v sídle dodavatelské společnosti Auto I.S.R., a. s., Č., V., P.-v., osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, v hodnotě 470.071,- Kč, a to tím způsobem, že oba společně v úmyslu nehradit leasingové splátky sjednali možnost uzavření leasingové smlouvy v sídle dodavatele, posléze obžalovaný Ch. O. uzavřel uvedenou leasingovou smlouvu, uhradil akontaci ve výši 47.007,- Kč a současně se zavázal uhradit 60 měsíčních leasingových splátek ve výši 11.459,- Kč, ovšem uhradil pouze 7 splátek z důvodu oddálení odhalení trestné činnosti, dne 6. 9. 2005 převedl obžalovaný Ch. O. leasingovou smlouvu na společnost Palimex Company, s. r. o., jejímž jednatelem byl obžalovaný A. M. A. A., ačkoliv věděl, že závazky vzniklé ze smlouvy nebudou nadále plněny, načež obžalovaní s předmětným vozidlem naložili přesně nezjištěným způsobem a vozidlo nebylo do současné doby nalezeno, svým jednáním způsobili leasingové společnosti dle vyčíslení škodu ve výši 373.721,- Kč,
5) uzavřením leasingové smlouvy ze dne 29. 4. 2005 se společností ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem P., P., v sídle dodavatelské společnosti Auto I.S.R., a. s., Č., V., P.-v., osobní motorové vozidlo tovární značky VW Passat, v hodnotě 754.349,- Kč, a to tím způsobem, že oba společně v úmyslu nehradit leasingové splátky sjednali možnost uzavření leasingové smlouvy v sídle dodavatele, načež posléze obžalovaný A. M. A. A. uzavřel za spol. P. - C. uvedenou leasingovou smlouvu, uhradil akontaci ve výši 75.435,- Kč a současně se zavázal uhradit 60 měsíčních leasingových splátek ve výši 18.666, - Kč, následně bez souhlasu vlastníka vyvezli vozidlo mimo území ČR, dne 6. 5. 2005 bylo vozidlo zajištěno francouzskými policejními orgány v přístavu M., kde již bylo naloděno k cestě do T. na základě zfalšované kupní smlouvy, následně dne 9. 5. 2005 uhradil obžalovaný O. Ch. prodejci vozidla, společnosti Auto I.S.R., a. s., doplatek do plné ceny vozidla částku 660.247,- Kč, původní leasingová smlouva byla na základě doplatku zrušena, svým jednáním se obžalovaní pokusili způsobit leasingové společnosti škodu ve výši 660.248,- Kč,
6) uzavřením leasingové smlouvy ze dne 3. 5. 2005 se společností ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem P., P., v sídle dodavatelské společnosti P. I. A. CZ, v P., L., osobní motorové vozidlo tovární značky VW Passat, v hodnotě 751. 682, - Kč, a to tím způsobem, že oba společně v úmyslu nehradit leasingové splátky sjednali možnost uzavření leasingové smlouvy v sídle dodavatele, posléze obžalovaný A. M. A. A. uzavřel za spol. P. - C. uvedenou leasingovou smlouvu, uhradil akontaci ve výši 75.168,Kč a současně se zavázal uhradit 60 měsíčních leasingových splátek ve výši 18.422,- Kč, následně bez souhlasu vlastníka vyvezli vozidlo mimo území ČR, dne 6. 5. 2005 bylo vozidlo zajištěno francouzskými policejními orgány v přístavu M., kde již bylo naloděno k cestě do T. na základě zfalšované kupní smlouvy, následně dne 9. 5. 2005 uhradil obžalovaný A. M. A. A. prodejci vozidla, společnosti P. I. A. CZ, doplatek do plné ceny vozidla částku 658.091,- Kč, původní leasingová smlouva byla na základě doplatku zrušena, svým jednáním se obžalovaní pokusili způsobit leasingové společnosti škodu ve výši 658.091,- Kč,
7) uzavřením leasingové smlouvy ze dne 3. 5. 2005 se společností ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem P., P., v sídle dodavatelské společnosti P. I. A. CZ, v P., L. osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, v hodnotě 491. 779, - Kč, a to tím způsobem, že oba společně v úmyslu nehradit leasingové splátky sjednali možnost uzavření leasingové smlouvy v sídle dodavatele, posléze obžalovaný A. M. A. A. uzavřel za spol. P. - C. uvedenou leasingovou smlouvu, uhradil akontaci ve výši 49.178,Kč a současně se zavázal uhradit 60 měsíčních leasingových splátek ve výši 12.090, - Kč, následně bez souhlasu vlastníka vyvezli vozidlo mimo území ČR, dne 6. 5. 2005 bylo vozidlo zajištěno francouzskými policejními orgány v přístavu M., kde již bylo naloděno k cestě do T. na základě zfalšované kupní smlouvy, ovšem na základě příslibu obžalovaných leasingové společnosti, že vozidlo uhradí celé v hotovosti, byl dán pokyn k vydání vozu obžalovaným, ovšem tito následně uhradili pouze 3 splátky z důvodu oddálení odhalení trestné činnosti, načež obžalovaní s předmětným vozidlem naložili přesně nezjištěným způsobem a vozidlo nebylo do současné doby nalezeno, svým jednáním způsobili leasingové společnosti dle vyčíslení škodu ve výši 420.476,- Kč,
8) uzavřením leasingové smlouvy ze dne 31. 8. 2005 se společností ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem P., P., v sídle dodavatelské společnosti Auto I.S.R., a. s., Č., V., P.-v., osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, v hodnotě 460.271,- Kč, a to tím způsobem, že oba společně v úmyslu nehradit leasingové splátky sjednali možnost uzavření leasingové smlouvy v sídle dodavatele, posléze obžalovaný A. M. A. A. uzavřel za spol. P. - C. uvedenou leasingovou smlouvu, uhradil akontaci ve výši 92.054,- Kč a současně se zavázal uhradit 60 měsíčních leasingových splátek ve výši 10.039,- Kč, žádnou další stanovenou splátku již neuhradil, načež obžalovaní s předmětným vozidlem naložili přesně nezjištěným způsobem a vozidlo nebylo do současné doby nalezeno, svým jednáním způsobili leasingové společnosti dle vyčíslení škodu ve výši 362.083,- Kč,
9) uzavřením leasingové smlouvy ze dne 31. 8. 2005 se společností ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem P., P., v sídle dodavatelské společnosti Auto I.S.R., a. s., Č., V., P.-v., osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, v hodnotě 449.948, - Kč, a to tím způsobem, že oba společně v úmyslu nehradit leasingové splátky sjednali možnost uzavření leasingové smlouvy v sídle dodavatele, načež posléze obžalovaný A. M. A. A. uzavřel za spol. P. - C. uvedenou leasingovou smlouvu, uhradil akontaci ve výši 89.989,- Kč a současně se zavázal uhradit 60 měsíčních leasingových splátek ve výši 9.828,- Kč, žádnou další stanovenou splátku již neuhradil, načež obžalovaní s předmětným vozidlem naložili přesně nezjištěným způsobem a vozidlo nebylo do současné doby nalezeno, svým jednáním způsobili leasingové společnosti dle vyčíslení škodu ve výši 353.961,- Kč,
čímž způsobil škodu ve výši 2.537.012,- Kč (skutky ad I/1 – 4, 7 – 9) a pokusil se způsobit škodu ve výši 1.318.339,- Kč (skutky ad I/5, 6)“.
Za výše popsanou trestnou činnost byl obviněnému podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s A. M. A. A. na náhradě škody poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., částku 2.537.012,- Kč. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zároveň zproštěn obžaloby pro jednání kvalifikované obžalobou jako dílčí skutky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost ŠkoFIN, s. r. o., s nárokem na náhradu škody v rozsahu částek 3x 231.809,- Kč ve vztahu k obviněnému Ch. O. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě, v jejímž rámci kategoricky popřel jakoukoli dohodu mezi ním a obviněným A. A. ve vztahu k inkriminované trestné činnosti. Připomněl, že spoluobviněný A. A. nebyl nikdy k věci vyslechnut a existenci takovéto dohody dle jeho názoru nepotvrdil ani žádný z provedených důkazů. To konečně původním zprošťujícím rozsudkem uznal i soud prvního stupně - Městský soud v Praze. Dovolatel dále zdůraznil, že firma Palimex – Company, s. r. o., byla založena již v roce 1991 a ne krátce před spácháním předmětné trestné činnosti, jak tvrdila obžaloba. Tato firma pak se společností ŠkoFIN, s. r. o., spolupracovala od roku 1995. V tomto roce s ní uzavřela 29 leasingových smluv, z nichž bylo 25 řádně ukončeno. Dovolatel pak do firmy nastoupil do pracovního poměru v roce 2005 a podle pokynů jednatele se v rámci svých pracovních povinností podílel na výběru osobních aut pořizovaných na leasing, které vždy se společností ŠkoFIN, s. r. o., uzavíral jednatel A. A. Ze své pozice zaměstnance, resp. technického poradce při výběru automobilů pořizovaných na leasing, tudíž nemohl ovlivňovat, kolik vozidel si firma Palimex – Company, s. r. o., pořídí ani jak budou splácena a využívána. Z tohoto důvodu je proto podle dovolatele vyloučeno, aby byl s jeho jménem spojován náhlý zlom v činnosti firmy, který zjevně nastal až náhlým zmizením jejího jednatele, a současně i to, že by měl za daných okolností nést za trestnou činnost jakoukoliv odpovědnost. Dovolatel má zato, že pro závěr o jeho úmyslném zavinění nebyl dostačující ani důkaz odposlechem telefonních hovorů, jejichž procesní použitelnost je podle jeho názoru sporná a které se především netýkaly žalovaných aktivit firmy Palimex – Company, s. r. o.
Vrchní soud jako soud odvolací se po výtce odvolatele s těmito námitkami uplatněnými již v podaném odvolání důsledně nevypořádal. V důsledku toho pak byl žalovaný skutek nesprávně posouzen jako trestný čin.
S ohledem na shora uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přezkoumal odsuzující výrok o jeho vině z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 4 To 86/2009, aby přezkoumal také výrok o uloženém trestu a rozhodl tak, že podané dovolání je důvodné, a aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v souladu se zákonem a „kritérii spravedlnosti“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ve skutečnosti v něm uplatněné námitky, v podstatě shodné s námitkami uplatněnými již v řádném opravném prostředku (odvolání), směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem učiněná skutková zjištění. Odvolací soud se těmito námitkami důsledně zabýval a přiměřeným způsobem se s nimi vypořádal.
Státní zástupce dále připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění pak důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu dle §265b tr. ř., být nemohou. Státní zástupce současně nezjistil žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a z nich vyvozenými právními závěry.
Své písemné vyjádření proto uzavřel s tím, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak státní zástupce vyslovil i pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Ch. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí (resp. jeho části), jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek opřel především o tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům pak vytknul, že závěr o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu, kdy podle něj oba soudy vycházely především ze „sporných“ odposlechů telefonních hovorů, které se týkaly jiné trestní věci, aniž by zároveň uvedl jakékoliv konkrétní důvody, pro které by obsah předmětných odposlechů - pokud jde o jeho osobu - měl být důkazem procesně nepoužitelným. Jinými slovy, namítal v podstatě to, že v posuzovaném případě byla v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , protože soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výsledky dokazování k jeho tíži. V důsledku toho pak mělo být vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných procesních pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž jednal v podřízeném postavení k jednateli A. A. a jako zaměstnanec v souladu s jeho pokyny, aniž by si byl vědom toho, že se podílí na páchání trestné činnosti) pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestného podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných skutků nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se po doplnění dokazování v intencích zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu ve svém druhém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 24, 25 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) v zásadě neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Přitom se zabýval i otázkou vědomosti obviněného o podvodných praktikách při uzavírání leasingových smluv a jeho účasti na nich a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč v tomto směru považoval závěr soudu prvního stupně, že obviněný naplnil skutkovou podstatu souzeného trestného činu i po stránce subjektivní, za správný (viz str. 14 - 22 odůvodnění napadeného rozsudku). Zároveň odstranil některá pochybení, jichž se ve svém rozhodnutí dopustil soud prvního stupně (viz str. 22, 23). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K otázce rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter dictum v obecné rovině zmínit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu splňuje.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného Ch. O. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler