ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1319.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1319/2010 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným O. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 67 To 164/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 56/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 2. 2010, č. j. 37 T 56/2009-126, byl obviněný O. B. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 25. 3. 2009 v 19:25 hod. v P., ul. N. P. před domem po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného Ing. J. V., tím způsobem, že jej opakovaně udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající v otevřené zlomenině nosních kůstek bez posunu úlomků, hlubokou tržnou ránu nosu v délce 2 cm, tržnou ránu pod levým okem v délce 3 cm a otřes mozku s následnou hospitalizací od 25. 3. 2009 do 30. 3. 2009, přičemž poškozený byl omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně 12 dnů“. Za to byl obviněný podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití „§31 odst. 1 tr. zák.“ odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 6.810,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2010, č. j. 67 To 164/2010-141, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 6. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně nemá oporu v provedených důkazech. Odvolacímu soudu následně vytkl, že shledal nedůvodnou jeho námitku ohledně porušení jeho práv v konaném zkráceném trestním řízení. Dovolatel je toho názoru, že pokud státní zástupkyně prodloužila v souladu s ustanovením §179f odst. 2 písm. a) tr. ř. lhůtu ve zkráceném přípravném řízení o 10 dnů, měla ho i jeho obhájkyni o tomto postupu uvědomit, což však neučinila. V další části dovolání pak poukázal na nesrovnalosti ohledně data, kdy ke skutku mělo dojít, když v záznamu o sdělení podezření datum není uvedeno vůbec, v návrhu na potrestání a v trestním příkaze je uvedeno datum 7. 4. 2009 a v odsuzujícím rozsudku datum 25. 3. 2009. Z toho dovolatel dovozuje, že nebyla zachována totožnost skutku, když skutek nebyl řádně zařazen v čase. V tomto směru podle něho nemůže obstát ani úvaha odvolacího soudu, že od počátku věděl, z čeho je obviněn. Výhrady vznesl odvolatel i k uloženému úhrnnému trestu, když odvolací soud měl nesprávně a k jeho tíži vyhodnotit skutečnost, že spáchal dva trestné činy, byť v jednočinném souběhu. Pokud totiž někdo někoho napadne na místě veřejnosti přístupném, je logické, že vždy spáchá vedle trestného činu ublížení na zdraví i trestný čin výtržnictví. V takovém případě nelze tyto „skutky“ posuzovat jako přitěžující dovolatelově osobě. Podle dovolatele se odvolací soud nevypořádal ani s chybou v písemném vyhotovení výroku rozsudku soudu prvního stupně, která spočívala v použití nesprávného ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. při ukládání úhrnného trestu odnětí svobody. Odvolací soud měl pochybit tím, že zjištěnou vadu pouze konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by však zjednal nápravu. Omezil se jen na vysvětlení, že podle zvukového záznamu z hlavního líčení byl rozsudek vyhlášen správně, aniž by však důkaz poslechem tohoto záznamu v řízení konaném o řádném opravném prostředku (odvolání) provedl. Bylo tedy pochybením soudů obou stupňů, že ve věci nebylo vydáno opravné usnesení.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 67 To 164/2010, zrušil a přikázal mu ve věci opětovně jednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, jíž byl doručen dne 29. 9. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný O. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se tedy o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Z odůvodnění podaného dovolání není zcela zřejmé, v čem obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu, ať už v jedné či druhé alternativě, konkrétně spatřuje. Pokud má tato vada spočívat v namítané nepřesnosti v citaci ustanovení trestního zákona k uložení úhrnného trestu odnětí svobody, kdy se soud prvního stupně v písemném vyhotovení rozsudku zjevně dopustil písařské chyby a namísto §35 odst. 1 tr. zák. použil ustanovení „§31 odst. 1 tr. zák.“, nelze takové námitce přiznat právní relevanci.
Nejvyšší soud se v řízení o dovolání seznámil s obsahem zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 25. 2. 2010 a zjistil, že rozsudek - pokud jde o výrok o uložení úhrnného trestu - byl vyhlášen s citací §35 odst. 1 tr. zák., tedy správného ustanovení trestního zákona. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně není v souladu s rozsudkem tak, jak byl vyhlášen v hlavním líčení. Bylo proto namístě postupovat podle §131 tr. ř. a provést opravu vyhotovení a opisu rozsudku. Předmětné procesní pochybení obou soudů však současně nezakládá důvod k podání mimořádného opravného prostředku - dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , neboť konstatovaná písařská chyba nečiní výrok o trestu (v podobě vyhlášené soudem) ani chybějícím ani neúplným .
Uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz níže) obviněný nenaplnil ani námitkou, že s ohledem na rozdílně uvedenou dobu spáchání skutku v návrhu na potrestání a v rozsudku soudu prvního stupně došlo k porušení procesní zásady totožnosti skutku vyjádřené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř.
Podle právní teorie i soudní praxe totožnost skutku bude zachována (v poměru mezi obžalobou /návrhem na potrestání/ a rozhodnutím soudu o ní) alespoň za předpokladu, že je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání anebo jsou jednání nebo následek (nebo obojí) v těchto případech alespoň částečně shodné. Shoda zde ovšem musí být v podstatných okolnostech , jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Na zachování totožnosti skutku naopak nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena K tomu srov. v právní nauce viz Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní řád, Komentář - díl II, 5. vydání, C. H. BECK, Praha 2005, na str. 1682 a str. 1683.
S výše konstatovanou výtkou chybného posouzení totožnosti skutku z rozsudku soudu prvního stupně se v rámci svého přezkumu provedeného na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání) vypořádal již odvolací soud, přičemž ji zcela správně nepovažoval za důvodnou (viz str. 3 odůvodnění napadeného usnesení).
Žádnou z výtek uvedených v dovolání nelze relevantně podřadit ani pod obviněným uplatněný další dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v těch případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z obsahu výše uvedeného hmotně právního dovolacího důvodu je zřejmé, že mu nemůže odpovídat výlučně procesní námitka týkající se údajně nesprávného postupu státní zástupkyně v rámci zkráceného přípravného řízení podle §179f odst. 2 písm. a) tr. ř., ani dovolatelova další (blíže nerozvedená) námitka, že v rozhodnutí soudů „nejsou uvedeny konkrétní důkazy“, které by měly prokazovat jeho vinu.
V dané souvislosti však musel Nejvyšší soud rozhodovat se zřetelem na to, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných (procesně účinných) důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost pak věnoval otázce věrohodnosti výpovědi poškozeného na straně jedné a výpovědi svědka M. Š., který potvrdil skutkovou verzi předkládanou obhajobou. Náležitě poté vysvětlil, proč jako věrohodnou posoudil výpověď poškozeného Ing. J. V., a z jakých důvodů naopak nepovažoval za pravdivou výpověď svědka Š. (viz str. 4 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K problematice rozsahu dokazování Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces je však velmi důležitý požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadené usnesení odvolacího soudu, ale i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně splňují, když oba soudy uvedly, proč považovaly za nadbytečné provedení obhajobou navrhovaných důkazů, zejména důkazu výslechem svědka npor. B. (viz str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, resp. str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud jde o námitku dovolatele týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud poukazuje na vlastní rozhodovací praxi (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.), podle níž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který uplatněn nebyl), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz výše). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném stanovení druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. K uložení nepřípustného druhu trestu ani trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom v dovolatelově případě nedošlo. Pokud namítal, že odvolací soud nesprávně k jeho tíži vyhodnotil skutečnost, že se stíhaným jednáním dopustil hned dvou trestných činů, pak jde navíc o námitku proti odůvodnění rozhodnutí. Dovoláním lze ovšem napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (viz §265a odst. 4 tr. ř.).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler