ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.133.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 133/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. února 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným V. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 391/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 55/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 3 T 55/2009, byl obviněný V. V. uznán vinným jednak trestným činem znásilnění §241 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a jednak trestným činem soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 12. 12. 2008 v době mezi 20.00 hodinou a 21.00 hodinou v bytě, který se nachází v 1. patře pavlačového domu, ulice C. v B., vlákal do uvedeného bytu poškozenou – svou dceru L. V., které slíbil v uvedeném bytě poskytnout pervitin, který oba dlouhodobě užívají nitrožilně, a poté, kdy oba do tohoto bytu vstoupili, zamknul vstupní dveře a řekl poškozené, že pervitin má v pokoji, kam proto vešla a obžalovaný za ní přisunul ke dveřím stolek. Poté jí sdělil, že pervitin pro ni nemá a požadoval po ní soulož, což poškozená odmítala, začala brečet a chtěla odejít, v čemž jí obžalovaný bránil, několikrát ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje a řemenem ze svých kalhot několikrát po nohách a rukách. Pak ji shodil na postel, kam upadla na záda, vzpouzela se a prosila obžalovaného, ať toho nechá, že chce odejít a nikomu to neřekne. Přes její naléhání obžalovaný z ní svlékl bavlněné elastické kalhoty i s kalhotkami, sundal si vlastní kalhoty, lehl si na ni a vnikl svým penisem do její pochvy. Poškozená nadále brečela a chtěla po obžalovaném, ať ji pustí, ale ten ji teprve asi po půl hodině dovolil zajít si na toaletu, která se nachází v uvedeném domě mimo byt, v 1. poschodí domu, kdy s tímto souhlasil za podmínky, že poškozená půjde na toaletu bosá, čemuž vyhověla, běžela směrem k záchodu, v domnění, že ji otec sleduje, a v tu chvíli si všimla dvou žen, které mířily ke vchodovým vratům domu, proto se ihned za nimi rozběhla a požádala je o pomoc, zejména o přivolání policie, čemuž ženy vyhověly“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 391/2009, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 10. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. V. následně dovolání, které zároveň směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve sám vyložil obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění pak spatřoval v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně o jeho vině nemělo oporu v provedeném dokazování. Podle něj nebylo spolehlivě prokázáno, že se skutek stal tak, jak bylo popsáno v obžalobě, a že se ho vůbec dopustil. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami a nedostatky v řízení konaném soudem prvního stupně neodstranil. Zejména řádně nereagoval na námitku dovolatele, jíž zpochybnil procesní použitelnost výpovědi poškozené L. V. z přípravného řízení, která byla učiněna v jeho nepřítomnosti, ačkoliv o účast při ní výslovně žádal. Soud prvního stupně přitom podle dovolatele vycházel právě z tohoto jediného a pochybnosti vzbuzujícího důkazu.
Pokud jde o věrohodnost poškozené, ta byla podle dovolatele již dříve zkoumána v jiné projednávané věci vedené Policií České republiky, Okresním ředitelstvím Třebíč, pod ČTS: ORTR 454/KPV-OOK-2006, kdy na něj poškozená rovněž podala trestní oznámení pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Znalkyně PhDr. Z. K., CSc., tehdy měla dovodit věrohodnost výpovědi poškozené ve všech částech vyjma výpovědi vztahující se právě k jejímu údajnému znásilnění. Závěry znalkyně PhDr. B. Š., která zpracovávala znalecký psychologický posudek na poškozenou v nyní projednávané trestní věci, jsou přitom v obecné rovině k otázce její specifické věrohodnosti prakticky shodné. Pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené navíc podle přesvědčení dovolatele dostatečně odůvodňuje i skutečnost, že odmítla vypovídat před soudem; možná právě z obavy, že zde bude její výpověď zpochybněna.
V další části dovolání obviněný poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. P. S. a její výpověď z hlavního líčení, která u něj neshledala žádné příznaky svědčící pro sexuální deviaci typu patologické sexuální agresivity či sadismu. A konečně pro nevěrohodnost poškozené podle něho svědčí i vyjádření svědků k její osobě, z nichž vyplynulo, že se jedná o promiskuitní osobu nevalné pověsti, v minulosti již trestanou, s tendencí lhát.
S ohledem na shora konstatované důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupem podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 391/2009 v plném rozsahu, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 3 T 55/2009, rovněž v plném rozsahu, a to z důvodu předpokládaného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel současně požádal o projednání věci ve veřejném zasedání.
V podání ze dne 28. 1. 2010 označeném jako „doplnění dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 391/2009“ dovolatel opětovně poukázal na procesní nevyužitelnost výpovědi poškozené, která byla přes jeho výslovnou žádost konána v jeho nepřítomnosti. Uvedeného výslechu měl být účasten tím spíše, že ještě předtím žádal soud písemně o zrušení zastupování ustanovenou obhájkyní z důvodu narušení vzájemné důvěry. Ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozené L. V. pak namítl, že odvolací soud neprovedl ve veřejném zasedání jím navrhovaný důkaz výslechem M. K., který mu měl při návštěvě ve vazební věznici dne 30. 9. 2009 sdělit, že hovořil s poškozenou a ta ho měla informovat v tom smyslu, že si celé obvinění vymyslela. Soudy přitom neprovedly ani další jím navrhované důkazy, konkrétně výslechy dalších svědků, vyšetření na detektoru lži a provedení revizního znaleckého posudku ohledně věrohodnosti poškozené.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v něm uplatněné námitky ve skutečnosti směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů. Tím obviněný fakticky napadl soudem učiněná skutková zjištění a brojil proti údajným vadám procesního charakteru (nepoužitelnost výpovědi poškozené L. V. z přípravného řízení jako důkazu), což rovněž není v souladu s uplatněným dovolacím důvodem. Státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, že skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění ani namítané procesní vady důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu dle §265b tr. ř. být nemohou.
Z uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně upozornil na to, že takové rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně rovněž navrhl.
Obviněný V. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Námitku nesprávného právního posouzení skutku jako trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. založil na výhradách vůči způsobu a rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování a polemice se správností hodnocení důkazů oběma soudy. Soudům zejména vytkl, že neprovedly některé jím navrhované důkazy (výslechy dalších svědků včetně svědka K., vyšetření na detektoru lži, atd.), a dále to, že nesprávně hodnotily jednak podle něj záměrně nepravdivou svědeckou výpověď poškozené, jednak závěry vyplývající z psychiatrického znaleckého posudku vypracovaného k jeho osobě a svědčící v jeho prospěch, a především neodstranily pochybnosti vzbuzující rozpory mezi závěry psychologického znaleckého posudku k osobě poškozené vypracovaného v této trestní věci a závěry stejně zaměřeného posudku vypracovaného k věrohodnosti poškozené v jiném trestním řízení. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav a při zdůrazňování své vlastní verze skutkového děje, podle které to byla naopak poškozená, motivovaná snahou získat od něj dávku drogy, kdo na něm vykonal proti jeho vůli pohlavní styk a následně si vše vymyslela, aby se mu pomstila, pak dovolatel namítl, že byl neprávem uznán vinným oběma výše uvedenými trestnými činy, ačkoliv se ve skutečnosti žádného trestného jednání nedopustil, resp. na základě provedených důkazů nebylo možno takový závěr přijmout.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Posledně uvedený závěr platí i pro ryze procesní námitku dovolatele, kterou zpochybnil procesní použitelnost výpovědi své dcery – poškozené L. V. z přípravného řízení s odkazem na svou neúčast při jejím výslechu policejním komisařem, jinak konaného za přítomnosti jeho obhájkyně.
K výše uvedeným námitkám dovolatele týkajícím se soudy zjištěného skutkového stavu Nejvyšší soud podotýká, že si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu představující jistý průlom do výše interpretovaného obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. ÚS I. 4/04) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Jedná se o případy, kdy závěry soudů zjevně nemají žádnou vazbu na obsah jimi provedených důkazů, jinými slovy, kdy skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah jimi provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se ho nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. pečlivě vyložil a zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Na tomto místě je třeba poukázat na to, že dovolatelem namítané nevěrohodnosti výpovědi poškozené v přípravném řízení a s ní související otázce údajných rozporů v závěrech dvou existujících psychologických posudků k její osobě soud věnoval zvýšenou pozornost. Zároveň náležitě vysvětlil, proč uvěřil svědkyní popsanému průběhu skutkového děje, narozdíl od skutkové verze předkládané obviněným, nepřímo podporované toliko výpověďmi některými s ním spřízněnými osobami, včetně svědka M. K. (viz zejména str. 9 až 12 odůvodnění rozsudku). Soud také odůvodnil, proč odmítl provedení dovolatelem navrhovaného doplnění dokazování revizním psychologickým znaleckým posudkem k osobě poškozené, když mezi již existujícími znaleckými posudky rozpory neshledal (str. 10 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně zákonným způsobem provedl veškeré potřebné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil, a při svém rozhodování na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Své závěry pak v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. rovněž v potřebném rozsahu odůvodnil.
K námitkám dovolatele stran neprovedení některých (nikoliv všech) obhajobou navrhovaných důkazů Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví návrhy stran na doplnění dokazování důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Ani z principu rovnosti účastníků řízení přitom nijak nevyplývá, že by byl soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (zde srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler