ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1332.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1332/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 o dovolání, které podal obviněný L. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 5 To 232/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 4. 2009, sp. zn. 51 T 1/2009, v trestní věci obviněných M. H., L. K. a M. M., byli obvinění L. K. a M. M. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 14. 11. 2008 kolem 3:30 hod. v P., ul. N. P., naproti H., před domem, napadli společně poškozeného M. T., a to tak, že po něm nejprve požadovali vydání finanční hotovosti, a když jim nevyhověl, tak jej obžalovaný K. udeřil pěstí do obličeje, kdy poškozený upadl na zem, poté byl obžalovaným K. opakovaně udeřen pěstmi do hlavy a obžalovaným M. kopán do hlavy a následně mu oba prohledali kapsy a batoh a odcizili mu mobilní telefon zn. Nokia, 400,- Kč z peněženky včetně klíčů a dokladů a z batohu tričko, přičemž byli při svém jednání vyrušeni přijíždějící policejní hlídkou a následně zadrženi“. Za tento trestný čin byli oba podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byli podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo obviněnému L. K. uloženo rovněž ochranné léčení protialkoholní ambulantní formou. Obviněný M. H. byl výrokem podle §226 písm. c) tr. ř. pro výše popsaný skutek zproštěn obžaloby.
O odvoláních obviněného L. K. a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněných L. K. a M. M. toliko do výroku o uložených trestech předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 5 To 232/2009, jímž podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v odvoláním napadených výrocích nabyl právní moci dne 16. 7. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný L. K. dovolání , jímž ohledně své osoby napadl ve výrocích o vině a trestu též rozsudek soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal především na nepřezkoumatelnost výroku rozsudku soudu prvního stupně, který svým výrokem nejprve uznal vinným žalovaným skutkem také obviněného M. H., aby ho pro tentýž skutek zároveň dalším výrokem zprostil obžaloby. V této souvislosti pak namítl, že opravné usnesení nebylo ani jemu ani jeho obhájkyni nikdy doručeno.
K vlastnímu odsouzení pak namítl, že jedním z důvodů nesprávného právního posouzení jeho jednání ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo nerespektování ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. soudem prvního stupně při posuzování důkazů a zjišťování skutkového stavu věci. Kromě toho, že si soud nevytvořil spolehlivý podklad pro rozhodnutí, pochybil podle názoru dovolatele také v tom, že se nevypořádal s některými provedenými důkazy, jak mu ukládá ustanovení §125 tr. ř. Odvolací soud jeho skutkové závěry přesto akceptoval a tím zatížil své rozhodnutí vadou předpokládanou v důvodu dovolání podle §265 odst. 1 písm. l ) tr. ř., když důvodně podané odvolání dovolatele zamítl, „aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a bez ohledu na skutečnost, že bylo zřejmé, že již na základě postupu soudu prvního stupně by byly dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel se sice sám přiznal k tomu, že poškozeného M. T. fyzicky napadl, nicméně rezolutně popřel a nadále popírá, že by měl v úmyslu zmocnit se nějaké věci poškozeného, kterou měl zrovna při sobě. Nejednal tedy v loupežném úmyslu. Soud po jeho výtce v tomto směru nijak neuvedl, z čeho tento jeho úmysl, který měl spolu s obviněným M. pojmout až v průběhu fyzického útoku na poškozeného, dovodil. V další části pak dovolatel provedl vlastní rozbor ve věci provedených důkazů, zejména jednotlivých svědeckých výpovědí, zaměřený na zpochybnění věrohodnosti tvrzení poškozeného o průběhu incidentu a okolnostech odcizení jeho věcí. Závěr soudů o tom, že na poškozeného společně s obviněným M. nejprve zaútočili a následně ho rovněž společně prohledali a odcizili mu některé věci, není podle jeho přesvědčení podpořen žádným důkazem. Ve věci provedené důkazy ukazují spíše na to, že pokud někdo poškozeného prohledával, byl to pouze spoluobviněný M. M.
S poukazem na rozhodnutí R 57/1970 SbRt pak v návaznosti na výše uvedené skutečnosti dovolatel vyslovil názor, že v dané věci nelze na jeho straně spatřovat naplnění znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (jednání ve společném úmyslu). Dovolatel se mohl eventuálně dopustit pouze trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. či trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. Následně srovnal závěry z nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 37/30, s trestní věcí vlastní a namítl, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou v rozporu s provedenými důkazy a nenavazují na úvahy při hodnocení důkazů. Na podporu svých úvah o neexistenci příčinného vztahu mezi jeho jednáním a následkem, jež by byly zahrnuty úmyslným zaviněním, pak připomněl též nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil dovoláním napadená rozhodnutí a podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí sám ve věci rozhodl rozsudkem, popř. aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 10, případně Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání podle §265r odst. 1 tr. ř. ve veřejném zasedání, a předtím, než o podaném dovolání rozhodne, aby ohledně jeho osoby ve smyslu ustanovení §265l tr. ř. rozhodl o přerušení či odkladu výkonu trestu.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve poukázal na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a zejména vyložil obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že s odkazem na něj se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávnou aplikaci hmotného práva a nikoli nesprávnosti v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů.
Z podaného dovolání je podle státního zástupce zřejmé, že obviněný brojí především proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů, o které soudy obou stupňů opřely svůj právní závěr, že se společně s obviněným M. M. dopustil trestného činu výtržnictví podle §234 odst. 1 tr. zák.
Na rámec výše uvedeného státní zástupce uvedl, že obviněný v dovolání pouze rekapituluje výhrady prakticky v té podobě, jak je předložil odvolacímu soudu ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí zcela správně poukázal na ty důkazy, z nichž, stejně jako soud nalézací, vycházel, když odvolání obviněného shledal nedůvodným. Z těchto důkazů je zřejmé, že to byl obviněný (dovolatel), kdo jako první užil násilí proti poškozenému a pak ho společně se spoluobviněným M. ležícího na zemi prohledával. Útok na poškozeného byl velmi razantní, znásobený společným jednáním obou obviněných. Vedle judikatury, na jejíž část tendenčně a navíc nepříhodně odkazuje dovolatel, je podle názoru státního zástupce vhodné poukázat např. na další rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (trestních) pod č. 36/1973, č. 1/1980, č. 18/1994, č. 23/1994, která lze použít i na nyní posuzovaný případ.
Státní zástupce proto zastává názor, že jednání dovolatele a spoluobviněného M. M. bylo oběma soudy správně posouzeno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť každý z nich svým vlastním a navíc též společným jednáním naplnili znaky skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu.
Z obsahu podaného dovolání je dále podle státního zástupce zřejmé, že obviněný shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť poukazuje na vady rozhodnutí soudu prvního stupně zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále na to, že odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek podle §256 tr. ř., aniž by vadu, kterou bylo předcházející rozhodnutí zatíženo, odstranil. Protože však námitky obviněného uplatněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou důvodné, nýbrž zjevně neopodstatněné, není podle státního zástupce naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Své písemné vyjádření proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil pro ten případ, že by dovolací soud hodlal vydat jiné rozhodnutí, než je specifikováno v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolatel je ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pouze pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají . Proto se Nejvyšší soud nezabýval jeho námitkou stran vad výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně spoluobviněného M. H.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2009 a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel rovněž odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel, jakkoli se to s odkazem na standardní judikaturu zejména k hmotně právní otázce znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. snažil sekundárně naznačit, v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil primárně na tvrzení, že se trestné činnosti v podobě, jak je mu kladena za vinu a jak byla popsána v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, zejména na nevěrohodném resp. nepravdivém svědectví poškozeného M. T. Jinými slovy, že v posuzovaném případě měla být porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily výpověď poškozeného i další důkazy k jeho tíži. V důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle které nenapadl poškozeného v úmyslu zmocnit se nějaké jeho věci a tento úmysl nepojal ani během útoku) pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to ani ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že závěr o jeho vině nezaložil pouze na výpovědi poškozeného M. T., jak poukazuje dovolatel, ale i na důkazech dalších, zejména výpovědích zasahujících policistů V. K. a P. U. (viz str. 6, 7 odůvodnění). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 4 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného L. K. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji podnět dovolatele k přerušení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu soudu prvního stupně přitom nevyužil oprávnění podat návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o němž by jinak bylo zapotřebí rozhodnout zvláštním (samostatným) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler