ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1435.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1435/2010 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 28. 6. 2010, č. j. 14 To 147/2010-408, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 218/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 3. 2010, č. j. 1 T 218/2009-388, byl obviněný M. M. uznán vinným třemi trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na skutkovém základě podrobně popsaném pod body I. – III. výroku o vině. Za to byl podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat činnost spojenou s hmotnou odpovědností na dobu tří let. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu byla uložena též povinnost podle svých sil hradit způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu pak byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Stavebniny Vala, s. r. o., částku 298.522,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 28. 6. 2010, č. j. 14 To 147/2010-408, jímž toto odvolání podle 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 6. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vydaných v jeho trestní věci. Přitom setrval na své dosavadní obhajobě, podle níž se jednání, pro něž byl pravomocně odsouzen, nedopustil. V uvedené souvislosti poukázal především na to, že pracoval na pozici vedoucího pobočky společnosti Stavebniny Vala, s. r. o., a jeho práce tak byla ze strany vedení společnosti po celou dobu kontrolována. Za těchto okolností by jakékoliv jeho údajně nekalé jednání muselo být nepochybně zjištěno. Celé obvinění je podle dovolatelova přesvědčení pouze mstou majitele společnosti J. V. za to, že mu oznámil svůj úmysl odejít ke konkurenční firmě. J. V. chtěl dosáhnout toho, aby dovolatele s poškozenou pověstí nikde nepřijali. Dovolatel současně připomněl, že v letech 2006 – 2007 se prováděly na prodejně inventury, kterých se účastnil jak on, tak zaměstnanci B., K., skladníci a někdy i sám J. V. Výsledky těchto inventur byly vždy v pořádku. Provedeným dokazováním přitom nebylo přesvědčivě zjištěno, že by se žalované trestné činnosti skutečně dopustil, tzn. že soudy přijaly chybný závěr, že by si přivlastňoval finanční prostředky patřící poškozené společnosti. Ze strany poškozeného pak nebyly soudu předloženy žádné inventurní soupisy za rok 2006 a 2007, resp. výsledky provedených inventur. Pokud tyto nebyly doloženy, pak se podle dovolatele nabízí otázka, zda poškozenému vůbec nějaká škoda vznikla, a pokud ano, v jakém skutečném rozsahu. Soud sice vyslechl svědky, kteří vypověděli, že si odebírali materiál a ten měl být později zaměněn, což ovšem není postačující důkaz o tom, že to byl právě dovolatel, kdo se dopustil trestného činu zpronevěry. Zaměstnanci pobočky poškozené společnosti v H. B. navíc soudu neuvedli nic, co by svědčilo o tom, že by si měl žít v rozhodnou dobu „nad poměry“. Ve skutečnosti tedy neexistuje žádný důkaz, jenž by umožňoval dovodit, že by dovolatel výše uvedené společnosti, resp. jejímu majiteli svým jednáním způsobil škodu.
V další části dovolání obviněný zdůraznil, že právě přisvojení si svěřené cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty a tím způsobení škody nikoliv malé jsou znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Dále rozvedl obsah ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. mimo jiné s tím, že škodou nikoli malou se rozumí částka dosahující nejméně výše 25.000,- Kč. V této souvislosti připomněl, že škodu je třeba chápat jako újmu, která nastala a projevuje se v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především ve formě peněz. Skutečnou škodou se pak rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu je její vznik jako majetkové újmy. Ten se však v daném případě nepodařilo prokázat, když J. V. nebyl schopen soudu předložit inventurní soupisy za období let 2006 – 2007 s tím, že se ztratily, a výsledky těchto inventur ani neznal. Ohledně inventury za rok 2008 svědek pouze uvedl, že tato se prováděla a že rozdíly by měly být zaznamenány v dokladech. Oba soudy pak podle dovolatele nesprávně konstatovaly, že pro potřeby trestního stíhání a zjištění celkové výše škody nebylo nutné inventurní soupisy obstarávat.
S ohledem na výše uvedené důvod obviněný v závěru dovolání navrhl, aby: ad 1/ Nejvyšší soud České republiky vyhověl podanému dovolání a aby z jeho podnětu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 28. 6. 2010, č. j. 14 To 147/2010-408, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 3. 2010, č. j. 1 T 218/2009-388, ad 2/ aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k novému projednání a rozhodnutí, a ad 3/ aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. ve věci rozhodl v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jeho prostřednictvím lze vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy; tzn. že mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení ve věci provedených důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení dovolatelovou vlastní verzí skutkového stavu.
Z obsahu dovolání je podle státního zástupce zřejmé, že dovolatel brojí právě proti skutkovým zjištěním soudů a způsobu hodnocení důkazů, o které byl opřen pravomocný závěr soudů obou stupňů o jeho vině, namítá-li, že za situace, kdy nebyly poškozeným předloženy inventurní soupisy za roky 2006 a 2007, nebylo možné spolehlivě zjistit, zda a v jaké výši mu vůbec vznikla škoda. Přitom zcela opomíjí skutečnost, že soudy obou stupňů měly k dispozici také jiné důkazy, na základě kterých mohly učinit odpovídající skutková zjištění, jež následně vedly k objektivizaci závěrů o vzniku a výši škody na cizím majetku, která je jedním ze zákonných předpokladů pro naplnění legální definice trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., tj. v jeho kvalifikované podobě. Dovolatel však v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se způsobem hodnocení důkazů (čímž fakticky namítá porušení procesního ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a domáhá se zjištění zcela jiných skutkových okolností (pro něj příznivějších), než ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se po provedeném přezkumu ztotožnil i soud odvolací.
Výše uvedené námitky by mohly mít dle poukazu státního zástupce z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů obou stupňů činných v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl, což však neučinil.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že dovolatel napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (včetně dovolacího důvodu, o který opřel svůj mimořádný opravný prostředek). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Dále upozornil na to, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.) může za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolací soud učinit v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi zjištěným skutkem a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině trestným činem zpronevěry založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu, když především neměly k dispozici výsledky inventur za dobu, kdy se měl trestné činnosti údajně dopouštět. Nebylo podle něho bez důvodných pochybností zjištěno, zda a v jaké výši způsobil poškozené společnosti škodu, která je obligatorním znakem skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Soudům rovněž vytkl, že nesprávně hodnotily i důkazy provedené, zejména pokud přisoudily věrohodnost údajně záměrně nepravdivým tvrzením majitele firmy J. V., který se dovolateli podáním trestního oznámení měl pomstít za to, že hodlal odejít z jeho společnosti ke konkurenci. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy nikoliv v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži, ač tak v pochybnostech učinit neměly. V důsledku toho pak bylo vycházeno ze skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž se inkriminovaného jednání nikdy nedopustil, pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků, když výsledky provedeného dokazování podle něho nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným skutky, v nichž soudy spatřovaly tři trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle judikatury Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň přesvědčivě vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 11 – 12 rozsudku). Na tomto místě je nutno zdůraznit, že soud dospěl ke skutkovým zjištěním na podkladě celé řady důkazů, které mu nejen umožnily dovodit mechanismus postupů, jakým si obviněný neoprávněně přisvojoval finanční prostředky patřící poškozené společnosti, pro kterou tehdy pracoval, ale také výši takto neoprávněně získaných částek, od níž se pak odvíjelo i zjištění výše způsobené škody rozhodné pro právní kvalifikaci jeho skutku. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 6 – 7 usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitkám obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozsudek soudu prvního stupně splňuje. V jeho odůvodnění je věnována pozornost i tomu (str. 11), proč s ohledem na další ve věci provedené důkazy nepovažoval existenci inventurních soupisů, jichž se domáhala obhajoba, pro účely řádného objasnění věci za nezbytnou. Odvolací soud neměl k tomuto závěru žádných výhrad, a proto sám neshledal důvody k provádění dalšího dokazování. Z protokolu o veřejném zasedání o odvolání obviněného navíc vyplývá, že obhajoba žádný další návrh na doplnění dokazování v tomto směru nevznesla.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. M. shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler