ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1531.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1531/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. ledna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2009, č. j. 2 To 45/2009-542, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 3/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 4. 2009, č. j. 28 T 3/2009-452, byl obviněný J. M. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), na tom skutkovém základě, že „dne 20. 4. 2008 kolem 02.50 hod. poblíž autobusové zastávky v obci J., část P. Ž., okr. Š., v podnapilém stavu po požití většího množství alkoholických nápojů, poté, co se dostal do slovní rozepře s poškozeným Z. V., a následně byl jím udeřen pěstí do obličeje, v úmyslu poškozeného Z. V. usmrtit ho otevřeným zavíracím nožem s jednobřitou čepelí největší šířky 26,5 mm, délky 82 mm, zužující se do špičky a částečně zubatým ostřím u rukojeti, třikrát bodl do přední plochy hrudníku a pětkrát bodl do zadní plochy hrudníku a břicha, čímž mu způsobil ránu délky 3 cm lokalizovanou přibližně 3 cm vlevo od hrudní kosti, pokračující bodným kanálem hloubky asi 6 cm čtvrtým mezižebřím dolů a ke střední čáře, přičemž spodinu této rány tvořila pohrudnice s hmatným tepáním osrdečníkového vaku, ránu délky 1,5 cm lokalizovanou asi 6 cm pod horním okrajem hrudní kosti, lehce vpravo od střední části, pokračující bodným kanálem hloubky asi 4 cm šikmo dozadu a dolů do podkoží, ránu délky 1,5 cm lokalizovanou asi 5 cm pod zevní polovinou levé klíční kosti, pokračující dozadu a dolů podél žeber pod podpažní jamku bodným kanálem hloubky asi 8 cm, ránu délky 3 cm lokalizovanou v levé zadní podpažní čáře, pronikající 10. mezižebřím do hrudní dutiny vlevo, kde bylo zjištěno menší množství krve a volného vzduchu, ránu délky 3 cm lokalizovanou v horní partii křížové krajiny, pokračující bodným kanálem hloubky asi 5 cm šikmo dolů a končící v křížové kosti, povrchní ránu délky 1 cm lokalizovanou ve střední čáře v úrovni prvního bederního obratle, ránu dálky 1,5 cm lokalizovanou na zadní ploše levého ramene, pokračující bodným kanálem hloubky asi 7 cm dozadu zadním okrajem podpažní jamky a končící na zevní hraně levé lopatky a spíše bodnořeznou ránu délky 5 cm lokalizovanou v pravé bederní krajině a zasahující necelých 0,5 cm do podkoží, přičemž pouze díky šťastné náhodě nedošlo ke vzniku svojí vlastní povahou smrtelných poranění, neboť při dalším proniknutí čepele nože do tělesných dutin mohlo dojít k poranění vnitřních orgánů, a sice srdce, velkých cév, plic, jater, sleziny a ledvin s bezprostředním nástupem smrti nebo ke smrti vykrvácením poškozeného Z. V.“. Za to a dále za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 T 225/2008-95, byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud současně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Šumperku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené VZP České republiky, Územní pracoviště Š., se sídlem Š., P., škodu ve výši 50.250,- Kč. Poškozený Z. V. byl výrokem soudu podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného, státního zástupce a poškozeného Z. V. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 6. 2009, č. j. 2 To 45/2009-542, jímž všechna podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 6. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. M. následně dovolání, a to z důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel v zásadě poukázal na argumentaci uplatněnou v rámci jednotlivých podání, která jako celek tvořila jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Znovu namítl, že se nepodařilo prokázat, že pachatelem stíhaného skutku byl právě on a nikoli jiná osoba. Zopakoval svoji dosavadní obhajobu, podle které poškozeného napadl nožem nikoliv on, ale svědkyně D. (v době činu K.). Také poškozený Z. V. bezprostředně po svém napadení zmínil pravděpodobného útočníka právě jako osobu ženského rodu. Skutkovou verzi dovolatele pak měly potvrdit jednak výpovědi svědků S. a K. a zejména závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví genetická expertíza, podle nichž na žádné části jeho oděvu nebyla nalezena krev poškozeného. Z údajného spáchání trestného činu je přitom usvědčován pouze nevěrohodnou a účelovou výpovědí svědkyně K., ve skutečnosti zřejmě pravé pachatelky činu, jejíž tvrzení směřující vůči osobě dovolatele však podle jeho přesvědčení nemají náležitou oporu v dalších provedených důkazech.
Dovolatel zároveň poukázal na minulost svědkyně K. a rozpory v jejích výpovědích, pokud jde o užívání drog a zejména pokud jde o její vztah k poškozenému, jehož podle prvotní výpovědi vůbec neměla znát, poté připustila, že ho znala z ojedinělého setkání na diskotéce a teprve následně zmínila jejich dřívější konflikt, se kterým se navíc měla dovolateli svěřit. Svědkyně si přitom odporovala také v časovém údaji, kdy mělo k činu dojít. Z toho je podle dovolatele zřejmé, že svědkyně záměrně fabulovala a snažila se orgánům činným v trestním řízení předložit údajný motiv, který k útoku na poškozeného mohl mít. Rozpory v jejích výpovědích se projevily i v popisu způsobu jednání, kterým měl dovolatel na poškozeného zaútočit.
Podle dovolatele nelze akceptovat ani názor soudu, že proti svědkyni K. sám uplatnil verzi o jejím možném pachatelství teprve poté, co se seznámil s obsahem výpovědi poškozeného, který se zmiňoval o účasti osoby ženského pohlaví na inkriminovaném konfliktu. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že svědkyni K. již z minulosti znal jako agresivní osobu (viz její konflikty s E. P.). K objasnění otázky, jakou je vlastně svědkyně osobností, by podle názoru dovolatele měla být vyslechnuta především E. F., zástupkyně na ubytovně „M.“ v H., kde společně se svědkyní bydlely, a dále osoby, s nimiž svědkyně v minulosti užívala drogy. Vyžádána měla být také zpráva ze středního odborného učiliště v Z., která by prokázala, že svědkyně zde ukončila studium nikoli ze zdravotních důvodů, jak sama uvádí, ale z důvodů kázeňských. Měla být vyžádána též lékařská zpráva MUDr. P. H. ze Š. k výsledkům psychiatrického ošetřování svědkyně, přičemž výsledky této zprávy pak měly být vzaty v úvahu při znaleckém zkoumání její věrohodnosti. Soudy rovněž odmítly provést navrhovanou rekonstrukci činu vzhledem k neschopnosti svědkyně přesně popsat průběh napadení poškozeného dovolatelem, dále konfrontaci svědkyně se svědkem S., jemuž se měla k útoku na poškozeného přiznat, a nE.slechly ani členy posádky záchranného vozu k tomu, co poškozený uváděl o svém pobodání.
Samotné znalecké psychologické posudky měly být podle dovolatele zpracovány jiným znalcem než PhDr. K., jehož podjatost dovolatel namítal v souvislosti s tím, že PhDr. K. na něj zpracovával posudek v jiné trestní věci cca před deseti lety a ze svých tehdejších závěrů nepochybně vycházel i nyní. Tato jeho předpojatost ho pak mohla ovlivnit i při zpracování posudku na svědkyni K.
Protože odvolací soud doplnil ve veřejném zasedání dokazování pouze listinami předloženými poškozeným Z. V. a výše uvedené návrhy na doplnění dokazování stejně jako soud prvního stupně odmítl jako nadbytečné, neodstranil tím podle přesvědčení dovolatele přetrvávající stav důkazní nouze a okolnosti spáchání skutku tak zůstaly nadále neobjasněny.
S ohledem na shora uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. shledal, že podané dovolání je důvodné, napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby z podnětu jeho odvolání věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle jeho názoru bylo dovolání podáno primárně s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obsahu tohoto dovolacího důvodu neodpovídá ani jediná z námitek, které obviněný uplatnil. Státní zástupce zdůraznil, že pod pojem „právní posouzení skutku“ či „jiné hmotně právní posouzení“ v žádném případě nelze podřadit námitku, že nebyly provedeny důkazy navrhované obviněným, respektive že soud provedené důkazy hodnotil nesprávně (tj. odlišně od mínění obviněného). Svou povahou se totiž jedná o námitky procesní, jež směřují nikoli do oblasti aplikace ustanovení hmotného práva, nýbrž do oblasti skutkových zjištění, a v tomto smyslu nespadají pod uplatněný ani žádný jiný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný v dovolání vedle námitek týkajících se nerealizovaných důkazních návrhů v zásadě pouze zopakoval svou argumentaci známou již z dosavadního řízení v jeho trestní věci a obsaženou rovněž v jeho odvolání. Soud druhého stupně se v rámci prováděného přezkumu všemi uplatněnými námitkami zabýval a důsledně se s nimi vypořádal.
Za daných okolností pak podle státního zástupce nemůže být naplněn obviněným souběžně deklarovaný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to ani v jeho druhé alternativě, jež předpokládá existenci některého z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, která by zakládala některý z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby navrhované, popřípadě též jiné rozhodnutí bylo za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou dovolacího přezkumu (§265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl dán v případech, kdy by napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování a vůči způsobu, jakým oba soudy hodnotily důkazy již provedené, především údajně záměrně nepravdivé a účelové svědecké výpovědi svědkyně E. K. (D.) a dále skutečnosti vyplývající z psychologických znaleckých posudků zpracovaných pro účely předmětného trestního řízení - dle přesvědčení dovolatele vůči němu podjatým - znalcem PhDr. P. K. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci a při zdůrazňování vlastní verze skutkového děje, podle které poškozeného Z. V. pravděpodobně napadla nožem právě svědkyně K. (D.), pak namítl, že byl neprávem uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., ačkoliv se ve skutečnosti žádného trestného jednání nedopustil, resp. provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, a to ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu představující určitý průlom do výše uvedených zásad, kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy závěry soudů zjevně nemají žádnou vazbu na obsah jimi provedených důkazů, či jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se ho nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy velmi podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 12 až 16), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Přitom se podrobně vypořádal nejen s námitkami obviněného prezentovanými i v nyní projednávaném mimořádném prostředku ale i s jeho návrhy na doplnění dokazování, které považoval s ohledem na dosavadní důkazní stav za nadbytečné. Své závěry v tomto směru řádně odůvodnil na str. 8 až 11 napadeného usnesení.
Na tomto místě je k námitkám dovolatele třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, ale i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně plně respektují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného J. M. bylo opřeno o námitky, které pod použitý dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler