ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.159.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 159/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. února 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným D. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2009, č. j. 4 To 157/2009-500, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Tm 87/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2008, č. j. 11 Tm 87/2007-377, byli obvinění D. H., M. H., M. H. a ml. uznáni vinným v bodě ad 1/ výroku trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 6. 4. 2007 kolem 4.00 hod. v O.-M.H. na ulici naproti domu v úmyslu zmocnit se peněz, fyzicky napadli ml. tak, že ho udeřili pěstí do obličeje, až upadl na zem, udeřili ho boxerem do žeber a kopali do celého těla a ze zadní kapsy kalhot mu odcizili peněženku s finanční částkou ve výši 150,- Kč, občanským průkazem, průkazem pojištěnce, strhli mu zlatý řetízek v hodnotě 4.800,- Kč z krku ke škodě Z. R. a mladistvému způsobili pohmoždění hlavy ve vlasaté části v oblasti záhlaví vpravo, pohmoždění nosu, pohmoždění pravého lokte, odřeninu v oblasti pravého boku, s následnou dobou léčení v délce 7 dnů“. Za to a dále za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), písm. e) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. 9 T 94/2007, byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil výrok o trestu z posledně uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních obviněného D. H. a spoluobviněného M. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 7. 2009, č. j. 4 To 157/2009-500, jímž obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně osob odvolatelů nabyl právní moci dne 2. 7. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný D. H. následně dovoláním, které současně směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se jeho osoby. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že i přes rozsáhlé dokazování provedené před soudem prvního stupně nebyla jeho vina trestným činem, pro který byl odsouzen, prokázána, resp. nebylo prokázáno, že by se dopustil skutku tak, jak byl popsán v obžalobě a následně ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Na základě nesprávného hodnocení obsahu provedeného dokazování měl soud prvního stupně chybně posoudit jeho jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle dovolatele měl v jeho případě skutek právně kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., případně v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud, aniž by provedl nové důkazy nebo alespoň opětovně provedl a zhodnotil důkazy provedené v rámci hlavního líčení konaného soudem prvního stupně, pak rovněž chybně posoudil jeho jednání jako trestný čin loupeže. To znamená, že také tento soud zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z jeho vlastní výpovědi, jakož i výpovědí ostatních spoluobviněných a svědků, přitom podle dovolatele zcela jasně vyplynulo, že potyčky s poškozeným M. L. se zúčastnil pouze on sám. Ostatní spoluobvinění do ní nijak nezasahovali a jen se snažili oba aktéry od sebe odtrhnout. Dovolatel nijak nezpochybnil, že střet s poškozeným sám vyvolal, když ho slovně provokoval. Nicméně nikdo ze spoluobviněných ani svědků neuvedl, že by poté dovolatel nebo kdokoliv jiný vzal poškozenému peněženku nebo mu strhl z krku zlatý řetízek a že by se tedy on spolu s ostatními obviněnými dopustil trestného činu loupeže. Na tomto závěru pak podle názoru dovolatele nemůže nic změnit ani výpověď samotného poškozeného, jehož věrohodnost konečně zpochybnil i jeho nevlastní bratr, který ho při své výpovědi v hlavním líčení označil za osobu nespolehlivou, závislou na návykových látkách, které se nedá věřit. Svědek zpochybnil tvrzení poškozeného i v tom směru, že měl u sebe v době potyčky vůbec mít nějaký zlatý řetízek.
Ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozeného poukázal dovolatel i na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle nichž poškozený utrpěl při potyčce pouze lehká zranění způsobená s největší pravděpodobností pouze údery pěstí, případně kopanci, a je nanejvýš nepravděpodobné, že by tato zranění vznikla jiným mechanismem. Znalec uvedl, že jedno poranění v oblasti pravého boku mohlo být způsobeno útokem s využitím boxeru, ale současně uvedl, že stejně tak mohlo vzniknout při pádu na zem. Rovněž z těchto znaleckých závěrů je podle dovolatele zřejmé, že poškozený si skutkový děj z větší části vymyslel, neboť pokud by jej skutečně napadlo více lidí způsobem, jaký popsal, nepochybně by utrpěl poranění závažnějšího charakteru.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 4 To 157/2009-500, ze dne 2. 7. 2009 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě, č. j. 11 Tm 87/2007-577 , ze dne 14. 10. 2008 a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve stručně vysvětlil obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se závěrem, že s odkazem na tento dovolací důvod nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, resp. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Po provedení rekapitulace námitek obsažených v podaném dovolání pak dospěl k závěru, že obviněný nevznesl jakoukoli námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nýbrž pouze polemizuje s hodnocením důkazů soudy a na podkladě této polemiky prosazuje vlastní skutkovou verzi průběhu incidentu mezi ním a poškozeným, která se zásadně liší od skutkového děje zjištěného soudy a popsaného v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Teprve na podkladě těchto výlučně skutkových námitek se domáhá použití mírnější právní kvalifikace spáchaného skutku. Jeho námitky tudíž směřují jen do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Podle názoru státního zástupce má dovolatelův opravný prostředek spíše charakter „druhého odvolání“ než dovolání jako mimořádného a v tomto smyslu značně formalizovaného opravného prostředku.
Své písemné vyjádření státní zástupce uzavřel konstatováním, že dovolací námitky obviněného jsou z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu v celém rozsahu irelevantní, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil výslovně souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný D. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Námitku nesprávného právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. založil na výlučně na výhradách vůči kvalitě provedeného dokazování a polemice se správností hodnocení důkazů oběma soudy. Soudům zejména vytkl, že při konstrukci skutkového stavu chybně vycházely z údajně nepravdivé svědecké výpovědi poškozeného, když jako nevěrohodné naopak posoudily výpovědi svědků hovořící v jeho prospěch. Současně měly nesprávně vyhodnotit i závěry vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného k povaze zranění poškozeného. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci a při zdůrazňování své vlastní skutkové verze, podle které se s poškozeným dostal pouze do vzájemné potyčky „jeden na jednoho“, při které se ani on ani nikdo z dalších spoluobviněných neměl v úmyslu zmocnit a také nezmocnil žádné z věcí poškozeného, pak dovolatel spojoval názor, že byl neprávem uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv svým jednáním naplnil maximálně znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K výše uvedeným námitkám dovolatele týkajícím se soudy zjištěného skutkového stavu Nejvyšší soud podotýká, že si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu představující jistý průlom do výše interpretovaného obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. ÚS I. 4/04) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Jedná se o případy, kdy závěry soudů zjevně nemají žádnou vazbu na obsah jimi provedených důkazů, jinými slovy, kdy skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah jimi provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se ho nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. pečlivě vyložil a zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Na tomto místě je třeba poukázat na to, že dovolatelem namítané nevěrohodnosti výpovědi mladistvého poškozeného soud věnoval zvýšenou pozornost. Zároveň náležitě vysvětlil, proč uvěřil poškozeným popsanému průběhu skutkového děje narozdíl od skutkové verze předkládané obviněným, podporované toliko výpověďmi ostatních spoluobviněných a dalších s ním spřízněných osob (viz zejména str. 10 až 12 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně zákonným způsobem provedl veškeré potřebné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal, přičemž své závěry v souladu s ustanovením §134 ods. 2 tr. ř. rovněž v potřebném rozsahu odůvodnil.
Nejvyšší soud jako obiter dictum na tomto místě toliko doplňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který obě napadená rozhodnutí, jak již bylo uvedeno, splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného D. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (zde srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler