ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.423.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 423/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání, které podal obviněný P. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 1 2005, č. j. 31 To 456/2004-396, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 98/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 10. 2004, č. j. 1 T 98/2004-357, byl obviněný P. P. uznán vinným pod body 1/ a), b) trestnými činy kuplířství podle §204 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. na skutkovém základě, že a) „za úplatu zprostředkoval pro A. B. a D. u. K., sexuální služby spočívající v prostituci“ a b) „současně A. B. a D. K., prodal ve více případech přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin, zv. pervitin, která je zařazena v příloze č. 4 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách“ , dále v bodě 2/ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na skutkovém základě, že „v L., D. v období od 15. 10. 2003 do 11. 2. 2004 prodal nejméně D. K., A. N.,, L. V., ve více případech nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin, zv. pervitin, která je zařazena v příloze č. 4 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách“ , v bodě 3/ trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „v L., D. u. , v období od 16. 11. 2003 do 11. 2. 2004 za úplatu zprostředkoval pro A. N., D. K., L. V., a P. S., sexuální služby spočívající v prostituci, avšak o P. S. nevěděl, že jí ještě není 15 let“, a v bodě 4/ pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že „v L., D. u., dne 1. 2. 2004 mezi 03.00 a 04.00 hod. fyzicky napadl L. P., tak, že ji držel za vlasy a přitom ji otevřenou rukou a pěstí bil do obličeje, po jejím pádu ji kopal do oblasti hrudníku a do nohou, čímž poškozená utrpěla otřes mozku I. stupně, zlomeninu nosu, krvácení do čelistní dutiny vpravo, poúrazovou perforaci ušního bubínku vpravo, mnohočetné pohmožděniny na hlavě, tržnou ránu levého víčka a levého obočí, odřeniny a pohmožděniny na horních a dolních končetinách a krvácení do bulvárních spojivek s léčením do 29. 2. 2004“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud zároveň rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Liberec, částku 15.048,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, č. j. 31 To 456/2004-396, jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod body 1a), 3), 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení rozhodl nově tak, že obviněného uznal vinným v bodě 1a) trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „za úplatu umožnil v L., D.u., v období od 9. 10. 2003 do 14. 10. 2003 A. B.,a D. K., provozovat sexuální služby spočívající v prostituci“ , v bodě 3) trestným činem trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v L., D.u., v období od 16. 11. 2003 do 11. 2. 2004, umožnil za úplatu provozovat sexuální služby A. N., D. K., L. V. a P. S., přičemž nevěděl, že P. S. je mladší patnácti let“ a v bodě 4) trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v L., D.u., dne 1. 2. 2004 mezi 03.00 a 04.00 hodinou fyzicky napadl L. P., tak, že ji držel za vlasy a přitom ji otevřenou rukou a pěstí bil do obličeje, po jejím pádu ji kopal do oblasti hrudníku a do nohou, čímž poškozená utrpěla otřes mozku I. stupně, zlomeninu nosu, krvácení do čelistní dutiny vpravo, poúrazovou perforaci ušního bubínku vpravo, mnohočetné pohmožděniny na hlavě, tržnou ránu levého víčka a levého obočí, odřeniny a pohmožděniny na horních a dolních končetinách a krvácení do bulvárních spojivek s léčením do 29. 2. 2004“ . Za tyto trestné činy a za trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., které zůstaly v napadeném rozsudku nedotčeny, byl obviněný podle 187 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud opětovně rozhodl i o povinnosti obviněného zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Liberec, částku 15.048,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 1. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný P. P. dovolání , kterým zároveň napadl v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný provedl podrobný rozbor důkazní situace v předmětné trestní věci a zároveň setrval na svých dosavadních tvrzeních z přípravného řízení, hlavního líčení i podaného odvolání, podle nichž se trestných činů kuplířství ani nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve formě prodeje psychotropní látky jinému nedopustil. Znovu zdůraznil, že veškeré poskytování sexuálních služeb si organizovaly a zajišťovaly v jeho bytě ubytované dívky (svědkyně) samy, bez jeho účasti. S dívkami měl sepsanou řádnou nájemní (případně podnájemní) smlouvu a tyto se pochopitelně z tohoto titulu podílely na úhradě nájemného. Dovolatel sice zajišťoval a hradil i některé další služby (např. dopravu apod.), ale tyto služby po něm svědkyně požadovaly a poskytovaly mu za ně odměnu. Původ peněz ho nezajímal a nikdy se o něj nestaral. Částky, které mu svědkyně vkládaly do rukou, pak používal k uspokojování jejich náročných potřeb a rozdíl jim vždy vrátil, což také potvrdily. Neměl tedy z jejich činnosti majetkový prospěch ve smyslu skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §204 tr. zák., když rozdíl vzájemných plnění mezi ním a dívkami byl ke dni jeho zadržení nulový.
Dovolatel také rozhodně popřel, že by se v bytě vyskytoval pervitin a že by ho opakovaně prodal svědkyním B. a K. V této souvislosti poukázal na předchozí zkušenosti jmenovaných s konzumací této drogy a rovněž na výsledky domovních prohlídek provedených u něj v bytě, při kterých žádné omamné nebo psychotropní látky nebyly nalezeny. Z prodeje pervitinu je tak usvědčován pouze nepravdivými výpověďmi samotných svědkyň. Těm přitom poskytoval pouze placebo, tj. náhražky ve formě jedlé sody či sušené smetany do kávy. Pokud se v těle svědkyň našly látky prokazující užívání pervitinu, pak tato skutečnost nic neprokazuje, protože, jak již bylo uvedeno, svědkyně drogy pravidelně užívaly již před rozhodnou dobou. Jejich popis účinků drogy pak podle názoru dovolatele může souviset i s tzv. „flashbackem“, který se může dostavit i při aplikaci tzv. placeba. Soudy se však těmito okolnostmi dostatečně nezabývaly a v souvislosti s tím pak porušily i jeho právo na obhajobu tím, že přes několikeré návrhy neprovedly důkaz výslechem M. H. nebo pana a paní Š.
K bodu 3/ výroku o vině rozsudku odvolacího soudu dovolatel namítl, že pokoje v bytě od něj měly na základě smluv pronajaty pouze A. N. (resp. na jiném místě uváděná A. B.) a D. K., a to za účelem bydlení. S těmito pokoji tedy nemohl nijak volně bez jejich souhlasu nakládat a to, co v nich svědkyně dělaly, nemohl nijak ovlivnit a nebylo to pro něj ani zvlášť důležité. Pokud v pokojích poskytovaly sexuální služby, neměl s tím nic společného a už vůbec nemůže být spojován s prostitucí svědkyň V. a S., které navštěvovaly v bytě právě výše zmíněné nájemkyně. Jestliže i posledně jmenované zde poskytovaly nějaké erotické služby, pak tím, kdo jim to umožnil, rozhodně nebyl on. Dovolatel v tomto směru také znovu namítl, že neznal a ani nemohl znát věk svědkyně L. V., přičemž poukázal na to, že mu ho svědkyně nikdy nesdělila, vždy v tomto směru uváděla nepravdivé údaje a navíc pracovala v nočních klubech, takže bylo možno stěží předpokládat, že by byla mladší osmnácti let. To by nepochybně potvrdili majitelé výše zmiňovaných klubů, jejichž výslech dovolatel navrhl.
Své dovolání obviněný uzavřel tím, že postup orgánů činných v trestním řízení byl v dané věci zjevně účelový, což má dokládat skutečnost, že mu bylo sděleno obvinění pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a nikoliv, jak správně překvalifikoval jeho jednání odvolací soud, pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kdy by jeho trestní stíhání bylo podmíněno souhlasem napadené družky, který by navíc mohla kdykoliv vzít zpět, což by zřejmě i udělala.
Vzhledem k výše uvedenému pak navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a obě shora uvedená napadená rozhodnutí, tj. jak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a sám ve věci rozhodl, popřípadě věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 14. 4. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem využít svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. K podání ze dne 15. 4. 2010, které dovolatel vypracoval sám a označil jako „doplnění dovolání“, pak nebylo možno přihlížet s ohledem na ustanovení §265d odst. 2 věta druhá tr. ř., podle něhož podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), kterému bylo dovolání i se spisem předloženo teprve dne 14. 4. 2010 (viz předkládací zpráva soudu prvního stupně), jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu obviněný neuplatnil a ani by nepřicházela v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud druhého stupně projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá, obviněným uplatněná alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul v podstatě to, že závěr o jeho vině založily na údajně nepravdivých svědeckých výpovědích jednotlivých dívek, které měly v jeho bytě nabízet erotické služby zákazníkům a jimž měl prodávat pervitin, ačkoliv tyto výpovědi podle jeho názoru nebyly objektivizovány žádným z dalších ve věci provedených důkazů. Proto k nim správně nemělo být přihlíženo. To znamená, že soudy v jeho případě porušily zásadu in dubio pro reo , když při neakceptování jeho obhajoby, existujících pochybnostech a navíc po dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu vycházely ze skutkových zjištění, která podle dovolatele zjevně neodpovídala skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a zároveň s poukazem na vlastní skutkovou verzi celého případu, podle níž pouze pronajímal dívkám pokoje, aniž by se staral o to, co se v nich děje, na výnosech z jejich prostituce se nijak nepodílel a rozhodně jim neprodával žádný pervitin (metamfetamin), pak dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku, protože výsledky provedeného dokazování podle něj závěr o jeho vině nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil výlučně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si přitom je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu, kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení Nejvyšším soudem v některých případech vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy právní závěry soudů zjevně nemají žádnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se soud prvního stupně ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz str. 3 - 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zjistil některá pochybení, jichž se soud prvního stupně (pokud jde o právní posouzení věci) dopustil. Tyto vady pak z podnětu podaného řádného opravného prostředku (odvolání obviněného) vlastním rozhodnutím sám napravil, když podle něj soud prvního stupně jinak provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Námitkám obviněného (dovolatele), že nebyly provedeny některé jím navrhované důkazy, odvolací soud nepřisvědčil s tím, že provádění dalších důkazů by v dané věci bylo nadbytečné (viz str. 4 – 5 napadeného rozsudku).
K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování je třeba na tomto místě poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného Patrika Packy bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod jím uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by řízení předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler