ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.723.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 723/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. září 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou B. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2010, č. j. 10 To 29/2010-289, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 99/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 10. 2009, č. j. 1 T 99/2009-258, byla obviněná B. K. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že po rozvodu manželství s L. K., které bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 677/2003, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2004, na základě generální plné moci prodala dne 25. 8. 2008 prostřednictvím realitní kanceláře T. T. nemovitost v obci K., okres S., zapsanou na listu vlastnictví pro katastrální území K. za částku 1.590.000,- Kč, když dne 5. 9. 2008 byla na její účet vedený u ČSOB, a. s., p. J., po odečtení odměny realitní kanceláři, jež činila 85.145,- Kč, zaslána částka 1.504.855,- Kč, přičemž nemovitost zakoupili L. K. a B. K. společně za doby trvání manželství a po jejich rozvodu došlo k ústní dohodě s tím, že každý z manželů si po prodeji a odečtení nákladů spojených s prodejem nemovitosti, tedy po odečtení odměny realitní kanceláři ve výši 85.145,- Kč, odvedení daně z převodu nemovitosti ve výši 47.700,- Kč a nákladů na znalecký posudek ve výši 2.000,- Kč, ponechá 50% prodejní ceny nemovitosti, od níž měla být na základě vzájemné dohody odečtena částka za dopravu L. – N. a zpět v celkové výši 5.086,- Kč a částka 27.000,- Kč jako dlužné výživné na dceru N., avšak L. K. vyplatila dne 1. 12. 2008 z jeho podílu, který činil po odečtení výše uvedených částek 695.491,- Kč pouze částku 5.504,- Kč a zbylé peníze postupně v období od 5. 9. 2008 do 7. 10. 2008 ze svého účtu vybrala po různých částkách v různých dnech a městech jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku. Za to byla obviněná podle §248 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 2. 2010, č. j. 10 To 29/2010-289, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 2. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání , kterým zároveň napadla i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že rozhodnutí soudů činných ve věci nelze považovat za věcně správná, neboť z provedených důkazů nedovodily odpovídající skutkové závěry a v návaznosti na tom ani bezchybné závěry právní. Namítla, že soudy obou stupňů bezvýhradně uvěřily poškozenému L. K., ačkoliv byl již několikrát soudně trestán. Současně však ignorovaly jeho svědectví v té části, kdy sdělil, že nyní neplatí výživné na svoji nezletilou dceru N., neboť když ho obviněná připravila o peníze za dům, nevidí k tomu důvod. Pokud toto tvrzení soudy neodmítly, v podstatě podle dovolatelky připustily kompenzaci výživného vůči pohledávce poškozeného. Dovolatelka zastává názor, že pokud se soudy dozvěděly o neplacení výživného ze strany poškozeného, měly učinit oznámení policejnímu orgánu nebo státnímu zastupitelství pro podezření z trestné činnosti. Dále poukázala na civilní řízení vedené z jejího podnětu stran určení, že podíl poškozeného na částce utržené za prodej domu je určen na výživné dcery, s tím, že trestní soud měl vyčkat rozhodnutí ve zmíněné civilní věci, což neučinil.
Dovolatelka dále zdůraznila, že vydala poškozenému jen část jeho podílu na prodejní ceně nemovitosti nikoli ze špatného úmyslu, ale s ohledem na dohodu mezi nimi, kterou poškozený aktuálním neplacením výživného v podstatě dodržuje. Poškozený podle jejího vyjádření také proti ní vede civilní spor na vydání zmíněné částky, přičemž trestní řízení využívá jako prostředku k nátlaku na ni. Ke skutkovým zjištěním obviněná doplnila, že soudy akceptovaly některé kompenzace z prodejní ceny (odměna realitní kanceláři, daň z převodu) a jiné nikoli, což považuje za chybné, neboť tyto odpočty měly být přijaty buď všechny nebo naopak žádný. Skutková zjištění tudíž považuje za rozporná ve vztahu k provedeným důkazům.
Své dovolání pak uzavřela konstatováním, že obě napadená rozhodnutí soudů jsou nejen nezákonná, ale i nespravedlivá. Soud dle jejího náhledu potrestal matku tří dětí, byť pouze výchovným trestem, která se na nejmladší dceru snažila zajistit výživné vůči jejímu otci, jenž dlouhodobě výživné neplatí řádně a včas a měl by to být naopak on, kdo bude opětovně potrestán, tentokrát již nevýchovným trestem. S ohledem na shora uvedené důvody pak navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky „napadený rozsudek ve znění odvolacího usnesení“ v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Nelze se jím úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda je napadené rozhodnutí zatíženo vadou zakládající hmotně právní dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Státní zástupce připustil, že do skutkových zjištění je možné v určitém rozsahu zasahovat i v rámci řízení o dovolání. Zdůraznil avšak, že tak lze postupovat zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění) a současně je-li toto pochybení předmětem dovolání. O tuto situaci se však podle něj v posuzovaném případě nejedná.
Ve shora uvedené souvislosti pak státní zástupce poukázal na to, že obviněná v rámci své dovolací argumentace především napadá právě skutková zjištění soudů činných dříve ve věci, hodnocení důkazů, resp. napadá procesní postup soudů. Popsané námitky se tak zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Jiná její tvrzení pak zcela bezprostředně nesouvisejí s okolnostmi tvořícími podklad pro rozhodnutí v předmětné trestní věci (především tvrzení o údajném opomenutí soudu učinit trestní oznámení na poškozeného). Pro posouzení žalovaného skutkového děje není rovněž podstatné následné jednání zúčastněných osob, které by případně z právního pohledu muselo být hodnoceno samostatně (zejména, že poškozený nyní nehradí stanovené výživné a zda tak páchá trestný čin). Ani k těmto námitkám tudíž nelze podle státního zástupce v dovolacím řízení přihlížet.
Proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná B. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatelka s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založila především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je jí kladena za vinu, nedopustila, resp. že nejednala v úmyslu přisvojit si věc, která byla ve vztahu k ní věcí cizí, neboť zde od počátku existovala vzájemná dohoda mezi ní a poškozeným o kompenzaci dlužného výživného na nezletilou dceru právě z výtěžku z prodeje společné nemovitosti. Soudům obou stupňů vytkla, že závěr o její vině založily na chybném hodnocení důkazů, především údajně nepravdivé výpovědi poškozeného, který existenci této dohody popřel. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v její neprospěch porušena zásada in dubio pro reo („v pochybnostech ve prospěch obviněného“). V důsledku toho pak mělo být vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných procesních pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje pak obviněná (dovolatelka) ve smyslu jí použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když především výsledky provedeného dokazování podle ní nedovolovaly, aby mohla být uznána vinnou dvěma trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si je vědom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolatelce prokázáno, resp. že se jej nedopustila. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané trestné činnosti za prokázané a z jakého důvodu její obhajobě nepřisvědčil (viz zejména str. 6, odst. 7 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněné, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 3 – 5 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatelky, že poškozený zneužíval proti ní vedeného trestního řízení k tomu, aby na ni vyvíjel nátlak při probíhajícím civilním sporu, Nejvyšší soud jako obiter dictum poznamenává, že v právním státě je skutečně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily někomu k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu, a proto je vedle naplnění formálních (objektivních i subjektivních) znaků a materiálního znaku trestného činu třeba při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů trestního práva zvažovat i princip trestněprávní represe jako posledního prostředku - „ultima ratio“. Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Uvedené ovšem platí pouze za předpokladu, nejsou-li vedle toho zcela zřetelně zjištěny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. V posuzovaném případě tyto zásady porušeny nebyly.
Jestliže jednání dovolatelky bylo podle jejího vlastního tvrzení motivováno sporem mezi ní a poškozeným o placení výživného na dceru, resp. snahou tuto výživu zajistit, a to i do budoucna, je třeba poukázat na to, že dispozice s cizí věcí (penězi, které dle dohody měly z prodeje domu připadnout poškozenému) byla v posuzovaném případě nepřípustnou „svémocí“. Pokud totiž proti poškozenému v rozhodné době nevyužila žádných dalších prostředků, které jí nabízí právní řád a kterými se mohla domáhat svých subjektivních práv, resp. práv své dcery, a počínala si způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že její svémocné jednání významně vybočilo z rámce občanského (rodinného) práva a bylo proto důvodně řešeno již prostředky práva trestního. Při soudy zjištěné neexistenci namítané dohody s poškozeným L. K. si dovolatelka musela být vědoma toho, že v daném případě se jedná o značně velkou částku (přes 600.000,- Kč), na kterou nemá právní nárok, a že s ní (jako cizí věcí) nemůže v rozporu s účelem svěření disponovat podle svého uvážení, a to ani z titulu vlastní presumpce, že poškozený zřejmě rezignoval na své zákonem stanovené povinnosti a nebude platit výživné na jejich nezletilou dceru ani v budoucnu. Soud přitom v podstatě správně připustil, že určitá kompenzace je přesto možná, avšak jen do částky 27.000,- Kč, která představovala aktuální dlužné výživné, když následně tuto částku (mimo jiné) odečetl od výše škody, kterou dovolatelka trestným činem zpronevěry (přisvojením si peněž poškozeného) způsobila.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné B. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler