ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3162.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 3162/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců J. W. , zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti žalované A. B. , zastoupené JUDr. Stanislavem Janákem, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská 241, o zaplacení 255.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 323/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2008, č. j. 42 Co 450/2007-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2008, č. j. 42 Co 450/2007-163, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. května 2007, č. j. 16 C 323/2005-116, v části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobce na zaplacení částky 255.000,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatele proti skutkovému závěru soudů ohledně jeho obchodní spolupráce s žalovanou, který soudy učinily na podkladě údajů čerpaných z listinných důkazů (konkrétně ze smluv z 12. 3. 1996 a z 11. 1. 2001 a z korespondence účastníků) a z výpovědi žalované podpořené svědeckými výpověďmi R. Z. a G. K., kdy žalobce vytýká odvolacímu soudu, že - stejně jako soud prvního stupně - nesprávně vyhodnotil tyto důkazy z hlediska jejich závažnosti i věrohodnosti a oproti soudům obou stupňů prosazuje názor, že žalovaná v řízení neprokázala ani existenci, ani důvod, výši a splatnost provizí za jejich údajnou obchodní spolupráci letech 1997 - 2000.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka žalobce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že soudy nevyslechly jím navrhovaného svědka M. Ž., který „mohl zpochybnit výpověď svědka Z.“. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází do úvahy toliko v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky). V souzené věci však uvedená námitka k výkladu procesního předpisu nesměřovala a nelze jí tudíž založit přípustnost dovolání. Navíc zmíněná výhrada není ani důvodná. Je namístě zdůraznit, že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V posuzovaném případě měly soudy na podkladě dosud provedených důkazů (mimo jiné i listiny obsahující čestné prohlášení M. Ž.) dostatečně za prokázáno, že existovala dohoda o „obchodní spolupráci“ účastníků, z níž vzešla pohledávka, kterou si žalovaná započetla na pohledávku žalobce z titulu půjčky, a nemusely tudíž doplňovat dokazování dalším důkazem. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí skutkové i právní závěry náležitě zdůvodnil (tj. vyložil skutkové i právní okolnosti rozhodnuté věci).
V rámci přípustného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, zpochybňuje žalobce správnost závěru odvolacího soudu, že se nemohl zabývat námitkou promlčení pohledávky ze „smlouvy o obchodní spolupráci“, kterou žalovaná jednostranným právním úkonem započetla na pohledávku žalobce, neboť tato námitka byla žalobcem uplatněna teprve v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace a ze „zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, jak byla účastníky dohodnuta doba zaplacení provizi“.
Otázku, zda lze vznést námitku promlčení až v odvolacím řízení, řešil Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vícekrát (srov. např. rozhodnutí ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, uveřejněné pod označením C 1868 ve svazku 25 časopisu Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále pak rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, nebo rozhodnutí ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003). Dospěl k závěru, že námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, přičemž námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být vznesením námitky promlčení vynutitelné. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení však nelze přihlížet k novým skutečnostem a důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu „neúplné apelace“ (§205a, §211a o. s. ř.). Námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení tak může odvolací soud shledat důvodnou jen tehdy, umožňují-li mu skutková tvrzení a důkazy uplatněné před soudem prvního stupně nebo jinak v tomto stádiu řízení vyšlé najevo posoudit rozhodné skutečnosti z pohledu hmotně právní úpravy promlčení a přijmout závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku. Stejný závěr dovodil dovolací soud i v rozhodnutích sp. zn. 32 Odo 917/2003 a 32 Odo 653/2003, na která odkazuje žalobce v dovolání.
V posuzovaném případě žalobce nesprávně interpretuje odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž nedovodil, že žalobce nemohl v průběhu odvolacího řízení vznést námitku promlčení, nýbrž dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazy uplatněné před soudem prvního stupně nebo jinak v tomto stádiu řízení vyšlé najevo mu neumožňují posoudit rozhodné skutečnosti z pohledu hmotně právní úpravy promlčení a přijmout závěr o promlčení nároku, který vůči žalobci v rámci obrany uplatnila žalovaná. Jen na okraj lze dodat, že nelze přisvědčit ani v dovolání prezentovanému názoru, že absenci tvrzení a důkazů k námitce promlčení je třeba přičíst k tíži žalované. Tvrdit a prokazovat skutečnosti rozhodné pro posouzení oprávněnosti námitky promlčení je povinen ten, kdo ji vznesl, tedy v dané věci žalobce. Rovněž se sluší poznamenat, že opodstatnění nemá ani dovolací námitka, že soud se měl sám z vlastní iniciativy zabývat skutečnostmi rozhodnými pro posouzení promlčení započítávané pohledávky, když jednostranně započíst lze jen pohledávky nepromlčené. K promlčení totiž přihlédne soud jen k námitce dlužníka (srov. §100 odst. 1 větu druhou obč. zák.).
Lze uzavřít, že odvolací soud řešil dovoláním zpochybněné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu, takže nemohou činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy se ze spisu nepodává, že by žalované v souvislosti s dovolacím řízení vznikly náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. června 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu