ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.958.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 958/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2010 dovolání, které podal obviněný F. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 6 To 11/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 39/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 7 T 39/2008 , byl obviněný F. J., uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil tím, že „ nezjištěným způsobem a v přesně nezjištěné době do 26. 3. 2002 opatřil nejméně 64 kusů padělků bankovek v nominální hodnotě 100,- USD a nejméně 301 kusů padělků bankovek v nominální hodnotě 5.000,- Kč, ze kterých dne 22. 3. 2002 v odpoledních hodinách předal R. H., na benzínové čerpací stanici v obci J., okres P. – z., nejméně 1 ks padělané bankovky v nominální hodnotě 100,- USD a nejméně 1 ks padělané bankovky v nominální hodnotě 5.000,- Kč a dne 26. 3. 2002 kolem 13.00 hodin v P. u autobazaru A. mu předal 63 kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě 100,- USD a 300 kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě 5.000,- Kč, přičemž celková hodnota bankovek činila částku 1.732.302,40 Kč “. Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 7 T 39/2008, podal obviněný odvolání (č. l. 448 - 458). O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 6 To 11/2010 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného F. J. uznal na stejném skutkovém základě vinným zločinem padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a podle §233 odst. 3 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Úvodem uvedl, že se jedná o druhé rozhodnutí ve věci, neboť Krajský soud v Praze rozhodoval již dne 8. 9. 2008, a toto rozhodnutí bylo zrušeno Vrchním soudem v Praze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 6 To 85/2008, s tím, že Vrchní soud v Praze uložil odstranit procesní závady při hodnocení důkazů a dále dovodil, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi důkazy a četnými procesními pochybeními. Dle obviněného však Krajský soud v Praze v novém projednání po doplněném dokazování vydal v podstatě identické rozhodnutí, aniž by odstranil všechny vady předchozího řízení (především zjištění přesného počtu padělaných bankovek a doplnění protokolu o záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 6 tr. ř.) a postavil na jisto v něm zjištěné skutečnosti. Akceptace právních závěrů učiněných soudem prvního stupně je pak základním důvodem pro dovolání obviněného. Obviněný zdůraznil, že nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů (především pak, že důkazy, o které soud opřel svůj výrok o vině jsou ve vzájemném rozporu a výpovědi stěžejních svědků H. a B. byly opakovaně měněny, a nelze určit jaká z jejich výpovědí je pravdivá), ačkoli si je vědom, že tato námitka není podřaditelná žádnému dovolacímu důvodu.
Obviněný namítl, že se trestného činu padělání a pozměňování peněz nedopustil, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, konkr. pak subjektivní stránka tohoto trestného činu. Údajné jednání obviněného bylo prokázáno v podstatě jen výpovědí jediného svědka – R. H., přičemž dle obviněného obecné soudy nevzaly v potaz skutečnost, že svědek si ve svých výpovědích významně protiřečí. Kromě této výpovědi neexistuje dle obviněného žádný jiný důkaz, o němž by bylo možné jednoznačně tvrdit, že prokazuje to, z čeho je obviněný viněn. Žádné relevantní skutečnosti pak nebyly zjištěny ani výslechem dalších svědků – S., B., M. Dále obviněný namítl, že dosud nebyl přesvědčivě zjištěn počet padělaných bankovek, tedy není ani možno zákonným způsobem právně kvalifikovat skutek kladený mu za vinu, neboť pro to nesvědčí žádný důkaz. Obviněný Krajskému soudu v Praze vytýká neodstranění procesních pochybení, jejichž náprava mu byla uložena Vrchním soudem v Praze, tedy, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu, a skutečnost, že Vrchní soud vydal napadené rozhodnutí, ztotožnil se i se skutkovými a právními závěry soudem prvního stupně učiněnými ve dvou předchozích řízeních, a přijal tak původně vytčené a soudem prvního stupně neodstraněné vady řízení.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný F. J. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 6 To 11/2010, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 7 T 39/2008, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby dle §265m odst. 1 tr. ř. při zrušení napadených rozhodnutí soudů obou stupňů o věci rozhodl sám rozsudkem a obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že argumentace obviněného, jíž napadá způsob, jímž v této věci soudy hodnotily stěžejní důkazy, legálnost provedených důkazů a domáhá se odchylného posouzení skutkových okolností, se zcela míjí s deklarovaným důvodem dovolání a nevyhovuje ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupce zdůraznil, že námitky vznášené obviněným v zásadě tvoří podstatu jeho obhajoby po celou dobu trestního řízení, tudíž byly traktovány jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení dovolacím. Odvolací soud se s těmito námitkami náležitě vyrovnal a své závěry srozumitelně a logicky vyložil. Státní zástupce zdůraznil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nelze jej zaměňovat za nějaký třetí stupeň řízení před obecnými soudy či za možnost obviněného opakovaně dosáhnout přezkoumání rozhodnutí na podkladě stále týchž výhrad. Dovolací soud není povinen napadené rozhodnutí znovu přezkoumávat na základě identických námitek, jestliže odvolací soud řádně provedl přezkumné řízení.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 6 To 11/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť se jedná o rozsudek vydaný ve druhém stupni, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným F. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřezkoumává skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.) prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.
Z výše uvedeného vyplývá, že není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265 tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný neuvádí jedinou námitku, která by směřovala proti právnímu posouzení skutku, eventuelně jinému hmotně právnímu posouzení v daném případě, dokonce ani nijak nevysvětluje, proč by podle jeho názoru jím uváděné vady měly mít za následek nesprávnost v hmotně právním posouzení. Veškeré jeho námitky naopak směřují do oblasti skutkových zjištění, napadají rozsah dokazování a hodnocení důkazů, tedy se míjejí nejen s uplatněným dovolacím důvodem, ale i s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „ Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03) .“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „ Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .“
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Tuto námitku však obviněný nevznesl a v posuzovaném případě se extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, nelze dovodit. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Vrchního soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily.
Nad rámec dovolacího řízení tak Nejvyšší soud pouze dodává, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu rozhodně nelze vytýkat, že by se nezabýval námitkami obviněného uplatněnými v odvolání. Naopak z odůvodnění je patrné, že odvolací soud se zabýval napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, přezkoumal mimo jiné jeho postup při hodnocení důkazů a s jeho úvahami se ztotožnil. Konkrétně k námitkám obviněného, který poukázal na nesrovnalosti ve výpovědích svědka H. a procesní pochybení soudu, odvolací soud, jak je z odůvodnění zřejmé, zhodnotil, že se s těmito soud prvního stupně náležitě vypořádal, konkr. vypořádal se náležitě se změnou výpovědi svědka H., který původně ve své trestní věci, v níž byl vyslýchán jako obžalovaný, vypovídal jinak, než jako svědek v tomto řízení. Obsah jeho svědecké výpovědi pak zcela odpovídal obsahu zachycených a zaznamenaných telefonních hovorů (viz. str. 3 napadeného rozsudku). Na str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku soud připustil, že se soudu prvního stupně nepodařilo odstranit nejasnosti a pochybnosti týkající se širšího rámce jednání obviněného, nicméně shledal, že tyto skutečnosti nemají žádný vliv na správnost jeho skutkových zjištění týkajících se skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Stejně tak se soud náležitě vyjádřil k námitce týkající se záznamu telekomunikačního provozu, resp. k podmínkám jeho použitelnosti coby důkazu podle §88 odst. 6 tr. ř. (viz. odůvodnění napadeného rozsudku na str. 4), a shledal, že podmínky ustanovené v §88 odst. 6 tr. ř. byly v daném případě splněny. nalézací soud měl k dispozici trestní spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 32/2002 ve věci obviněného R. H., v němž se na čl. 257 nachází protokol mající náležitosti uvedené v ustanovení §88 odst. 6 tr. ř., tak jak se o tom zmiňoval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ve zprávě založené na č. l. 304, a jak ostatně zjistil sám Nejvyšší soud z vyžádaného spisu sp. zn. 4 T 32/2002. Skutečnost, že obviněný s tímto závěrem odvolacího soudu vyjadřuje nesouhlas, nemůže změnit nic na skutečnosti, že odvolací soud se touto námitkou náležitě v rámci odvolacího řízení zabýval. Co se týče namítaného počtu padělaných bankovek, resp. jejich nepřesně zjištěnému počtu, i tuto námitku odvolací soud řádně přezkoumal, a shledal, že nalézacímu soudu nelze vytýkat jeho řádně odůvodněný skutkový závěr, že veškeré zajištěné bankovky pocházejí od obviněného F. J., a není tedy pochyb o jejich počtu a tím i o rozsahu trestné činnosti (str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku).
Z výše uvedených důvodů tedy shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného F. J. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání tedy odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2010
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata