ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.965.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 965/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2010 dovolání, které podal obviněný MVDr. V. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 10 To 556/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 6/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MVDr. V. H.
odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami 25. 8. 2009, sp. zn. 3 T 6/2009, byl obviněný MVDr. V. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se měl dopustit tím, že „ dne 22. 6. 2008 v 06:50 hodin v N. na silnici I. třídy č. 38 v ul. K. jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia, nepřizpůsobil rychlost jízdy okolnostem, které mohl předvídat a nepřibližoval se k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a to v 62,315 km uvedené silnice ve směru jízdy do centra N. srazil chodkyni J. H., která přecházela vozovku po vyznačeném přechodu pro chodce zprava doleva ve směru jeho jízdy, přičemž porušil ustanovení §§4 písm. a), b), 5 odst. 1 písm. h), 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v platném znění, přičemž v důsledku dopravní nehody poškozená utrpěla krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v čelní krajině, úrazové podomozečnicové krvácení, přerušení prodloužené míchy v místě přechodu v mozkomíšní most, krevní výrony v dolní třetině mozkomíšního mostu, povlak krve v komorách mozkových, roztržení skloubení lebky s krční páteří, oboustranné sériové zlomeniny žeber, pohmoždění obou plic, trhlinu laloku levé plíce, trhlinu na zadní ploše pravé komory srdeční, neúplné trhliny na přední ploše levé komory srdeční, roztržení hrudní srdečnice, krevní výron v zadním mezihrudí, zlomeninu hrudní páteře s přerušením hrudní míchy, zakrvácení do dutiny hrudní, trhliny sleziny a jater se zakrvácením do dutiny břišní, zlomeninu pánve, roztržení obou křížokyčelních skloubení, zlomeninu obou ramének kosti stydké vlevo, tříštivé zlomeniny v oblasti krčku pravé pažní kosti, levé pažní kosti, obou kostí pravého bérce, obou kostí levého bérce, luxační zlomeninu horního konce levé holenní kosti, luxaci v levém hlezenním kloubu vlevo, oděrky na čele a pravé tváři a oděrky a krevní výrony na povrchu těla, přičemž následkům uvedených poranění víceorgánových systémů na místě nehody podlehla “. Za to byl obviněný MVDr. V. H. odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Zároveň byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání pěti roků. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Současně byl obviněný MVDr. V. H. podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný nebyl pro nepříčetnost za tento čin trestně odpovědný.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Příbrami 25. 8. 2009, sp. zn. 3 T 6/2009, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 10 To 556/2009 , tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného MVDr. V. H. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání , přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dle obviněného dán tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, přestože bylo dle ustanovení §12 tr. zák. trestní stíhání pro nepříčetnost obviněného nepřípustné, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dle obviněného dán tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když nebyl dán jediný důkaz oprávněnosti právní kvalifikace dle ustanovení §224 odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by obviněný porušil povinnost zvlášť uloženou zákonem, jmenovitě, že by srazil poškozenou na přechodu pro chodce. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný uplatňuje, jelikož bylo dle jeho mínění rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž by byla splněna procesní podmínka stanovená zákonem pro takové rozhodnutí a současně byl v předchozím řízení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Obviněný namítl, že odvolací soud se nevypořádal se skutečností, kde fakticky došlo ke sražení poškozené, a dle obviněného nelze učinit závěr, že se tak stalo na přechodu pro chodce, když dané nevyplývá ze svědeckých výpovědí svědků A. Č. a J. H., neboť ani jeden z nich neviděl poškozenou vstoupit do vozovky, stejně tak nelze dané dovodit ze spisového materiálu. Dále soudy neprovedly důkaz znaleckým zkoumáním poškození vozidla ve smyslu deformace vozidla za účelem zjištění rychlosti v době nárazu a výpočtu vzdálenosti poškozené od přechodu pro chodce, a stejně tak nebyl soudy zkoumán palubní počítač vozidla za účelem zjištění průměrné rychlosti jízdy. Obviněný vyslovil přesvědčení, že dle zajištěných stop a fotodokumentace mohlo ke sražení poškozené dojít mimo přechod pro chodce, a obviněný mohl řídit předmětné vozidlo vyšší rychlostí, než ze které vycházel znalec při popisu průběhu nehodového děje. Dle názoru obviněného tak nebyly zjištěny odpovídající skutkové okolnosti, které by naplňovaly materiální a formální znaky trestného činu, resp. „ obligatorní a fakultativní znaky skutkové podstaty trestného činu “ ublížení na zdraví (na str. 4 dovolání nesprávně uvedeno „podvodu“) podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Obviněný má dále za to, že se soudy rovněž nevypořádaly se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který naznačoval, že obviněný byl v době spáchání skutku ve stavu vylučujícím odpovědnost. Závěrem obviněný namítl, že uložení nepodmíněného trestu v trvání dvou let se vzhledem ke všem okolnostem jeví zcela nepřiměřené účelu trestu, a má za to, že může připadat v úvahu mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, či dokonce trest podmíněný.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný MVDr. V. H. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, č. j. 10 To 556/2009-293, zrušil a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., shledává jej neopodstatněným, neboť u obviněného lze hovořit o nepříčetnosti nejvýše v souvislosti s krátkodobou poruchou jako akutní reakci na stres, resp. toliko ve vztahu k neposkytnutí pomoci poškozené po dopravní nehodě, což vedlo ke zproštění obžaloby pro tento skutek dle §226 písm. d) tr. ř, nemohla se ale dotknout událostí předcházejících, tj. samotné dopravní nehody. Uvedl dále, že ačkoli je dovolání podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněné námitky ve skutečnosti směřují v převážné části proti hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním, a tedy nenaplňují tento dovolací důvod, neboť namítaná nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání být nemohou. Přestože státní zástupce shledal přípustnost námitky spočívající v tom, že obviněný měl za to, že v daném případě nebyly naplněny materiální a formální znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, shledal tuto námitku taktéž neopodstatněnou. Dle skutkových zjištění jel obviněný nepřiměřenou rychlostí a poškozenou, která měla na přechodu pro chodce přednost, v těchto místech srazil a usmrtil. Takto zjištěný skutek pak naplňuje jak po stránce formální, tak po stránce materiální skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst., 2 tr. zák. Státní zástupce dále neshledal důvodným ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolání obviněného bylo odvolacím soudem řádně projednáno a bylo o něm i rozhodnuto, a námitky obviněného ve vztahu k předchozímu řízení jsou zjevně neopodstatněné. Závěrem se státní zástupce vyslovil k námitce nepřiměřenosti uděleného trestu s tím, že tuto lze uplatnit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což obviněný neučinil, navíc, v tomto ustanovení uvedenými vadami napadený výrok netrpí.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného MVDr. V. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným MVDr. V. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné .
Podstatou dovolací námitky je tvrzení obviněného, že proti němu nemělo být vedeno trestní stíhání z důvodu nepříčetnosti dle §12 tr. zák.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až j) tr. ř. Dovolatel však žádnou konkrétní relevantní námitku ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu neuvedl. Pod žádný z důvodů, pro které trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, vyjmenovaných explicitně v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. nelze podřadit nepříčetnost podle §12 tr. zák.
Podle §12 tr. zák. platí, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný .
Nepříčetností coby okolností vylučující trestní odpovědnost se rozumí stav, v němž někdo pro duševní poruchu přítomnou v době spáchání činu nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Samotná duševní porucha, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, nemůže být důvodem nepříčetnosti. Ustanovení §12 tr. zák. se vztahuje k otázce trestní odpovědnosti, resp. k vymezení vztahu trestní odpovědnosti a duševní poruchy pachatele, nikoli však ve vztahu k samotnému zahájení či případnému zastavení trestního stíhání.
Otázka nepříčetnosti je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (k tomu rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
Otázkou příčetnosti se soudy, zejména soud prvního stupně, náležitě zaobíraly. Protože na základě zdravotní dokumentace, výpovědi obviněného a svědků zdravotníků, vznikly pochybnosti o tom, zda obviněný po dopravní nehodě byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a jednání ovládnout ve vztahu k neposkytnutí pomoci, Okresní soud v Příbrami nařídil dne 24. 4. 2009 vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vypracoval MUDr. Z. B. (č.l. 242 – 250), a z nějž vyplynulo, že obviněný v době vypracování posudku, tj. 17. 7. 2009, trpěl duševní poruchou – „postratumatickou stresovou poruchou“, před nehodou, tj. před dnem 22. 6. 2008, duševní poruchou netrpěl, po nehodě však u něho došlo k rozvoji duševní poruchy – „akutní reakce na stres “ (č. l. 250 – odpověď na otázku soudu ad 1/). Současně znalec došel k závěru (odpověď na otázku soudu ad 2/ – č. l. 250), že obviněný byl před nehodou schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a své jednání ovládat. Po nehodě byla jeho schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání vlivem rozvoje duševní poruchy – akutní reakce na stres snížena, ne však vymizelá, schopnost ovládnout své jednání byla vlivem uvedené duševní poruchy vymizelá . Dané závěry soud zohlednil, když obviněného zprostil obžaloby pro skutek pospaný pod bodem 2) obžaloby, neboť shledal, že v době činu, tj. v době, kdy neposkytl poškozené pomoc, nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Tuto skutečnost však nelze vztahovat k událostem předcházejícím, tedy k samotné dopravní nehodě, při níž obviněný nepřiměřenou rychlostí projížděl obcí a poškozenou, která měla na přechodu pro chodce přednost, v těchto místech srazil a usmrtil. Nepříčetnost způsobená duševní poruchou – akutní reakcí na stres, je následkem těchto událostí, za něž je obviněný odpovědný.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud v této části námitky obviněného jako neopodstatněné.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují částečně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především svědeckých výpovědí svědků A. Č. a J. H., stejně jako nesprávné vyhodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a dále, že soudy neprovedly některé důkazy - znalecké zkoumání poškození vozidla a palubního počítače vozidla) a vadná skutková zjištění (především učiněné skutkové zjištění, že ke sražení poškozené došlo na přechodu pro chodce), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (především námitka, že ke sražení poškozené mohlo dojít mimo přechod pro chodce, a obviněný mohl řídit předmětné vozidlo vyšší rychlostí, než ze které vycházel znalec při popisu průběhu nehodového děje, to podepřeno námitkou neprovedení důkazů). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný MVDr. V. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného MVDr. V. H. o nesprávné právní kvalifikaci skutku, nenaplnění materiálních a formálních znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, a spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona .
Ze spisového materiálu se podává, že obviněný dne 22. 6. 2008 jako řidič osobního motorového vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy okolnostem, které mohl předvídat a nepřibližoval se k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce. Poškozená pak v rozhodné chvíli přecházela vozovku po přechodu pro chodce ve směru jeho jízdy a byla obviněným sražena. Při střetu poškozená utrpěla vážná zranění, kterým na místě nehody podlehla.
Námitka obviněného, že se soudy řádně nevypořádaly se skutečností, kde fakticky došlo ke sražení poškozené, resp. že uplatněná právní kvalifikace byla podmíněna právě určením místa střetu, a tato okolnost podmínila použití vyšší trestní sazby, není zcela správná. Ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve vztahu k porušení důležité povinnosti, která je mimo jiné uložena pachateli podle zákona. Za porušení důležité povinnosti není možno považovat automaticky porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, např. tím, že má následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví.
Nalézací soud ve svém odůvodnění konstatoval, že „ není pochyb o tom, že obžalovaný svojí riskantní jízdou a hrubým porušením předpisů v dopravě při řízení motorového vozidla v nedbalosti způsobil smrt poškozené a spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák .“
Shledal, že obviněný porušil následující povinnosti vyplývající pro něj jako řidiče ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích:
§§4 písm. a), b) cit. zák., tj. nedodržení povinnosti chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných, přizpůsobit své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích
§§5 odst. 1 písm. h) cit. zák., tj. nedodržení povinnosti umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo
§§18 odst. 1 cit. zák., tj. nedodržení povinnosti přizpůsobit rychlost jízd svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat
§§18 odst. 4 cit. zákona, tj. nedodržení povinnosti jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/h
Řidič motorového vozidla se nemůže spoléhat na to, že chodec velmi vysokého věku se bude chovat v silničním provozu s potřebnou opatrností a že bude přiměřeně reagovat na dopravní situaci. Vůči takovým osobám je třeba dbát zvýšené opatrnosti (§5 odst. 1 cit. zák.).
Soudy v důvodech přijatých rozhodnutí pečlivě a podrobným způsobem vysvětlily (viz. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu str. 10 – 11), v čem spočívá zavinění obviněného, když také odkázaly na příslušná (konkrétní) pravidla silničního provozu (viz. výše), která obviněný v kritické době porušil, a správně též dovodily, že šlo o pravidla zásadní, která umožňují přijetí závěru, že jejich porušením obviněný současně porušil důležitou povinnost uloženou mu (jako řidiči) podle zákona.
Na základě výše uvedených závěrů shledal Nejvyšší soud námitky obviněného v této části neopodstatněnými.
Obviněný bez bližšího rozvedení uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) .
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval v převážné části námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (kteroužto podle obsahu dovolání obviněný nejspíše shledává), Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
K námitce obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud uvádí, že jiným hmotněprávním posouzením (ve smyslu ustanovení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace obviněného obsažená v textu posuzovaného dovolání směřuje výlučně proti „nepřiměřenosti“ uloženého trestu, spatřované v jeho výměře a druhu /aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani §265b odst. 2 tr. ř. (týkající se trestu odnětí svobody na doživotí). Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17, č. T-420).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody a závěry ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného MVDr. V. H. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a