ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.107.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 107/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2010 o dovolání, které podal obviněný Bc. J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 67 To 255/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 65/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 3 T 165/2008, byl obviněný Bc. J. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od 6. listopadu 2007 v 22.07 hodin do 7. listopadu 2007 v 6.53 hodin v P. a jinde vědomě využil technické závady systému při fúzi spol. HVB Bank a.s. a Živnostenské banky a.s. do spol. UniCredit Bank a.s., spočívající v závadě hlavního účetního systému EUROSIG, který neověřoval zůstatek na účtu obžalovaného a chyby autorizačního systému ONLINE, který neověřoval limit platební karty vydané obžalovanému, takže platební kartou VISA č. vydanou HVB Bank a.s. provedl v bankomatech různých bank na území obvodu P. celkem 31 výběrů v hotovosti a v obvodu P.celkem 58 výběrů v hotovosti, v celkové částce 2.555.000,- Kč, byť věděl, že na účtu nemá krytí a smluvní podmínky banky mu výběr do debetu neumožňují, když dne předcházejícího 5. listopadu 2007 při výběru v hotovosti z účtu v přepážce banky byl informován o zůstatku na účtu, který před výběry činil 33.582,98 Kč, čímž poškozené spol. UniCredit Bank a.s. se sídlem P. způsobil škodu ve výši 2.521.417,02 Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil a schopností uhradit vzniklou škodu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 67 To 255/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť o příčině a konkrétním mechanismu závady, které měl podle soudů obou stupňů využít, neměl žádnou vědomost, resp. neměl vědomost ani o samotné existenci této závady. Rovněž prohlásil, že je-li mu soudy obou stupňů přičítáno k tíži, že smluvní podmínky banky mu neumožňují vybírat do debetu, pak namítá, že neudělal nic jiného, než že využil toho, co bankomaty umožňovaly (nikoliv tedy vědomě technické závady). Vyjádřil přesvědčení, že těžko mohl předvídat závadu takového rozsahu a charakteru, a tudíž ji nemohl vědomě využít.
Dále poznamenal, že podstatná část prostředků vybraných z chybou postižených bankomatů byla vrácena prakticky vzápětí po inkriminované události a že ohledně zbývající části došlo k uznání dluhu formou notářského zápisu, včetně souhlasu s jeho vykonatelností, a v současné době je proti němu vedena exekuce. Konstatoval, že věc je tedy řešena prostředky civilního práva a trestní postih je pro ochranu práv poškozeného nadbytečný, když trestní právo by mělo být krajním prostředkem ochrany práv a jako takové má být používáno jen tehdy, nejsou-li ostatní prostředky, které právní řád dává, efektivní. Uzavřel, že v dané věci jsou vůči jeho osobě ze strany poškozeného využívány veškeré prostředky civilního práva a trestní postih nemůže k ochraně práv strany poškozené nijak přispět.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 67 To 255/2009, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že argumentace v dovolání uvedená je jen stručnou rekapitulací těch skutečností, jež po celou dobu trestního řízení obviněný uváděl na svoji obhajobu a s nimiž se dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů. Dále státní zástupce připomněl skutkovou podstatu trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (účinného ke dni 7. 11. 2007 až do 31. 12. 2009) a v návaznosti na to konstatoval, že z tzv. skutkové věty z rozsudku soudu prvního stupně je bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že znaky objektivní stránky obviněný naplnil v alternativě „využije něčího omylu“, což je nepochybné též z rozhodnutí soudu odvolacího. K tomu dodal, že se, pokud jde o naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, plně ztotožňuje s vyhodnocením věci, jak ho provedly soudy prvního i druhého stupně, včetně těch okolností, které jimi byly vzaty v potaz při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost. V souvislosti s tím stručně vyložil princip právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, a vyjádřil názor, že ze zjištěných okolností věci je zcela evidentní, že obviněný nejednal zkratkovitě, ale naopak, že v intervalu několika (nočních) hodin opakovaně v několika desítkách případů, u řady bankomatů několika poboček různých bank v obvodu Prahy 1 a Prahy 9 postupně zcela cíleně po částkách cca 30.000,-Kč za použití platební karty ke svému účtu, o němž věděl, že na něm nedisponuje řádově vyšší částkou, než je jím vybíraná hotovost, a že mu smlouva s bankou ani neumožňuje výběr do debetu, vybíral částky na hotovosti až do okamžiku zprovoznění zabezpečovacích systémů on-line, jež mu po odstranění závady další pokus o uskutečnění dalšího výběru takové hotovosti z bankomatu znemožnily. V daném případě se jedná o jednu z těch okolností, které velmi podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného nad typový stupeň, jehož naplnění je nezbytné k naplnění materiálního znaku trestného činu. Na ty okolnosti, za nichž obviněný svolil, aby jeho povinnost (závazek) nahradit škodu způsobenou bance, byla zajištěna instrumentem zajištění tohoto závazku tím, že písemně uznal svůj dluh formou notářského zápisu s jeho vykonatelností, a které se obviněný snaží interpretovat, jako ty, jež svojí povahou svědčí o porušení principu subsidiarity trestní represe, nelze nahlížet jinak, než že zmíněné kroky obviněný učinil až poté, co jeho trestná činnost vyšla najevo, neboť poškozenou bankou již bylo předtím pro uvedený skutek podáno na Policii ČR trestní oznámení, kde byl obviněný (mimo jiné) vyzván k vydání věci. Obviněný až následně vešel v jednání s pracovníky banky, u nichž se snažil dosáhnout toho, aby z jejich strany došlo ke zpětvzetí trestního oznámení. Svoji vypovídací hodnotu má i postoj obviněného, který následně na to zaujal k vlastní trestné činnosti, jehož cílem bylo (a je) do jisté míry vytvořit zdání, že o technické závadě nemohl vědět, nemohl ji ani předpokládat a tudíž jí nemohl ani vědomě využít.
Z rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 67 To 255/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž, přestože v úvodu odůvodnění dovolání tvrdí, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., de facto nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že neměl vědomost o existenci shora zmíněné závady, a tudíž ji nemohl vědomě využít, a prohlašuje, že neudělal nic jiného, než využil toho, co bankomaty umožňovaly – nikoli tedy vědomě technické závady), čímž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), a až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné velmi stručně s (přiměřeným) odkazem na své usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1382/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 3/2004, pod č. 668, uvést, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že obviněný skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Pokud jde o subjektivní stránku, pak je třeba zdůraznit, že ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný jednal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, promyšleně, cíleně a záměrně - chtěně - právě proto, aby sebe (resp. v konečném důsledku i jiného) ke škodě cizího majetku obohatil tím, že využije něčího omylu, a způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu (o tom výmluvně vypovídá zejména množství výběrů z bankomatu včetně jejich bezprostřední časové souvislosti a celková výše hotovosti neoprávněně odčerpané z účtu).
Pokud obviněný namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho velmi závažné úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozeným. S ohledem na okolnosti shora popsané se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako zvlášť závažný trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. V daných souvislostech je vhodné zmínit k tvrzení obviněného, že část peněz vrátil a ohledně zbývající části došlo k uznání dluhu formou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, že obviněný tak učinil až poté, co jeho trestná činnost vyšla najevo a co bylo poškozenou bankou pro uvedený skutek podáno na Policii ČR trestní oznámení a byl Policií ČR (mimo jiné) vyzván k vydání věci. Přiléhavě také státní zástupce poznamenal, že svoji vypovídací hodnotu má i postoj obviněného, který následně na to zaujal k vlastní trestné činnosti, jehož cílem bylo (a je) do jisté míry vytvořit zdání, že o technické závadě nemohl vědět, nemohl ji ani předpokládat a tudíž jí nemohl ani vědomě využít. Není pak ještě od věci připomenout, že podle zjištění odvolacího soudu do doby jeho rozhodování obviněný dohodu o splátkách (uznání dluhu) řádně neplnil.
Za stavu, kdy obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., je trestní postih takového jednání v zájmu celé společnosti a nelze se domáhat principu ultima ratio.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2010
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý