ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1085.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1085/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2010 o dovolání, které podal Ing. J. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 67 To 259/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 101/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 41 T 101/2008, byl Ing. J. Š. (dále jen „dovolatel“) podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn „obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. 1 ZT 518/2008, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona a kterého se měl dopustit tím, že v době od 1. 8. 2007 nejméně do 15. 11. 2008 v P. ani neplatí řádně výživné na svého nezletilého syna D. Š., ačkoli mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině i z rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ, sp. zn. 11 Nc 61/2007, ze dne 28. 6. 2007, který nabyl právní moci dne 1. 8. 2007, ve výši 6.500,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky oprávněného dítěte L. Š., takže za uvedené období jeho dluh na výživném činí částku 104.000,- Kč, přičemž úmyslné zavinění je spatřováno ve skutečnosti, že si je své vyživovací povinnosti velmi dobře vědom, neboť zpočátku několikrát výživné uhradil, ale poté nečinil žádné kroky k tomu, aby si opatřil pravidelný příjem, z kterého by byl schopen svou vyživovací povinnost, byť i jen částečně, plnit, neboť trestnost činu zanikla z důvodů ustanovení §214 tr. zákona“.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal dovolatel, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 67 To 259/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (a proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6) podal dovolatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v předmětné věci nedošlo ke spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., resp. že tato skutečnost nebyla dosud řádně prokázána. Zdůraznil, že pokud ke spáchání trestného činu nedošlo, pak nemohla zaniknout ani jeho trestnost ve smyslu §214 tr. zák. Uvedl, že podle pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 11 Nc 61/2007 dluh na výživném ze strany otce za dobu od ukončení společné domácnosti do doby rozhodování soudu nevznikl, neboť potřeby nezletilého v této době matka pokrývala ze společných úspor rodičů, a že soud tedy svým rozsudkem akceptoval princip, podle něhož matka pokrývala potřeby nezletilého ze společných úspor, které měla k dispozici. Podle jeho slov akceptování tohoto principu potvrdila L. Š. v rámci předmětného trestního řízení, když nepožadovala výživné za dobu od ukončení společné domácnosti dne 6. 4. 2007, ale až ode dne 1. 7. 2007. K tomu poznamenal, že čerpání částek výživného ze společných prostředků, které měla a zřejmě nadále má L. Š. ve svém držení, potvrdil též ve dvou dopisech jejímu tehdejšímu právnímu zástupci Mgr. Adámkovi, jež doručil Městskému soudu v Praze. Dále připomněl, že již v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 argumentoval, že soud prvního stupně nijak neověřoval držení společných finančních prostředků matkou nezletilého, přestože on (obviněný) o to usiloval, a spokojil se s jejími tvrzeními, jež zřejmě nejsou v souladu s realitou, a neprováděl k tomu navrhované ani jiné důkazy. Odvolací soud pak některé z navrhovaných důkazů provedl. Zhodnotil přitom, že byť byl důkaz výpisy ze sporožirového účtu L. Š. proveden pouze částečně, bylo prokázáno, že tato na účtu disponovala finančními prostředky ve společném jmění manželů, které dříve nikde neuvedla a které ve výši jeho padesátiprocentního podílu na nich mohly sloužit k pokrývání výživného pro nezletilého. Podle jeho slov se s touto skutečností odvolací soud nijak nevypořádal. Dovolatel přitom vyslovil názor, že nalézací ani odvolací soud neprokázal, že by L. Š. již neměla k dispozici žádné společné prostředky, z nichž – z jeho padesátiprocentního podílu na nich – by mohla výživné pro nezletilého hradit, a nebylo tak dosud prokázáno, že by se dopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu.
Prohlásil rovněž, že se odvolací soud, ač v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že nezjistil porušení žádných ustanovení zabezpečujících náležité objasnění věci a právo obhajoby, nijak nevypořádal s porušováním trestního řádu i zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ze strany soudkyně Mgr. Hüttlové. Akcentoval, že soud prvního stupně neprovedl všechny potřebné důkazy (ke zjištění skutečného stavu finančních prostředků ve společném jmění manželů v držení L. Š., ze kterých dříve pokrývala výživné nezletilého a z nichž by tak analogicky mohla činit i nadále) s tím, že neprovedené důkazy nemohly být tímto soudem řádně zhodnoceny, skutková zjištění nemohla být správná a úplná, což je v rozporu s tvrzením odvolacího soudu. Odvolací soud se s těmito skutečnostmi nijak nevypořádal, implikoval jeho znalost o povinnosti hradit výživné z užití §214 tr. zák., když jeho (obviněného) informaci, že se tak pouze snažil vyhnout své kriminalizaci v situaci, kdy soudkyně nalézacího soudu v řízení porušovala platné zákony a zřejmě se i dopouštěla trestných činů, shledal nevěrohodnou, aniž by uvedl z jakého důvodu. Zánik trestnosti trestného činu pro účinnou lítost předpokládá existenci všech podmínek trestní odpovědnosti pro trestný čin podle §213 tr. zák., ty však podle dovolatele prokázány nebyly. Za neodůvodněný dovolatel označil závěr odvolacího soudu, podle něhož provedené důkazy prokazují, že vyživovací povinnost řádně neplnil. Připomněl také, že odvolací soud se podle odůvodnění svého rozhodnutí zabýval otázkou, zda v daném případě nejsou dány důvody ke zproštění obžalovaného podle §226 písm. a) až d) tr. ř., a dospěl k závěru, že tyto důvody zde nejsou. K tomu podotkl, že odvolací soud provedl selekci důkazů a k tomuto závěru dospěl pouze na základě důkazů, jež provedl, tj. chtěl provést, a dále event. těch, které chtěl provést soud prvního stupně. Selekce důkazů přitom mohla ovlivnit skutková zjištění soudů obou stupňů a ve svém důsledku i samotné rozhodování ve věci. Současně obviněný prohlásil, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení důkazů, které si odvolací soud sám opatřil. Zopakoval, že z výpisu ze sporožirového účtu L. Š. je zřejmé, že tato disponuje finančními prostředky ve společném jmění manželů, které dříve neuváděla a které mohou být ve výši jeho padesátiprocentního podílu na nich použity na výživné pro nezletilého. K nehrazení výživného tak nemohlo dojít, a bylo tedy namístě užití ustanovení §226 písm. a) tr. ř. odvolacím soudem. Tomu též vytkl, že odmítl zjistit další majetek ze společného jmění, jenž mohl být ve výši jeho padesátiprocentního podílu použit k úhradě výživného, s tím, že se nezabývá otázkou majetkových poměrů příbuzných nezletilého a společného jmění manželů, neboť jde o otázku ryze občanskoprávní. Podle názoru dovolatele se jedná o nesprávné právní posouzení této okolnosti ze strany odvolacího soudu, který nijak neprokázal, že by finanční majetek ve společném jmění manželů v držení nebo dispozičním právu L. Š. či jejích rodinných příslušníků, nebyl v příčinné souvislosti s projednávanou trestní věcí.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 67 To 259/2009, případně též rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 41 T 101/2008, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť dosud nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav, je zapotřebí provést navrhované důkazy a odůvodnění trpí vadami.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že ačkoliv je z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že Ing. J. Š. byl poučen podle §125 odst. 3 tr. ř., dovolání nebylo podáno cestou advokáta, jak předpokládá institut mimořádného opravného prostředku dovolání. Podání jmenovaného proto nemůže být považováno za dovolání, jak je uvedeno v §265d odst. 2 věta druhá tr. ř., a nejsou tak splněny podmínky k tomu, aby Nejvyšší soud o takovém podání rozhodl.
Státní zástupkyně tedy navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265d odst. 2 věta třetí tr. ř. a předmětné podání postoupil ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť namítané nesprávnosti v rozhodnutích obou soudů nelze subsumovat pod žádnou alternativu důvodů dovolání tak, jak jsou stanoveny v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 67 To 259/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Ing. J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal, jak je třeba podle obsahu spisu dovodit, prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká de facto neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a vyjadřuje přesvědčení, že zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. nebyly prokázány. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá dovolatel, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý