ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1102.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1102/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. září 2010 o dovolání obviněného S. O . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2009, č. j. 11 To 40/2009-1053, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 16/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2009, č. j. 11 To 40/2009-1053, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č. j. 47 T 16/2008-907, kterým byl obviněný uznán vinným (spolu s dalšími obviněnými) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen trest propadnutí věci (uvedených ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze) a rozsudkem bylo ve smyslu §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vysloveno zabrání věci, a to 14 062 ks tablet extáze.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že od počátku trestního řízení popírá vinu z jednání, pro které byl odsouzen. Soudům vytýká, že při hodnocení důkazů nebraly v úvahu všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině a trestu, když ve věci neexistují přímé ani nepřímé důkazy, které by jej z jednání, pro které byl odsouzen, usvědčovaly a soudy vychází pouze ze svých úvah a spekulací. V návaznosti na tuto primární výhradu rozvíjí své výhrady k rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně (nekritické převzetí záznamů telefonních odposlechů, dílem zcela rozporné výpovědi obviněných, zjištění toku peněz, apod.) a uvádí, že „nesprávná skutková zjištění vycházejí z nesprávně zjištěného skutkového stavu a následně nesprávných skutkových závěrů“. Skutková zjištění podle dovolatele se zakládají na neprokázaných skutečnostech. Dále má obviněný za to, že z rozsudku není patrné, na základě jakých právních skutečností dospěl soud k závěru, že odsouzený jednal v úmyslu drogy dovézt ze zahraničí, přičemž ohledně něj nebyla taková činnost (obchodu ve významu obchodního zákoníku, tj. opakovaná činnost prováděna vlastním jménem na vlastní účet za účelem zisku) prokázána. Podle obviněného (jeho obhájkyně) mělo být rovněž přihlédnuto k ustanovení §167 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Poukazuje na to, že obviněný byl pouze tlumočník, který byl do případu ostatních obviněných, kteří byli již delší dobu sledováni, pouze přiřazen. Výpovědi ostatních spoluobviněných byly domluveny v neprospěch obviněného. Poukazuje na to, že si nebyl vědom, že by mohl páchat nějakou trestnou činnost, přičemž mu nebylo dostatečně prokázáno, že by věděl, že se jedná o obchod s drogami, případně, že by měl jednat jako člen organizované skupiny. V této souvislosti rovněž zmiňuje nerespektování zásady „in dubio pro reo“. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. sám aby postupoval podle §265m tr. ř. a obviněného obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil. Navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl, neboť námitky v něm obviněným uplatněné, směřují do oblasti skutkových zjištění, znevěrohodnění důkazů, které soudy provedly s argumentací obviněného o nerespektování zásady „in dubio pro reo“. V souvislosti s výše zmíněným návrhem státního zástupce na postup navrhovaný Nejvyššímu soudu, odkazuje státní zástupce na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, které odůvodňují postup státním zástupcem navržený /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je potřebné uvést, že námitky v něm uplatněné jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel ve svém usnesení vypořádat soud druhého stupně, které obviněný uplatnil v rámci řádného opravného prostředku – odvolání. Odvolací soud na str. 11 až 13 svého usnesení poukazuje na okolnosti, které jej vedly k závěru, že obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným v souladu se zákonnými ustanoveními. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku rozvádí důkazy, které byly v trestním řízení shromážděny a tyto důkazy následně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotí (str. 18 – 25 rozsudku) a své úvahy k hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhru pak rozvádí v souladu se zněním §125 tr. ř. V tomto směru Nejvyšší soud neshledal pochybení.
Vzhledem k tomu, že z námitek obviněného primárně vyplývá tvrzení, že se jednání, pro které byl uznán vinným nedopustil, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, ev. nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“, je nezbytné uvést, že zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. K uvedenému je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Jak již bylo shora uvedeno, prioritou v uplatněném dovolání obviněného je tvrzení, že „skutek, jenž je mu kladen za vinu, nespáchal“. Od uvedeného závěru se musí samozřejmě odvíjet také odkaz na nesprávné hodnocení důkazů, což však ve svém důsledku znamená, že obviněný soudům předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je však odlišná od skutkového zjištění, které soudy učinily, tudíž obviněný nenapadá nesprávné hmotně právní posouzení věci, ale vznáší výhrady směřující do oblasti skutkového zjištění. V tomto směru proto odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Nad rámec úvah soudu prvního stupně a následně soudu odvolacího, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje, musí tento k námitkám obviněného mj. uvést, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podle §podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., že „ neoprávněně jinému opatřil psychotropní látku a spáchali takový čin ve větším rozsahu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech “. Uvedenou skutečnost je třeba zdůraznit s ohledem na odkaz obviněného (jeho obhájkyně) na výklad ustanovení obchodního zákoníku k pojmu „obchod“, neboť se jedná o odkaz zcela nepřiléhavý, snažící se posouvat hodnocení jednání obviněného z pohledu ustanovení právního odvětví, které na jeho jednání nedopadá, neboť soudy bylo jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že „jinému neoprávněně opatřil psychotropní látku“ , což nelze účelově zaměňovat s problematikou pojmu obchodu ve významu obchodním, jak se v dovolání snaží Nejvyšší soud přesvědčit obviněný (obhájkyně). S otázkou úmyslu se vypořádal soud prvního stupně a odvolací soud tyto úvahy dále a podrobněji rozvedl, když rovněž vysvětlil jak lze dokazovat okolnosti subjektivní povahy, přičemž se závěry soudu prvního i druhého stupně se Nejvyšší soud plně ztotožnil, stejně jako s argumentací ohledně znaku „organizované skupiny“ či materiálního znaku trestného činu.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného obsahově podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann