ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1122.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1122/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2010 o dovolání, které podala obviněná R. Z . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 50 To 205/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 27 T 63/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 27 T 63/2009, byla obviněná R. Z. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím že: „dne 18. 10. 2008 v době od 09:05 hod. do 10:10 hod. v P., N., v průběhu hlavního líčení ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 9 T 51/2007 vypovídala nepravdu o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí soudu ve věci tehdy obžalovaného M. Š., když v rozporu s ním a v dané věci poškozenou H. Š., uvedla, že s poškozenou H. Š. osobně jednala a této uhradila částku ve výši 1.500.000,- Kč za koupi nemovitosti, ačkoliv v průběhu řízení před soudem bylo zjištěno, že k osobnímu jednání a předání peněz nedošlo, přičemž v dané věci byl M. Š. pravomocně odsouzen“ . Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §81 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 50 To 205/2010, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku proto, že „dne 16. 10. 2007 v době od 09:05 hod. do 10:10 hod. v P., N., v průběhu hlavního líčení ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 9 T 51/2007 vypovídala nepravdu o skutečnostech důležitých proti rozhodnutí soudu ve věci tehdy obžalovaného M. Š., když v rozporu s ním a v dané věci poškozenou H. Š., uvedla, že s poškozenou H. Š. osobně jednala a této uhradila částku ve výši 1.500.000,- Kč za koupi nemovitosti, ačkoliv v průběhu řízení před soudem bylo zjištěno, že k osobnímu jednání a předání peněz nedošlo, přičemž v dané věci byl M. Š. pravomocně odsouzen“ . Za to obviněnou odsoudil podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že kdyby soud provedl správné právní posouzení skutku na základě všech skutkových zjištění, musel dospět k závěru, že je nevinná, a v plném rozsahu ji zprostit obžaloby. Následně zdůraznila, že všechny její výpovědi jak v trestním řízení, tak v občanskoprávních řízeních souvisejících s touto věcí, byly vždy stejné a vycházely z toho, k čemu opravdu došlo. Dále uvedla, že ve spise jsou založeny všechny doklady, které potvrzují její nevinu (kupní smlouva, příjmový pokladní doklad na částku 1.500.000,- Kč a prohlášení poškozené Š. o datu vystěhování z nemovitosti obviněnou koupené), přičemž všechny tyto listiny jsou vlastnoručně podepsány poškozenou Š., která tak učinila zcela dobrovolně a teprve dodatečně se snažila pravost podpisů popřít, když je nakonec prohlásila za pravé. Soud uvěřil její výpovědi, přestože byla naprosto zmatečná a nevěrohodná, na této výpovědi založil vinu obviněné a jako další usvědčující důkaz použil (druhou) výpověď tehdy obžalovaného Š. zapadající do právního posouzení věci soudem, byť byl upozorněn na rozpory ve výpovědích Š., který nejdříve zcela potvrdil pravdivou výpověď obviněné, poté však v další výpovědi svoje původní tvrzení popřel a vypověděl v její neprospěch. K tomu obviněná poznamenala, že je logické, že když dotyčný vypovídal v postavení svědka, hovořil pravdu, aby nebyl obviněn podobně jako ona z křivé výpovědi, zatímco když posléze vypovídal jako obžalovaný, mohl výpověď změnit, jak chtěl, neboť i lhaní je přípustným způsobem obhajoby.
Dále obviněná vytkla soudu, že náležitě nehodnotil svědectví JUDr. R., která jednoznačně potvrdila její výpověď ohledně jejího ovlivňování obhájcem Š. Mgr. Lego, který požadoval, aby změnila svoji pravdivou výpověď a vypovídala tak, jak poté následně vypověděl Š. v její neprospěch. Shledala přitom, že pokud na ní byl činěn takovýto nátlak, je to důkaz o nevěrohodnosti výpovědi Š., což však odvolací soud zlehčil a způsob, jakým tak učinil, svědčí o tom, že rozhodoval pouze na základě úvah a důkazy předložené obhajobou zlehčoval a hodnotil tak, aby násilně prokázal její vinu.
Obviněná pak dovodila, že pokud je poškozená Š. svéprávná, její podpisy na kupní smlouvě i příjmovém dokladu o převzetí 1.500.000,- Kč jsou pravé, navíc řádně ověřené příslušným orgánem, je naprosto nepochopitelné, jak soud mohl pochybovat, že její (obviněné) výpověď nebyla pravdivá. Podle jejího přesvědčení by se dovolací soud měl při zvažování její viny či neviny vžít do jejího postavení, kdy si je jista, že mluvila pravdu, vydala 1.500.000,- Kč za nemovitost, kterou nemá, a ještě je vinna přečinem křivé výpovědi. Přitom připomněla zásadu in dubio pro reo s tím, že tato zásada by byla řešením celé věci. Poznamenala, že uložený trest je sice mírný, ale ji ponižuje skutečnost, že byla odsouzena za něco, co nespáchala. Vyslovila názor, že za daných okolností nemohla být naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, z něhož byla obžalována.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 29 T 63/2009, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 50 To 205/2010, a v plném rozsahu ji zprostil obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, předpokládá, že bude namítáno nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Této specifikaci by mohla odpovídat pouze finální námitka dovolatelky, že totiž v daném případě nedošlo k naplnění ani subjektivní, ani objektivní stránky přečinu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tyto námitky jsou ovšem zcela nekonkrétní, neodkazují na žádné specifické porušení práva při aplikaci hmotně právních norem a očividně vyplývají z předešlých námitek obviněné, jež ovšem nelze označit za výhrady proti hmotně právnímu posouzení věci. Všechny uplatněné výhrady obviněné se totiž týkají výlučně hodnocení důkazů soudem, přičemž proti vývodům ve věci činných soudů staví svá alternativní tvrzení o tom, jaké byly skutkové okolnosti případu, a v tomto smyslu pouze opakuje svou dosavadní obhajobu. Těmito námitkami však obviněná nebrojí proti aplikaci norem hmotného práva na zjištěný skutkový stav, nýbrž proti skutku samotnému. Námitky vztahující se k rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudem a z toho vyplynuvším skutkovým zjištěním nemohou být podřazeny nejen pod deklarovaný důvod dovolání, ale nelze je zastřešit ani žádným jiným ze zbývajících dovolacích důvodů.
Státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože jeho argumentace směřuje k jinému důvodu, než které jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 50 To 205/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že vypovídala vždy pravdu). Až následně (sekundárně) z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý