ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1133.2010.2
sp. zn. 6 Tdo 1133/2010 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2010 o dovolání obviněných MUDr. K. G ., a J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2007, č. j. 3 To 44/2007-1022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 28/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných MUDr. K. G. a J. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2006, č. j. 1 T 28/99-917, byli obvinění MUDr. K. G., J. M. (společně s dalšími obviněnými) uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin byl obviněnému MUDr. K. G. uložen podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. a podle §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč a podle §53 odst. 4 tr. zák. stanoveny měsíční splátky peněžitého trestu ve výši 4.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Obviněný J. M. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byl uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. a podle §54 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 60.000,- Kč a podle §53 odst. 4 tr. zák. stanoveny měsíční splátky peněžitého trestu ve výši 3.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2007, č. j. 3 To 44/2007-1022, byl podle §258 odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. ohledně obviněného J. R. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně tohoto obviněného vrácena soudu prvního stupně. Podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. u obviněných J. M. a MUDr. K. G. byly zrušeny výroky o peněžitých trestech a výroky s těmito tresty související.
V dovolání obviněný MUDr. K. G. uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. popisu skutku vytýká, že v něm není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., když podle §3 odst. 3 tr. zák. se přitom jedná o trestný čin úmyslný. Je toho názoru, že ze skutkové věty nevyplývá nic, z čeho by bylo možno dovodit, že se měl dopustit jednání s úmyslem zkrátit daň, či případně s vědomím, že daň bude zkrácena. Úmysl pachatel nemůže být jen „mlčky dovozován“, ale musí být ve výrokové části odsuzujícího rozsudku výslovně vyjádřen tak, aby takto zjištěný a popsaný skutek bylo možno podřadit pod konkrétní skutkovou podstatu trestného činu. Dodal, že nelze pominout, že obviněný po celou dobu trestního řízení popíral, že by se na jednání popsaném v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku podílel s úmyslem zkrátit daň nebo že by byl srozuměn s tím, že daň z obratu bude zkrácena. Domnívá se, že ani tehdy, pokud by věděl, že tuzemský rum nebude vyvezen mimo území tehdejší ČSFR, ale vyvezen výlučně na území Slovenska, není toto zjištění podle jeho názoru postačující pro závěr ohledně jeho úmyslu zkrátit daň. Na celé transakci s tuzemským rumem se podílel s přesvědčením, že on ani „jeho“ družstvo U. B. není subjektem, který nesl za neodvedení daně z obratu jakoukoli právní odpovědnost v situaci, kdy toto družstvo U. nebylo po právní stránce oním „posledním článkem“ distribučního či obchodního řetězce. Zdůraznil, že z pohledu příslušné daňové problematiky je tato otázka zcela zásadní, což ostatně vyplývá z písemného vyjádření Ministerstva financí ČR ze dne 4. 6. 1993, č. j. 29 206/1993, podle něhož dodavatel byl povinen dodat zboží bez daně z obratu v případě, že by odběratel, který byl podnikatelem, o dodávku zboží bez daně požádal. Docházelo-li tedy k překupování rumu mezi více subjekty, ležela odpovědnost za případné odvedení daně na posledním z této „řady překupníků“. Daňové předpisy odběrateli neukládaly dodavateli sdělovat, z jakého důvodu dodání zboží bez daně z obratu požaduje a bylo-li v konkrétním případě v daňových dokladech, že se jedná o rum určený na export, šlo v podstatě ze strany odběratele o nadbytečně uváděný údaj. Dodal, že nebylo ani skutkově zjištěno, že by byl srozuměn s tím, že subjekt, jemuž mělo „jeho“ družstvo U.předmětný rum prodat, tj. BONNY s. r. o. N., ve skutečnosti neexistoval. Ohledně existence odběratele B. N. tak byl sám cíleně uveden v omyl. V návaznosti na §65 tr. zák. má také za to, že pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost, protože byl-li by předmětný rum vyvezen z České republiky na území Slovenské republiky po 1. 1. 1993, z pohledu daňových předpisů České republiky by k jakékoliv škodě na dani vůbec nedošlo. Rozpad federace a zejména důsledky s tím spojené představuje podle obviněného takovou okolnost, která by měla být hodnocena z hlediska zániku trestnosti podle ustanovení §65 tr. zák. V tomto kontextu by postrádalo jakoukoliv logiku, aby trestněprávní ochranu fiskálním zájmům Slovenské republiky poskytovala Česká republika. Poukazuje také na to, že ze strany příslušných finančních úřadů České republiky není jakýkoliv daňový nedoplatek na dani z obratu vymáhán. I když odvolací soud k tomu uvedl, že „obžalovaní nejsou stíháni zato, že by nezaplatili vyměřenou daň, ale za to, že způsobili její nevyměření“, toto stanovisko podle obviněného nebere v úvahu právní okolnosti daného případu. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítá, že soudy dostatečně nezohlednily délku trestního řízení, která trvala bezmála 15 let. Upozornil, že na průtazích trestního řízení se nijak nepodílel, nejde rozhodně o věc výjimečně složitou, ani náročnou na objasňování a dokazování, stejně tak počet obžalovaných nebyl tak vysoký, aby takovéto extrémní porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo akceptovatelné. Již v řízení před soudem prvního stupně bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno natolik, že bylo na místě analogicky aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a řízení z tohoto důvodu jako nepřípustné zastavit. V konkrétním případě jen od okamžiku zahájení trestního stíhání do pravomocného skončení věci rozhodnutím odvolacího soudu uplynula promlčecí doba stanovená pro trestný čin podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ve vztahu k §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. téměř třikrát. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 3 To 44/2007, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2006, č.j. 1 T 28/99-917, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a trestní stíhaní obviněného pro skutek popsaný v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 2 Kv 203/92-748, podané u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 6. 4. 1999, z důvodů podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam, zastavil, eventuelně, aby sám rozhodl a podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil, případně, pokud by neshledal podmínky k tomu, aby ve věci rozhodl v meritu věci sám, aby věc po předchozím zrušení usnesení odvolacího soudu, jakož rozsudku soudu prvního stupně, vrátil podle §265k odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Obviněný J. M. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru orgány činné v trestním řízení vůbec nevzaly v úvahu stanovisko Ministerstva financí ze dne 4. 6. 1993, v němž se uvádí, že bez daně z obratu je povinen dodavatel odběrateli dodat lihoviny, pokud odběratel byl plátcem daně z obratu, před vyhotovením faktury požádal písemně dodavatele o dodávku za cenu bez daně a předložil dodavateli opis zápisu do podnikového (obchodního) rejstříku. Zdůraznil, že nebylo povinností odběratele, aby dodavateli sděloval zamýšlený účel použití zboží. Ministerstvo financí jednoznačně konstatovalo, že při splnění stanovených náležitostí mohlo zboží procházet řadou (řetězcem) překupníků bez vzniku daňové povinnosti. Povinnost zdanění měl pouze konečný odběratel. Dodal, že v trestním řízení nebylo potvrzeno, ani vyvráceno, že by „průběžní odběratelé“ odvolatele neubezpečovali o tom, že nevyvezou zboží do ciziny, resp. mu vždy předložili doklady potřebné k nákupu bez této daně. Obviněný vždy prodával lihoviny dalšímu subjektu, který ho ujišťoval, že zboží prodává dále. V závěru dovolání namítá, že byly porušeny základní zásady trestního řízení „o přímosti a bezprostřednosti“, nikdo ze svědků navržených obžalobou si na věci nepamatoval, hlavní líčení bylo postaveno na nepřímých důkazech apod. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2006, č. j. 1 T 28/99-917, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. 3 To 44/2007, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Namítá-li obviněný MUDr. K. G. v rámci dovolacího důvodu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. nepřiměřenou délku trestního řízení, pak konstatoval, že jak z obsahu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, tak i z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyplývá, že soudy naznačenou skutečnost při rozhodování o trestech ukládaných nejen obviněnému MUDr. K. G., ale i ostatním obviněným, vyhodnotily dostatečným způsobem a ve všech souvislostech, protože lze dovodit nejen to, že obviněnému MUDr. K. G., jakož i dalším obviněným figurujícím v předmětné trestní věci, Vrchní soud v Praze, resp. Krajský soud v Ústí nad Labem určitým způsobem postupně přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty k projednání věci, ale i to, že z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že obviněnému MUDr. K. G. a dalším obviněným byla za toto porušení poskytnuta náhrada ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu (srov. zejména rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, §66; srov. i rozsudek téhož soudu ve věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, zejména §§27-9 a v tomto kontextu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně - strana 63 a druhý odstavec na straně 64; odůvodnění usnesení soudu druhého stupně – třetí a čtvrtý odstavec na straně 16). Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce nepovažuje námitku obviněného za opodstatněnou. Ve vztahu k dalším námitkám obviněných státní zástupce připomenul skutkové zjištění, totiž, že, spočívalo v tom, že obvinění MUDr. K.G., J. M. a P. H. jednali zjištěným způsobem spolu s dalšími obviněnými na základě vzájemné dohody, a že jednání všech obviněných, kteří společně s těmito obviněnými participovali na trestné činnosti, bylo soudy obou stupňů popsáno jako spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění obsažených v pravomocném výroku o vině a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že podstata jednání obviněných MUDr. K. G., J. M. a P.H., jakož i dalších obviněných podílejících se společně s nimi na předmětném jednání, spočívala v nákupu alkoholických nápojů u různých výrobců či prodejců působících na území tehdejší ČSFR s tím, že obvinění (respektive jimi řízené firmy), kteří si postupně předmětné alkoholické nápoje mezi sebou účetně převáděli, současně předstírali, že toto zboží bude vyvezeno mimo území tehdejší ČSFR, přičemž ve skutečnosti předmětné alkoholické nápoje nikdy nebyly mimo území ČSFR vyvezeny a byly obviněnými rozprodány v tuzemsku. Účelem jednání obviněných bylo, aby se jimi řízené příslušné podnikatelské subjekty vyhnuly zaplacení daně z obratu, tj. povinnosti, která by byla, a to při absenci předstíraného vývozu zboží, vyžadována. Dále uvedl, že pokud obvinění MUDr. K. G., J.M. a P. H. namítají, že nebyli účastníky daňového řízení a povinnosti vyplývající ze zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění pozdějších změn a doplňků, se na ně nevztahovaly, nelze odhlédnout od faktu, že věc je nutno posuzovat komplexně ze všech hledisek, nikoliv toliko v rámci úzce vymezené části. Především je nutné poukázat na to, že všichni obvinění (včetně obviněného MUDr. K. G., J. M. a P. H.) jednali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a že každý z obviněných plnil svůj dílčí úkol. Státní zástupce zdůraznil vzájemnou provázanost obviněných, kdy jednání každého z nich bylo v celém komplexu nezastupitelné, neboť v případě jeho výpadku by nemohl být naplněn účel celého jednání, a to vyhnout se placení povinných plateb spojených s nákupen alkoholických nápojů a neoprávněně se tak na úkor státu obohatit. Jednání každého z obžalovaných bylo pomyslným článkem řetězce jednání, kdy k dokonání trestného činu došlo jejich současným a vzájemným působením, které ve svém celku tvořilo předmětnou skutkovou podstatu daného trestného činu. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se obvinění MUDr. K. G., J. M. a P. H. svým jednáním zapojili do trestné činnosti všech obviněných, která směřovala ke zkrácení příslušné daně a takto jednali s úmyslem zkrátit příslušnou povinnou platbu ve větším rozsahu, je podle státního zástupce zcela bezpředmětné, že nebyli subjektem daňového řízení, jak poukazují ve svých mimořádných opravných prostředcích. Z konečných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný MUDr. K. G., J. M. a P.H. se podíleli na převodech zmíněného zboží, které nebylo zatíženo daní z obratu, protože bylo deklarováno, že je určeno pro vývoz mimo hranice ČSFR, jakož i na jeho následném prodeji na území ČSFR. Bylo prokázáno, že obviněný MUDr. K. G., J. M. a P.H. věděli, že alkoholické nápoje nakupují bez daně z obratu, protože na příslušných daňových dokladech byl předmětný tuzemský rum deklarován jako zboží určené pro vývoz do zahraničí, a sami se podíleli na jeho dalším prodeji obchodníkům, do restaurací a soukromníkům, přičemž určovali, kam se náklady rumu povezou, kde se bude skládat, rum nabízeli, dohadovali jeho cenu, snižovali ji a inkasovali peníze, z čehož je nepochybné, že např. převod alkoholických nápojů na neexistující firmu BONNY, s. r. o., se sídlem v N., který obviněný MUDr. K. G. dále deklaroval, je pouze fiktivní, o čemž jmenovaný obviněný věděl, svědčí o tom skutečnost, že sám realizoval prodej rumu v maloobchodní síti, u obchodníků a soukromých osob. Je tedy zřejmé, že obvinění tuto svou činnost realizovali přinejmenším se srozuměním, že může dojít ke zkrácení daně z obratu a ke způsobení značné škody. K tomu státní zástupce dodal, že pachatelem i spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. může být nejen subjekt takovéto povinnosti, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň, poplatek a podobná povinná platba nebyly jemu nebo i jinému subjektu vyměřeny buď vůbec, anebo v zákonné míře a byly tak zkráceny ve větším rozsahu. Vzhledem k tomu, že jednání obviněného MUDr. K. G., J. M. a P.H. bylo nedílnou součástí společného jednání všech spolupachatelů a svým jednáním úmyslně přispělo ke vzniku trestněprávně relevantního následku spočívajícího ve zkrácení povinných plateb, neshledal státní zástupce námitku obviněných zdůrazňující absenci jejich trestní odpovědnosti opodstatněnou. Ve zjištěném skutku byly proto naplněny u všech obviněných zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002. Pokud jde o zánik trestnosti činu ve smyslu §65 tr. zák., nedoléhá toto ustanovení na situace, dochází-li ke změně právních předpisů, v důsledku které čin nadále nevykazuje formální znaky trestného činu. V tomto případě nelze aplikovat ustanovení §65 tr. zák., ale ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti tr. zák. (srov. č. 41/1998 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti se státní zástupce věnoval i otázce časové působnosti zákona o dani z obratu. Zákon č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, byl účinný do 31. 12. 1992, přičemž pozbyl účinnosti v souvislosti s přijetím zákona č. 588/1992, Sb., o dani z přidané hodnoty, který se stal účinným od 1. 1. 1993. Z ustanovení §54 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, současně vyplývalo, že pro daňové povinnosti za rok 1992 a předchozí léta se použijí dosavadní předpisy upravující daň z obratu a dovozní daň. Z uvedeného vyplývá, že trestnost daňových deliktů spáchaných před účinností zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, tj. před 1. 1. 1993, nezanikla, delikty spáchané na dani z obratu jsou nadále postižitelné. Ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, sice stanovil den jejího zániku uplynutím 31. 12. 1992, avšak ustanovení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. zůstalo ve své podstatě nezměněno a je ve stejném rozsahu součástí trestního zákona. Doplnil, že skutková podstata trestného činu podle §148 tr. zák. není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, v důsledku čehož by každá změna právních předpisů upravujících daňovou, celní a obdobnou problematiku měla vliv na ustanovení trestního zákona. Tato skutečnost naopak znamená, že v popisu skutku, v němž je zmíněný trestný čin shledáván, nemusí být uveden ani odkaz na příslušná ustanovení mimotrestních zákonů, jejichž porušením došlo ke zkrácení celní či daňové povinnosti. Podstatné je především to, co je obsaženo v popisu zjištěného skutku z hlediska místa a doby jeho spáchání, konkrétního způsobu jednání obviněné osoby, výše způsobené škody apod. Případný odkaz na odpovídající zákonná ustanovení, z nichž vyplývá závěr o porušení příslušných ustanovení mimotrestních zákonů, postačí uvést v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (srovnejte též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 Tdo 411/2006). Na základě této argumentace státní zástupce nepovažuje výhradu obviněného MUDr. K. G. dovolávající se zániku nebezpečnosti jeho činu pro společnost, a to z důvodu změny poměrů ve smyslu znění §65 odst. 1 tr. zák., za opodstatněnou. Státní zástupce má za to, že výhrady všech obviněných k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných MUDr. K. G., J. M. a P. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, jejich podání byla učiněna prostřednictvím jejich obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obou obviněných obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu)“.
K námitce obviněného MUDr. K. G. vztahující se k subjektivní stránce trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., lze uvést následující:
Subjektivní stránku trestného činu lze charakterizovat jako vnitřní vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Tento psychický vztah pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům skutkové podstaty trestného činu musí existovat v době činu. To znamená, že představy, vědomosti, tak i vůle pachatele, které nejsou dány v době činu, nemají pro zavinění význam. Tzv. skutková věta výroku o vině obsahuje uvozující část, v níž se uvádí, že obvinění „v období od konce měsíce listopadu 1991 do nejméně počátku měsíce dubna 1992 v Ústí nad Labem a dalších místech České republiky a Slovenské republiky po vzájemné dohodě v různých skupinách nakupovali pro firmy, které někteří z nich vlastnili, od různých dodavatelů a výrobců tuzemský rum bez daně z obratu deklarovaných na daňových dokladech jako zboží určené pro vývoz do zahraničí, což ve svém účetnictví dokladovali prodejem zboží firmám, které však neexistovaly, a sami zboží prodávali různým odběratelům“. Podle názoru Nejvyššího soudu již takovýto popis skutku zcela dostatečně vyjadřuje subjektivní stránku trestného činu. Ve skutkové větě je uvedeno, jakým způsobem obvinění měli v úmyslu zkrátit daň. Především na daňových dokladech deklarovali, že zboží je určeno pro vývoz do zahraničí, ve skutečnosti tuzemský rum prodávali na území ČSFR. Další ne zcela nepodstatnou skutečností je, že bylo prokázáno, že prodej účetně dokladovali na firmy, které fakticky neexistovaly. Z toho je zcela zjevný záměr obviněných, totiž, že jejich úmysl zkrátit daň byl přímý /srov. §4 písm. a) tr. zák./, činili tak po vzájemné dohodě a s plnou vědomostí následku. Že zboží je určeno na export, uváděli na daňových dokladech naprosto záměrně, nikoliv nadbytečně, o čem se snaží Nejvyšší soud přesvědčit, neboť jejich cílem bylo od samého počátku vyhnout se zaplacení daně z obratu předem promyšleným prodejem rumu v tuzemsku. Jinými slovy řečeno, nekalkulovali s konečným spotřebitelem, neboť tím vlastně měly být neexistující firmy, na které účetně zboží dokladovali, což ještě více dokresluje podvodné jednání obviněných. A tyto skutečnosti jasně ze skutkové věty vyplývají. Proto se Nejvyšší soud s touto námitkou obviněného MUDr. K.G. neztotožnil. Obviněným byla známa fakta, která postačují k tomu, aby šlo o znalost podstatných skutečností, které lze podřadit pod znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Lze říci, že jejich jednání směřovalo výlučně ke způsobení následku, který je předpokládán v ustanovení §148 tr. zák., tedy ke zkrácení daně z obratu. O jejich přímém úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./ proto nelze v žádném případě pochybovat. Objektem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. je zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb. V podstatě lze říci, že jde o zvláštní případ podvodu. Odkazuje-li obviněný na to, že družstvo U. B. není subjektem, který by nesl odpovědnost na neodvedení daně z obratu, neboť nebylo „posledním článkem“ distribučního řetězce, pokládá Nejvyšší soud v intencích shora uvedené argumentace tuto námitku za zcela irelevantní.
Je-li přesto i dalšími obviněnými namítána významnost konečného spotřebitele na území Slovenské republiky, v tomto kontextu je třeba zdůraznit, že i ze samotné skutkové věty se podává, že „ sami zboží prodávali různým odběratelům v tuzemsku“. Za situace, kdy na daňových dokladech uváděli, že zboží je určeno na export, tudíž do zahraničí – což znamenalo mimo území tehdejší ČSFR – a zcela evidentně tam toto zboží neputovalo – spočívala jejich trestná činnost v uvádění fiktivních údajů na daňových dokladech, když tato jejich činnost byla cíleně zaměřena na to, aby se mohli vyhnout plnění daňové povinnosti. Jinými slovy řečeno, pokud bylo zjištěno, že obvinění rum prodávali různým odběratelům v tuzemsku a podle prohlášení uvedeného na daňovém dokladu nerealizovali prodej tuzemského rumu v zahraničí, když místo toho rum prodávali různým odběratelům v tuzemsku, je zřejmé, že ve skutečnosti měla existence fiktivního odběratele na Slovensku v podstatě jen zastřít vlastní podvodné jednání obviněných. Už v žádném případě nelze hovořit o tom, že by touto firmou ve Slovenské republice byli obvinění oklamáni. Nepochybně je tedy možno v dané věci konstatovat (s ohledem na veškerá skutková zjištění na základě provedených důkazů), že záměrem obhajoby s odkazem na tzv. konečného spotřebitele je záměr navodit dojem o důležitosti jeho významu pro toto trestní řízení, což je zavádějící a zcela neakceptovatelné a svědčí o zjevné účelovosti této námitky.
V návaznosti na subjektivní stránku se lze vypořádat též s námitkou obviněných ohledně evidence daně z obratu u českého finančního úřadu, kde je třeba konstatovat, že až toto ukončené trestní stíhání vneslo do dané věci světlo v takovém rozměru, že není o úmyslném počínání obviněných pochyb. Je evidentní, že zjištění konečného spotřebitele přesahovalo rámec povinností finančního úřadu, neboť až výsledek trestního řízení ukázal, že žádný konečný spotřebitel neexistuje a že daňové doklady byly de facto vystaveny na podkladě obviněnými uváděných nepravdivých údajů. Dožadují-li se obvinění v tomto směru dalšího dokazování, nemá tato jejich námitka oporu v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitku ryze skutkové povahy, z rámce tohoto dovolacího důvodu vybočující.
Další okruh námitek obviněných směřuje do nesprávné aplikace mimotrestních norem. K tomu je třeba uvést, že není zřejmé, z čeho na nepoužití příslušných daňových předpisů usuzují. V době spáchání trestného činu byla daň z obratu upravena zákonem č. 73/1952 Sb., o dani z obratu. Tento zákon v §2 upravoval plátce daně, na danou věc bylo použito ustanovení §2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, podle něhož plátci daně jsou fyzické osoby (podnikatelé) zapsané do podnikového rejstříku. Předmět daně vymezovalo ustanovení §3 citovaného zákona, přičemž v odstavci 4 se uvádí, že obrat z prodeje zboží do zahraničí nepodléhá dani. Stanovení daně vyplývalo z ustanovení §6 citovaného zákona s tím, že Federální ministerstvo financí stanoví způsob výpočtu daně v prováděcí vyhlášce a sazby v Sazebníku daně z obratu.
Daň z obratu byla odváděna především z prodeje nebo vnitropodnikového použití zboží. Daň z obratu se uplatňovala jednorázově a nebyly jí zatěžovány dodávky pro výrobní spotřebu a na vývoz a byly ji zatěžovány jen výrobky a výkony uvedené v Sazebníku daně z obratu ve vazbě na dříve užívanou Jednotnou klasifikaci průmyslových oborů a výrobků. Okruh plátců této daně byl vymezen zákonem a jejími plátci byly především podnikatelské subjekty. Plátci daně z obratu a další vyjmenované osoby (např. rozpočtové a příspěvkové organizace) mohli za stanovených podmínek nakupovat za ceny bez této daně. Podnikatelé, kteří byli fyzickými osobami nezapsanými do obchodního rejstříku, plátci této daně nebyli a stejně jako občané a další subjekty, nakupovali za ceny včetně této daně bez možnosti uplatnění odpočtu. Vznik zdanitelného obratu byl vázán na vystavení faktury o prodeji nebo dokladu o vnitropodnikovém použití zboží. Základem daně byla prodejní cena, tj. cena zahrnující i daň z obratu. Ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že předmětem daně z obratu byl tuzemský rum a je z ní zřejmá i výše, v jaké měla být daň z obratu zkrácena. Podle názoru Nejvyššího soudu je dostatečně zřejmé, že Sazebník daně z obratu byl v dané věci použit. K tomu lze jen dodat, že obvinění nenamítají, v jaké souvislosti se jeho použití dovolávají, neboť nic bližšího k tomu neuvádějí. Jestliže by v rámci nesprávného použití Sazebníku daně z obratu obvinění namítali například nesprávný výpočet daně, šlo by již o otázku skutkovou, která dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodléhá.
Zákon č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, s účinností do 31. 12. 1992, byl zrušen zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty a nabyl účinnosti dne 1. 1. 1993. Z přechodného ustanovení §54 tohoto zákona se podává, že pro daňové povinnosti za rok 1992 a předchozí léta se použijí dosavadní předpisy upravující daň z obratu a dovozní daň. Pro uplatnění daně od 1. ledna 1993 do 31. prosince 1993 platí ustanovení zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 196/1993 Sb. V odst. 2 §54 citovaného zákona se pak uvádí, že uskuteční-li se plnění podléhající dani z obratu do 31. prosince 1992 včetně a faktura nebo jiný doklad o prodeji nebo o vnitropodnikovém použití zboží podle §4 zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění zákona č. 107/1990 Sb., bude vystaven po 1. lednu 1993, plátce daně z obratu uvede údaje o tomto plnění do posledního hlášení o dani z obratu za rok 1992. Byla-li faktura nebo jiný doklad vystaven po lhůtě pro vyhotovení posledního hlášení o dani z obratu za rok 1992 nebo se jedná o opravu zdanitelného obratu podle §11 zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění zákona č. 107/1990 Sb., vyhotoví dodatečné hlášení o dani z obratu. Uvedené ustanovení svědčí o tom, že daňová povinnost podle zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, nikterak nezanikla. To znamená, že pokud byla daň z obratu v tomto období, tj. do 31. 12. 1992 zkrácena, což bylo v dané věci prokázáno, byla tato daň i nadále objektem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. a rozpad ČSFR nijak s danou problematikou nesouvisí (srov. výklad shora k problematice, že zboží fakticky nebylo vyvezeno mimo území ČSFR). Není sporu, že předmětné zboží nadále podléhá daňové povinnosti, bez ohledu na to, jakou právní formu daň má. Ostatně k této otázce se vyjádřil odvolací soud na str. 15 odůvodnění svého rozhodnutí, na něž lze odkázat. Za dané situace nelze konstatovat, že by nastala některá ze zákonem předpokládaných okolností pro zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle §65 tr. zák., neboť trestnost činu nezanikla s ohledem na takovou změnu právního řádu, při které by čin nadále nevykazoval formální znaky trestného činu (srov. č. 41/1998-I.). Jestliže byl čin spáchán za účinnosti zákona už zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího. Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele (srov. č. 32/1962 Sb. rozh. tr.). Zbývá dodat, že podstata jednání obviněného je podle předchozí právní úpravy, i když se tehdy jednalo o daň z obratu, ve srovnání se současnou právní úpravou nadále stejná.
Kromě shora uvedených námitek, které byly u obviněných MUDr. K. G. a J. M. obsahově shodné, proto výše uvedené závěry platí ve vztahu k oběma dovoláním ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podal obviněný MUDr. K. G.dovolání také s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Obviněný ve svém dovolání odkazuje především na čl. 6 Úmluvy, která se stala od 1. 1. 1993 součástí právního řádu České republiky. Jak již zmínil obviněný ve svém dovolání, čl. 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Ani již zmíněný čl. 6 Úmluvy nestanoví žádnou sankci, kterou bylo porušení tohoto práva stíháno, a to ani v podobě pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému, a proto Soud ve svých rozhodnutích v případě zjištění průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby, postupuje tak, že přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady.
V souladu s judikaturou Soudu je také rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky, který opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích, a aby ve věci neprodleně jednal (sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, připomněl, že přiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není důvodem pro zastavení trestního stíhání. K tomu uvedl, že charakteristickým znakem právního státu v kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, kdo rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale ani základní povinnosti vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám trestního řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána.
Za potřebné považuje Nejvyšší soud uvést, že trestní řád v §11 odst. 1 uvádí příklady, kdy je trestní stíhání nepřípustné a nelze je zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Jedná se o taxativně vymezené důvody, a to v plné míře platí i pro již zmíněný §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., který uvádí, že trestní stíhání nelze zahájit stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Shora již bylo uvedeno, že Úmluva je součástí právního řádu České republiky, avšak výslovně důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. V uvedeném kontextu ani Listina ve svém čl. 36 či následujících nestanoví výslovně důvody pro zastavení trestního stíhání. Obecně pouze v čl. 38 odst. 2 uvádí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně promítl délku trestního řízení nejen do výroku o trestu, ale přistoupil i k mírnější kvalifikaci trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., když vzhledem k výši způsobené škody byla na místě kvalifikace podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle této přísnější kvalifikované skutkové podstaty by mohl být obviněným ukládán trest odnětí svobody v rozmezí trestní sazby pět až dvanácti let, zatímco výše podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. je stanovena v rozpětí jednoho až osmi let. Jestliže soud prvního stupně takto postupoval, je třeba konstatovat, že takovéto snížení trestů je u obviněných více než výrazné a umožnilo, že jim mohly být ukládány tresty s podmíněným odkladem. Nutno dodat, že obvinění spáchali trestný čin, jímž způsobili škodu velkého rozsahu. Výrok o vině obsahuje 41 dílčích útoků, odsouzeno bylo šest pachatelů předmětné trestné činnosti, do trestné činnosti bylo zapojeno několik podnikatelských subjektů, bylo potřeba obstarat značné množství listinných důkazů, jakož i vyslechnout nemalé množství svědků. Rozhodně nelze říci, že by šlo o věc obvyklou, nevymykající se běžné praxi. Podle názoru Nejvyššího soudu byla po skutkové stránce věc náročná na objasnění veškerých jejich aspektů, což přineslo i řadu otázek, ne zcela běžně řešených u typově nebezpečných trestných činů stíhaných podle §148 tr. zák. Se zřetelem ke všem shora uvedeným okolnostem byly obviněným ukládány v podstatě jen symbolické tresty s podmíněným odkladem. Ani délka trestního stíhání nemůže kompenzovat spáchanou trestnou činnost zcela bezmezně. Odvolací soud navíc obviněným zrušil uložené peněžité tresty. Lze proto konstatovat, že trest uložený obviněnému MUDr. K. G. v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu dvou let nelze rozhodně považovat za neúměrný, neboť zmírněním trestu je uložený trest přiměřený jak s ohledem na veřejný zájem vymezený v trestním zákoně účelem trestu, tak je patřičně vyvážen i tím, že právo obviněného, aby o jeho věci bylo v přiměřené lhůtě rozhodnuto, bylo dostatečně, tj. snížením trestu kompenzováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Za této situace Nejvyšší soud neshledal, že by byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny nebo že by došlo k zásahu do čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak obviněný v dovolání namítá.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných MUDr. K. G. a J. M. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Stejné rozhodnutí učinil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 odst. 1 písm. e) tr. ř., který ve svém dovolání uplatnil obviněný MUDr. K. G. O odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel věc obviněného meritorně přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto rozhodnutí, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann