ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1199.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1199/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. října 2010 o dovolání obviněných L. K . , a J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, č. j. 3 To 46/2009-3858, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 65/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009, č. j. 4 T 65/2008-3467, byli obžalovaní J. B. a A. K. uznáni vinnými společným jednáním v bodě ad I. a II. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., a obviněný L. K. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za uvedený trestný čin byl obviněnému J. B. uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a podle §50 odst. 1 tr. zák. mu současně byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti osoby samostatně výdělečně činné a ve výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech a družstvech zabývajících se obchodem se zbytky kovových materiálů podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, a výkonu prokury na dobu pěti let. Podle §51 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí majetku, a to nemovitosti (blíže specifikované ve výroku rozsudku); obviněnému L. K. byl podle §148 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a podle §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti osoby samostatně výdělečně činné a ve výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech a družstvech zabývajících se obchodem se zbytky kovových materiálů podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, a výkonu prokury na dobu čtyř let.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal odvolání státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a obvinění J. B., L. K., M. H. a M. Z. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, č. j. 3 To 46/2009-3858, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných J. B. a M. H. zrušil ve výroku o uložení trestu. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. ohledně obviněného L. K. a podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. ohledně obviněného M. Z. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu (pokud jde o obviněného L. K.) rozhodl tak, že obviněného L. K. uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a podle §148 odst. 4 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu obviněného podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Dále mu podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty a ve výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech a družstvech zabývajících se obchodem se zbytky kovových materiálů podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, a výkonu prokury na dobu čtyř let. Při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. obviněnému J. B. uložil podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi roků, když obviněného podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Zároveň mu uložil podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty a ve výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech a družstvech zabývajících se obchodem se zbytky kovových materiálů podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, a výkonu prokury na dobu pěti let. Dále mu podle §51 odst. 1 tr zák. uložil trest propadnutí majetku, a to nemovitosti (blíže specifikované ve výroku rozsudku).
Dovolání obviněný L. K. opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů neodpovídají důkazům provedeným v řízení. Namítá, že z popisu skutku obsaženém ve výrokové části rozsudku nevyplývá, že cílem jeho jednání bylo poskytnout J. B. fiktivní doklady, na jejichž základě by mohl obviněný J. B. uplatnit odpočet DPH na výstupu. Z výroku ani nevyplývá, že J. B. takový odpočet DPH na výstupu skutečně na základě takto vystavených faktur uplatnil a že mu tento odpočet byl uznán a byla tak způsobena škoda v uvedené výši. Skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku, nemůže podle jeho názoru být trestným činem, neboť z něho není zřejmé, že by vystavil fiktivní faktury v úmyslu umožnit obviněnému J. B. neoprávněný odpočet DPH a že by obviněný J.B. tento odpočet v uvedené výši skutečně uplatnil a způsobil tak daňový únik. Je přesvědčen, že ve výrokové části napadeného rozsudku nejsou obsaženy všechny formální náležitosti skutkové podstaty trestného činu. Dále uvádí, že pokud měl jako člen statutárního orgánu společnosti SBK ODPADY s. r. o. porušit svou povinnost vést řádně účetnictví a tímto jednáním způsobit škodu na neodvedeném DPH ve výši 3.524.903,16 Kč, byl k datu 19. 4. 2006 vymazán jako jednatel z obchodního rejstříku, jeho funkce a postavení statutárního orgánu však zanikla již ke dni 3. 4. 2006, přičemž rozhodnutí o odvolání jednatele je konstitutivní povahy, zatímco výmaz z obchodního rejstříku má charakter pouze deklaratorní. Konstatuje, že mohl odpovídat za vedení účetnictví jen za období, v němž byl jejím jednatelem a pokud nezaúčtoval faktury vystavené a doručené společnosti mimo uvedené období trvání jeho funkce, pak „jde o nesprávné posouzení skutku z hlediska hmotného práva“. Měl-li se jako jednatel společnosti METAL ODPADY s. r. o. podílet na založení fiktivních účetních dokladů do účetnictví společnosti a tak neoprávněně zkrátit DPH o částku 5.285.452,24 Kč, tvrdí, že byl jednatelem pouze formálně a účetní a obchodní činnosti ve společnosti fakticky prováděly jiné osoby. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J.B. podal dovolání rovněž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že soudy věc nesprávně právně posoudily, neboť existují zásadní rozpory mezi skutkovými závěry a jejich právním hodnocením. Provedenými důkazy nebylo objasněno, kdo veškeré fiktivní faktury, které měly být následně neoprávněně použity pro snížení daňové povinnosti, fakticky vytvářel, kdo je tiskl, kdo používal počítače, na kterých byly účetní doklady vytvářeny. Aby bylo možno přijmout tento závěr, mělo být jednoznačně u každé ze společností prokázáno, že na jejich obchodování se měl podílet a že měl klíčový vliv na jednání této společnosti. Tento závěr však podle obviněného ve světle provedených důkazů neobstojí, protože zásadní vliv obviněného prokázán nebyl. Popírá, že by byl osobou s klíčovou rolí, s výjimkou obviněného K. byli ostatní spoluobvinění označeni za osoby v pozici bílých koní, resp. osoby, které pouze vykonávaly cizí příkazy. Z tohoto důvodu má za to, že míra účastenství a spoluvina všech obviněných je v rozporu se skutkovými závěry. Další námitka obviněného se týká výroku, jímž bylo rozhodnuto o zabrání movitých věcí. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by každá z těchto věcí byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, jejich podání byla učiněna prostřednictvím jejich obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obou obviněných obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu)“.
Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněného L. K., zásadní výtky vznáší k nedostatkům v provedeném dokazování a zaměřil je na tvrzení, že nebylo prokázáno, že jeho faktury, na základě nichž J. B. mohl uplatnit odpočet DPH na výstupu, byly fiktivní a rovněž, že není zřejmé, že by je obviněný J. B. v uvedené výši skutečně uplatnil. V tomto směru však nelze obviněnému v žádném případě přisvědčit, neboť tato skutková zjištění jsou ve výroku o vině zahrnuta, když „v období minimálně od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2005 vystavil po vzájemné dohodě s J. B., v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty u fyzické osoby J. B.… fiktivní faktury…, ačkoliv si byl plně vědom skutečnosti, že předmět fakturace se podle shora uvedených faktur fakticky neuskutečnil a ke zdanitelnému plnění nedošlo, současně též nepravdivě zařazoval do svého účetnictví fiktivní účetní doklady vystavené fyzickou osobou M. H.“. Podle Nejvyššího soudu popis skutku obsahuje skutkové zjištění i v tom směru, že faktury byly fiktivní, neboť předmět fakturace nebyl ve skutečnosti realizován a pokud obviněný hovoří o opaku, vyjadřuje tím pouze nesouhlas s tím, jaká skutková zjištění v dané věci soudy učinily. Je-li jeho další námitka zaměřena na to, že jeho funkce jednatele společnosti SBK ODPADY s. r. o. zanikla již ke dni 3. 4. 2006 a tato skutečnost vyvolává konstituční účinky, zatímco výmaz jednatele z obchodního rejstříku má jen deklaratorní charakter, je třeba uvést, že podstata jednání obviněného L. K. pod bodem II./I. spočívá v tom, že „ do účetnictví nezahrnul žádné přijaté doklady“ a tato povinnost nezaniká se zánikem jeho funkce jako jednatele. Kompletní účetnictví má povinnost předat i svému nástupci, v daném případě tedy nově jednateli – J. P., neboť pokud mu neodevzdal veškeré potřebné účetní doklady, nemohl za stav účetnictví (s nímž odvádění daní nepochybně úzce souvisí) nést odpovědnost nový jednatel. Zbývá dodat, že je nad jakoukoliv pochybnost zjevné, že obchody uskutečněné v období do 1. 1. 2006 do 15. 4. 2006 (bod II./1 výroku o vině) byly předmětem podvodného jednání obviněného vedeného úmyslem neodvést daň na výstupu. Nadto je třeba poznamenat, že lhůta mezi zánikem funkce jednatele a výmazem z obchodního rejstříku nebyla nikterak dlouhá, činila pouhých 16 dnů, a proto pokud obviněný nezahrnul potřebné doklady do účetnictví, měla tato skutečnost přímý vliv na výši daňové povinnosti, kterou měla společnost SBK ODPADY, s. r. o. splnit. Brojí-li obviněný proti tomu, že ve společnosti METAL ODPADY s. r. o. byl jednatelem pouze formálně, neuvádí konkrétné, které osoby tím míní. Z provedeného dokazování se žádná taková skutečnost nepodává, a kromě toho je obsahem skutkového zjištění, že obviněný L. K. společně s obviněným J. B. zaujímali ve společnostech aktivní roli a zapojili do trestné činnosti další osoby. Nejvyšší soud považuje tuto uplatněnou námitku za ryze účelovou, neboť dokazováním bylo objasněno, že se na vystavování fiktivních faktur podílel společně a po vzájemné dohodě s J. B., proto nelze přisvědčit jeho námitce, že jeho postavení jako jednatele bylo pouze formální.
Stejně jako obviněný L. K. i obviněný J. B. spatřuje těžiště svých námitek v provedeném dokazování. Tvrdí jednak, že nebylo objasněno, kdo fiktivní faktury vystavoval a kdo je fakticky vytvářel. V tomto směru je třeba si uvědomit, že i tato skutečnost byla v rámci trestního řízení zjištěna, a odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně na str. 236 - 238. Rovněž tak, jestliže obviněný namítá, že mu neprávem byla přisouzena klíčová role, jeho tvrzení neobstojí. Bylo zjištěno, že byl iniciátorem trestné činnosti, od něhož se veškerá trestná činnost odvíjela. Jednotlivé společnosti nechával zakládat a zcela úmyslně v nich nevystupoval v pozici statutárního orgánu, ostatním uděloval pokyny. Není sporu, že následek, který byl trestnou činností způsoben, měl v úmyslu způsobit /srov. §4 písm. a) tr. zák./. Nepatřičná je tedy v této souvislosti i námitka hodnocení jeho spoluviny, resp. míra účastenství, když, jak bylo shora uvedeno, jeho účast na trestné činnosti byla zcela nepochybná. Pokud jde o výrok o zabrání movitých věcí podle §73 odst. 1 písm. d) tr. zák., je třeba poznamenat, že obviněnému byl také uložen trest propadnutí majetku podle §51 odst. 1 tr. zák., proti němuž ničeho nenamítá a jen z důvodů, že nebyly splněny všechny podmínky tohoto ustanovení, byla přistoupeno k uložení ochranného opatření spočívající u movitých věcí ve vyslovení výroku o zabrání věcí podle §73 odst. 1 písm. d) tr. zák. Podrobněji se k této otázce vyjádřil i odvolací soud na str. 72 svého rozsudku.
Protože obvinění shodně namítají, že podle jejich názoru dosud provedené důkazy neumožňují učinit spolehlivý závěr o jejich vině, neboť skutkový stav nebyl spolehlivě zjištěn, musí pro takový případ Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí, nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Kromě toho námitky, které obvinění uplatnili v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obvinění uplatnili námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obvinění dovolání opřeli o námitky jen skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnými k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněných výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněných dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obvinění brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněných) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněných jsou pouze opakováním jejich obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněných vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněnými v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných L. K. a J. B. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann