ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1322.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1322/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2010 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2009, sp. zn. 4 To 563/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 113/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 T 113/2005, byl obviněný P. B. (dále jen „obviněný“) [v bodě 1)] uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 2. 10. 2004 kolem 08:40 hod. v L., okres M., prostřednictvím svého mobilního telefonu vyhrožoval J. K., jednateli společnosti V. P. s.r.o. M., zabitím, pokud se jako obchodník bude pohybovat v místech, kde sám podniká“. Dále byl [v bodě 2)] uznán vinný trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 2. 10. 2004 kolem 10:00 hod. v L., okres M., ul. Ch., na staveništi rodinného domu, nejprve pod pohrůžkou zbití požadoval po J. K. blíže neurčenou peněžní částku, poté jej udeřil kamenem do čela, až poškozený upadl na zem, ležícího jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy a kroutil mu levou ruku, znovu požadoval po něm vydání peněz, poškozený ze strachu vydal 150,- Kč, při fyzickém napadení utrpěl poškozený zranění, pohmoždění hlavy v oblasti temenní části hlavy vlevo vzadu a v oblasti spánkové vlevo, dále lehké pohmoždění levého ramena, s následnou dobou léčení v délce nejméně deseti dnů“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Oproti tomu byl obviněný citovaným rozsudkem podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 18. 5. 2005, č. j. 1 Zt 12/2005 – 8, pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „dne 2. 10. 2004 kolem 07.30 hod. v L., okres M., ul. Ž., ze svého vozidla zn. V. P., vyhrožoval kolemjdoucímu Š. H., dealerovi mlékárenského zboží společnosti V. P. s.r.o. M., zbitím, pokud bude jezdit trasou, kudy zaváží zboží do svých obchodů a postará se, aby v souvislosti s obstaráním zboží pro obchod měl problémy“.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4 To 350/2006, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože „dne 2. 10. 2004 kolem 10:00 hod. v L., okres M., ul. Ch., na staveništi rodinného domu, nejprve pod pohrůžkou zbití požadoval po J. K. blíže neurčenou peněžní částku, poté jej udeřil kamenem do čela, až poškozený upadl na zem, ležícího jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy a kroutil mu levou ruku, znovu požadoval po něm vydání peněz, poškozený mu ze strachu vydal nejméně 50,- Kč, při fyzickém napadení utrpěl poškozený zranění, pohmoždění hlavy v oblasti temenní části hlavy vlevo vzadu a v oblasti spánkové vlevo, dále lehké pohmoždění levého ramena, s následnou dobou léčení v délce nejméně deseti dnů“. Za tento trestný čin a za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně beze změny, obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, jež Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 537/2007, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na podkladě ústavní stížnosti obviněného rozhodoval ve věci i Ústavní soud České republiky, a to nálezem ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 36/08, jímž rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4 To 350/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 537/2007, zrušil pro porušení práva obviněného na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, přičemž ve zbytku ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud ve svém rozhodnutí reflektoval skutečnost, že obviněnému, ani jeho obhájci, nebylo soudem na základě jejich žádosti umožněno zkonfrontovat zvukový záznam s jeho přepisem v protokolu.
Krajský soud v Ústí nad Labem na základě zrušujícího nálezu Ústavního soudu České republiky rozhodoval ve věci podruhé o odvolání obviněného proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Mostě. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2009, sp. zn. 4 To 563/2008, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože „dne 2. 10. 2004 kolem 10:00 hod. v L., okres M., ul. Ch., na staveništi rodinného domu, nejprve pod pohrůžkou zbití požadoval po J. K. blíže neurčenou peněžní částku, poté jej udeřil kamenem do čela, až poškozený upadl na zem, ležícího jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy a kroutil mu levou ruku, znovu požadoval po něm vydání peněz, poškozený mu ze strachu vydal nejméně 50,- Kč, při fyzickém napadení utrpěl poškozený zranění, pohmoždění hlavy v oblasti temenní části hlavy vlevo vzadu a v oblasti spánkové vlevo, dále lehké pohmoždění levého ramena, s následnou dobou léčení v délce nejméně deseti dnů“. Za tento trestný čin a za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně beze změny, obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být právně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel jiného k něčemu nutí, a seznal, že z popisu skutku nevyplývá, že by kohokoli k něčemu nutil. Rovněž upozornil, že trestný čin vydírání musí směřovat k jednomu ze zákonem předvídaných cílů, tedy k tomu, aby vydíraný něco konal, opominul nebo trpěl. Podle jeho názoru však soudy v posuzované věci uzavřely, že jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, ačkoliv z popisu skutku uvedený cíl, tj. že by vyžadoval jakékoli konání jiného, nevyplývá. Není vůbec jasné, o jaké konání se mělo jednat.
Následně vyjádřil přesvědčení, že řízení před soudem prvního stupně jako celek bylo účelově vedeno snahou vyhovět podané obžalobě a odsoudit jej, bez ohledu na jeho důvodnou a věcnou obhajobu. Činnost odvolacího soudu shledal naprosto nedostatečnou, alibistickou a odporující právu obžalovaného na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak označil za naprosto nevyhovující s tím, že se tento konkrétními okolnostmi případu ani jeho námitkami vůbec nezabýval. Poznamenal, že jediná námitka, které odvolací soud přiznal důvodnost, byl do očí bijící rozpor týkající se výše částky, kterou mu měl poškozený [v rámci jednání popsaného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně] vydat. Novým rozhodnutím odvolacího soudu byl předmětný výrok pouze kosmeticky upraven tak, že namísto částky 150,- Kč byla uvedena částka nejméně 50,- Kč. Konstatoval, že tato změna však byla provedena nezákonně, neboť odvolací soud porušil §259 odst. 3 tr. ř., když sám rozhodl rozsudkem ve věci, přestože pro to nebyly splněny podmínky, neboť se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž by v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Prohlásil, že má stále za to, že mu protiprávní jednání uvedená ve skutkových větách odsuzujícího výroku nebyla jednoznačně prokázána, že skutková zjištění, jež byla vtělena do skutkových vět odsuzujícího výroku, jsou nesprávná, nezákonná, neodůvodněná a nevyplývají z provedeného dokazování, a že postup řízení, který předcházel vydání napadených výroků, byl nesprávný, přičemž tato nesprávnost měla vliv na správnost a zákonnost výroků. Uplatněné námitky nebyly v odvolacím řízení nijak zohledněny, natož aby byly spolehlivě vyvráceny či jinak vysvětleny, přestože minimálně jejich relevance pro věc je evidentní.
Uvedl také, že rozhodnutí soudu prvního stupně (i ve spojení s rozhodnutím soudu odvolacího) je zcela nepřezkoumatelné, především proto, že prvoinstanční soud porušil §125 odst. 1 větu druhou tr. ř., jelikož z odůvodnění není patrno, jak se soud vypořádal s jeho obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Uzavřel, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jako celek se ve světle celého řízení jeví jako rozpačité a nelogické, stejně jako samotné rozhodnutí, které je nejasné, nepřehledné, nesrozumitelné a nepřesvědčivé a že stejné vady lze vytknout rozhodnutí soudu odvolacího, jenž naprosto alibisticky, aniž by se meritem věci sám zabýval, na kontroverzní závěry soudu první instance odkázal.
Dále obviněný argumentoval, že v řízení nebyly vyčerpány všechny dostupné důkazy ke zjištění skutkového stavu věci s tím, že všechny dostupné důkazy byly sice z jeho strany navrženy, avšak soud je neprovedl ani nerozhodl podle §216 odst. 1 tr. ř., že se další důkazy provádět nebudou. Nalézacímu soudu vytkl, že se nedotázal orgánů činných v trestním řízení, zda jsou proti poškozenému K. vedena jiná trestní řízení, že neprovedl důkaz získanou zprávou, nevyžádal si úřední záznam o tom, kolikrát podal poškozený K. v posledních třech letech trestní oznámení, resp. že se nijak nevypořádal s jeho návrhem na doplnění dokazování ze dne 12. 9. 2006 a neopatřil požadované výpisy volání.
Obviněný rovněž konstatoval, že v řízení došlo k porušení §2 odst. 6 tr. ř., neboť důkazy ve věci provedené nebyly zhodnoceny řádným procesně předepsaným postupem. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, hodnotil nesprávně výpověď poškozeného K. i závěry plynoucí ze znaleckého zkoumání. V neposlední řadě pak označil za zcela skandální hodnocení či spíše nehodnocení výpovědi svědka B. Rozvedl, že podle závěrů soudu prvního stupně je výpověď svědka B. výpovědí toliko okrajovou, resp. že odvolací soud k tomu pouze doplnil, že ostatní ve věci slyšení svědci nesledovali celý konflikt mezi ním a poškozeným, případně si okolnosti nepamatovali, nebo je nemohli sledovat pro pobyt na jiném místě, z něhož na místo konfliktu nebylo vůbec vidět. Obviněný akcentoval, že svědek B. si veškeré rozhodné skutečnosti pamatoval, že na vlastní oči viděl pro celou věc naprosto esenciální počátek konfliktu, přičemž v této souvislosti uvedl, že pan K. k němu (obviněnému) přistoupil a kopl ho do nohy. Namítl, že tento závěr se do skutkových zjištění soudu nijak nepromítl, resp. soud jej překvapivě ani nijak nevyhodnotil, což je podle něho v extrémním nesouladu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2009, sp. zn. 4 To 563/2009, a výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 T 113/2005, a vadné předcházející řízení a přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, nechť je soudu prvního stupně uloženo, ať napraví procesní vady řízení a důkazy hodnotí striktně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Prohlásila, že ve stručnosti odkazuje na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 1 NZO 226/2007, k předchozímu dovolání obviněného, neboť i po novém rozhodnutí odvolacího soudu má za to, že je třeba označit poměr mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mostě a Krajského soudu v Ústí nad Labem a relevantně provedenými důkazy, za extrémní rozpor. Akcentovala skutečnost, že v řízení zůstaly některé důkazy opomenuty, přičemž se jedná jak o důkazy navržené a bez dostatečného vysvětlení neprovedené, tak i o důkazy provedené, které nebyly dostatečně zohledněny v odůvodnění meritorního rozhodnutí, jak je konečně konstatováno i v předmětném vyjádření. Shora uvedené závěry následně podrobně rozvedla.
Navrhla pak, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozsudek Okresního soudu v Mostě zrušil a aby Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2009, sp. zn. 4 To 563/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká také vadný postup v řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí (např. porušení §259 odst. 3 tr. ř. či §216 odst. 1 tr. ř.), neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného, výpovědi svědka B. a závěrů znaleckého zkoumání), nedostatečné odůvodnění rozhodnutí a nesprávná, nezákonná a neodůvodněná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (vyjadřuje přesvědčení, že mu předmětná protiprávní jednání nebyla jednoznačně prokázána) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, která jsou mu kladena za vinu, nedopustil). Z podstatné části až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z podstatné části z tvrzeného vadného postupu v řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, neúplného dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného odůvodnění rozhodnutí a nesprávných, nezákonných a neodůvodněných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obiter dictum, v návaznosti na shora předestřenou dovolací argumentaci obviněného, považuje Nejvyšší soud za vhodné též poukázat na závěry, k nimž v posuzované trestní věci dospěl Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 36/08: „Naproti tomu, co se týče stěžovatelova tvrzení, že byly opomenuty některé jeho důkazní návrhy, Ústavní soud pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal, přičemž konstatuje, že je třeba rozlišovat situaci, kdy by opomenutým důkazem byl takový důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba obviněného a bez důvodných pochybností tak zjištěn skutkový stav v dané věci (jako tomu bylo např. ve věci sp. zn. II. ÚS 418/03) od důkazních návrhů stěžovatelových, v jejichž případě se nejeví, že by mohly přinést jakékoliv zásadní informace důležité pro posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také argumentoval, že skutek tak, jak je popsán pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., protože ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu není popsáno žádné jednání, kterým by poškozeného k něčemu nutil a rovněž z popisu skutku nevyplývá cíl, tj. k jakému konání měl poškozeného nutit. Takovou argumentaci lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka.
Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. přiměř. zpráva č. 1/1980 Sb. roz. tr.).
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.) (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1389).
Po subjektivní stránce je u trestného činu vydírání (v jeho základní skutkové podstatě) třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák. nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v bodě 1) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že obviněný: „… prostřednictvím svého mobilního telefonu vyhrožoval J. K.,… zabitím, pokud se jako obchodník bude pohybovat v místech, kde sám podniká“.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný tímto svým jednáním „hrubě, drze a razantním způsobem zasáhl do života poškozeného, přičemž motiv jeho jednání byl jednoznačně zištný stejně jako jeho pohnutka“. Odvolací soud pak po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. plně odkázal na rozhodnutí nalézacího soudu, s nímž se zcela ztotožnil.
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudu první instance hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací (ani odvolací) soud nepochybil (byť v rozsudku nalézacího soudu nebyla přesně formulována tzv. právní věta, pokud jde o alternativu cíle, k němuž jednání obviněného směřovalo), dospěl-li k závěru, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Obviněný totiž jiného (poškozeného J. K.) pohrůžkou násilí (zabití) nutil, aby něco opominul (nevyskytoval se v určitých místech). Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka trestného činu – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, je možné v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností objektivní povahy je pak zřejmé, že obviněný v posuzovaném případě jednal úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2010
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý