ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1340.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1340/2010 - 58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2010 o dovoláních, která podali obvinění J. G ., a M. H ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 4 To 12/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. G. a M. H . o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2009, sp. zn. 2 T 6/2009, byl obviněný J. G. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 věta druhá zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „1. dne 9. 10. 2008 v přesně nezjištěné době, poté co od obž. I. V. převzal 1 ks padělané bankovky české měny nominální hodnoty 500,- Kč o kterém mu bylo známo, že jedná o bankovku padělanou, když mu byl původ i charakter bankovky jako padělku znám, předložil tento v P. n. M. v restauraci hotelu O., provozované společností MURPHYS CZ s.r.o., v níž byly umístěny výherní automaty majitele společnosti EBEN Vamberk a.s., obsluhujícímu číšníkovi M. Š., jako bankovku pravou k rozměnění, padělek nebyl rozpoznán a byl přijat do tržby, čímž byla společnosti MURPHYS CZ s.r.o. způsobena škoda ve výši 500,- Kč
2. dne 10. 10. 2008 v přesně nezjištěné době, v časných ranních hodinách, společně s obž. L. V. a obž. M. H., poté co si opatřili, prostřednictvím obž. L. V., padělané bankovky české měny nominální hodnoty 500,- Kč vyrobené obž. R. M., ač jim bylo známo, že se jedná o bankovky padělané, když jim byl původ i charakter bankovek jako padělků znám, v H., v restauraci S. h., provozované P. H., v níž byly umístěny výherní automaty společnosti LUDUS VHP a.s., použili jako pravé platidlo celkem 18 ks padělaných bankovek české měny nominální hodnoty 500,- Kč ke hře na výherních automatech, kdy dílem nebyly detekčním systémem rozpoznány jako padělek a byly přijaty do hry a dílem tyto za účelem hry směňovali u obsluhujícího číšníka J. P., čímž P. H., vznikla škoda ve výši 9.000,- Kč, a P. H. tyto bankovky byly po předložení odebrány dne 10. 10. 2008 v pobočce Komerční banky a. s. v H.“
Obviněný M. H. byl týmž rozsudkem uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 věta druhá tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „ dne 10. 10. 2008 v přesně nezjištěné době, v časných ranních hodinách, společně s obž. L. V. a obž. J. G., poté co si opatřili, prostřednictvím obž. L. V., padělané bankovky české měny nominální hodnoty 500,- Kč vyrobené obž. R. M., ač jim bylo známo, že se jedná o bankovky padělané, když jim byl původ i charakter bankovek jako padělků znám, v H., v restauraci S. h., provozované P. H.,v níž byly umístěny výherní automaty společnosti LUDUS VHP a.s., použili jako pravé platidlo celkem 18 ks padělaných bankovek české měny nominální hodnoty 500,- Kč ke hře na výherních automatech, kdy dílem nebyly detekčním systémem rozpoznány jako padělek a byly přijaty do hry a dílem tyto za účelem hry směňovali u obsluhujícího číšníka J. P., čímž P. H., vznikla škoda ve výši 9.000,- Kč, a P. H. tyto bankovky byly po předložení odebrány dne 10. 10. 2008 v pobočce Komerční banky a. s. v H.“.
Za to byli obvinění J. G. a M. H. odsouzeni podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. každý z nich k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. M., L. V. a I. V.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti všech jmenovaných obviněných k náhradě škody, přičemž některé z poškozených subjektů byly podle §229 odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. odkázány se svými nároky na náhradu škody, resp. s jejich zbytky na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku a podali obvinění R. M., L.V., M. H., J.G. a I. V. a dále státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, rozhodl Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 4 To 12/2010, z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné J. G. a M. H. uznal vinnými zločinem padělání a pozměňování peněz podle §233 odst. 2 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „III. obžalovaný J. G. 1. dne 9. 10. 2008 v přesně nezjištěné době, poté co od obž. I. V. převzal 1 ks padělané bankovky české měny nominální hodnoty 500,- Kč o kterém mu bylo známo, že jedná o bankovku padělanou, když mu byl původ i charakter bankovky jako padělku znám, předložil tento v P. n. M. v restauraci hotelu O., provozované společností MURPHYS CZ s.r.o., v níž byly umístěny výherní automaty majitele společnosti EBEN Vamberk a.s., obsluhujícímu číšníkovi M. Š., jako bankovku pravou k rozměnění, padělek nebyl rozpoznán a byl přijat do tržby, čímž byla společnosti MURPHYS CZ s.r.o. způsobena škoda ve výši 500,- Kč
2. dne 10. 10. 2008 v přesně nezjištěné době, v časných ranních hodinách, společně s obž. L.V. a obž. M. H., poté co si opatřili, prostřednictvím obž. L. V., padělané bankovky české měny nominální hodnoty 500,- Kč vyrobené obž. R. M., ač jim bylo známo, že se jedná o bankovky padělané, když jim byl původ i charakter bankovek jako padělků znám, v H., v restauraci S. h., provozované P. H., v níž byly umístěny výherní automaty společnosti LUDUS VHP a.s., použili jako pravé platidlo celkem 18 ks padělaných bankovek české měny nominální hodnoty 500,- Kč ke hře na výherních automatech, kdy dílem nebyly detekčním systémem rozpoznány jako padělek a byly přijaty do hry a dílem tyto za účelem hry směňovali u obsluhujícího číšníka J. P., čímž P. H., vznikla škoda ve výši 9.000,- Kč, a P. H. tyto bankovky byly po předložení odebrány dne 10. 10. 2008 v pobočce Komerční banky a. s. v H.,
IV. obžalovaný M. H. dne 10. 10. 2008 v přesně nezjištěné době, v časných ranních hodinách, společně s obž. L. V. a obž. J. G., poté co si opatřili, prostřednictvím obž. L. V., padělané bankovky české měny nominální hodnoty 500,- Kč vyrobené obž. R. M., ač jim bylo známo, že se jedná o bankovky padělané, když jim byl původ i charakter bankovek jako padělků znám, v H., v restauraci S. h., provozované P. H., v níž byly umístěny výherní automaty společnosti LUDUS VHP a.s., použili jako pravé platidlo celkem 18 ks padělaných bankovek české měny nominální hodnoty 500,- Kč ke hře na výherních automatech, kdy dílem nebyly detekčním systémem rozpoznány jako padělek a byly přijaty do hry a dílem tyto za účelem hry směňovali u obsluhujícího číšníka J. P., čímž P. H., vznikla škoda ve výši 9.000,- Kč, a P. H. tyto bankovky byly po předložení odebrány dne 10. 10. 2008 v pobočce Komerční banky a. s. v H.“. Za to odsoudil obviněného J.G. i obviněného M. H. podle §233 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o vině a trestu obviněných R. M., L.V. a I. V., podle §228 odst. 1 tr. ř. též o povinnosti všech výše uvedených obviněným k náhradě škody, přičemž některé z poškozených subjektů podle §229 odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. odkázal s jejich nároky na náhradu škody, resp. s jejich zbytky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění J. G. a M. H. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J.G.v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku stran skutku ad III. 1. poznamenal, že od počátku tvrdí, že pětisetkorunovou bankovku obdržel od spoluobviněného V. a dal si ji do kapsy k ostatním bankovkám netuše, že by snad mohlo jít o padělek (toto potvrzuje i spoluobviněný V.), když je otázkou, zda nešlo o bankovku pravou. Jak byla dále tato bankovka použita, je podle něho naprosto neprůkazné. Prohlásil, že jeho obhajobu v podstatě potvrzuje i číšník Š., jenž také padělek nerozeznal, popř. že nikdo ze spoluobviněných netvrdil, že o tom, že šlo o padělanou bankovku, věděl. Podle jeho slov neexistují žádné další důkazy, které by soud opravňovaly uznat ho tímto skutkem vinným.
Ke skutku ad III. 2. obviněný J.G. uvedl, že od samého počátku věrohodným způsobem a shodně se spoluobviněným M. H. vypovídal, že o padělaných bankovkách neměli žádnou povědomost. Namítl, že mu nebylo prokázáno, že by manipuloval s padělanými bankovkami, s tím, že jako důkazy zde nelze použít záznamy ze shlédnutých videosekvencí z herny, neboť tyto nemohou jednoznačným způsobem prokázat, zda se manipulovalo s pravými či s padělanými bankovkami. Zdůraznil, že padělané bankovky mohl do výherního automatu vhodit kdokoliv, neboť v restauraci se pohybovalo mnoho lidí a v herně je navíc špatné osvětlení. Podle jeho názoru se soud patřičně nevypořádal se svědeckou výpovědí R. P., přestože vyšlo najevo, že i on mohl s padělanými bankovkami disponovat. Argumentoval také, že se sice pohybovali v blízkosti výherních automatů, ale že tato skutečnost sama o sobě nemůže být podle video sekvencí usvědčením o jeho vědomosti o manipulaci s padělky. Soud se podle něho též nevypořádal s tvrzením, že výherní automaty nebraly ani nové bankovky a tyto vracely. Jelikož padělky nepoznal ani číšník P., nelze vyloučit, že (obviněný J. G.) mohl dostat padělky od číšníka, neboť spoluobviněná V. bankovky u číšníka směňovala. Podotkl, že mu nemůže přitěžovat ani skutečnost, že automaty nebyly schopny rozpoznat takto nekvalitní padělky, o jejichž původu nic nevěděl. Kdyby totiž o padělcích věděl, jistě by bankovky do automatu nedával znovu a znovu, a to ještě za situace, že si byl vědom kamerového systému, který ho snímal. Shledal, že v žádném případě není prokázána jeho vina a zejména jeho vědomost o tom, že bankovky, se kterými manipuloval, byly padělky, a že byl odsouzen, aniž orgány činné v trestním řízení zjistily dostatečné důkazy pro uznání na jeho vinu.
Napadenému rozhodnutí dále vytkl, že spočívá na vadném hmotně právním posouzení věci. V této souvislosti uvedl, že krajský soud nezohlednil závažné důkazní rozpory, které vyplynuly při jednání u prvostupňového i odvolacího soudu, přičemž odkázal na své odvolací námitky. Prohlásil, že pokud zde byly a jsou dány pochybnosti o jeho vině, pak se soud měl minimálně řídit zásadou „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ a měl ho obžaloby zprostit. Jelikož předmětné rozhodnutí trpí vadami, které se týkají právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, měl by podle jeho mínění Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zasáhnout do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů v rámci dovolacího řízení právě proto, že mezi těmito, na straně jedné, a právním posouzením skutku, na straně druhé, existuje extrémní nesoulad. Tyto důvody opřel o názor, že „není přece možné jej uznat vinným a řádně nezhodnotit i důkazy ve prospěch odvolatele, které jsou podporovány výslechy svědků, že se skutečně předmětného jednání nedopustil, když není bezpečně prokázáno a podpořeno tvrzení o vědomosti obžalovaného G. o tom, že bankovky jsou padělanými a stejně tak o manipulaci s padělanými bankovkami“ .
Vzhledem k výše uvedenému obviněný J. G. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 4 To 12/2010, v celém rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. H. ve svém mimořádném opravném prostředku v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého odvolání, a zdůraznil, že mu žádným věrohodným způsobem nebyla vina prokázána. V návaznosti na to konkrétně namítl, že nebylo prokázáno, že by s padělky manipuloval, přičemž jeho obhajoba korespondovala s obhajobou spoluobviněného J. G. Vyjádřil přesvědčení, že jako důkazy nemohly být použity záběry z videokamer, jelikož tyto neprokázaly, zda manipuloval s padělky či s pravými bankovkami. Padělky mohl do hracích automatů vhodit kdokoliv, mohly pocházet i od svědka R. P., jehož výpověď nebyla patřičně hodnocena. V této souvislosti ještě upozornil, že padělané bankovky se našly pouze v jednom výherním automatu a že na základě přehraných záznamů nelze jednoznačně určit, kdo na kterém automatu hrál. Podle něho nebyla řádně zohledněna rovněž výpověď číšníka P., u něhož se žádné padělané bankovky nenalezly, ačkoliv tento svědek sám potvrdil, že od obviněných peníze přijímal. Vrchní soud v Praze podle jeho slov nepřihlédl a nezohlednil namítané shora tvrzené důkazní rozpory. Obviněný shledal, že napadené rozhodnutí trpí vadami, které se týkají právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a že by měl dovolací soud v rámci dovolacího řízení do skutkových zjištění zasáhnout, neboť mezi skutkovými zjištěními, která byla učiněna nalézacím a poté odvolacím soudem, a právním posouzením skutku existuje nesoulad. Podle jeho přesvědčení se soud nevypořádal s jeho námitkami, a proto napadené rozhodnutí trpí vadami, jež spatřuje v právním posouzení předmětného skutku. Ze všech těchto skutečností vyvodil, že „mu nebyla vina žádným způsobem prokázána, přičemž neexistuje jediný přímý či nepřímý důkaz, který by ho z jednání, pro které je u soudu projednáván, usvědčoval“ .
Obviněný M.H. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 4 To 12/2010, v celém rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové danou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozornil, že uplatněný dovolací důvod je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně konstatoval, že argumentace dovolatelů se shoduje s jejich obhajobou v předchozích stádiích trestního řízení. Ani jeden z nich se k jim vytýkaným jednáním nedoznal, nicméně jsou usvědčováni zejména výpověďmi spoluobviněné L.V. ze dne 15. 1. 2009 a 20. 4. 2009, z nichž vyplývá, že obvinění G. a H.v hernách utráceli padělané bankovky s vědomím toho, že jsou padělané. Podle názoru státního zástupce se soudy obou stupňů všemi výpověďmi obviněné L. V., včetně těch ze dne 15. 1. 2009 a 20. 4. 2009 zabývaly, což se podává z odůvodnění jejich rozsudků, a zřejmé jsou i důvody, proč soudy právě výpovědi uvedených dat vzaly za věrohodné. Zejména odvolací soud dále zdůvodnil, proč považuje za zcela nevěrohodné výpovědi obviněných G. a H., zdůvodnil i to, proč neuvěřil následné změně výpovědi obviněné L. V. před nalézacím soudem (kdy tato vypovídala tak, aby G. a H. vyvinila). Zejména odvolací soud též poměrně podrobně rozebral a hodnotil záznam kamerového systému v herně v H. dne 10. 10. 2008 a jeho obsah hodnotil i ve vztahu k výpovědi obviněné L. V. Státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obou obviněných byly uplatněny již v rámci jejich odvolání, zabýval se jimi již odvolací soud, který se s nimi i řádně vypořádal. Dokazování ve věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu, jednotlivé důkazy byly nalézacím i odvolacím soudem hodnoceny jak každý samostatně, tak i ve vzájemném poměru, skutkové závěry jsou v souladu s provedenými důkazy a rovněž i právní závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou adekvátní. Uzavřel, že neshledává rozpor (a už vůbec ne extrémní) mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem vyjádřeným jak ve skutkové větě nalézacího soudu, tak ve skutkové větě soudu odvolacího a že má za to, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ve věci ani u jednoho z dovolatelů dán.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Pro případ, že soud dospěje k závěru, že je třeba učinit rozhodnutí jiné neuvedené v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s tím, aby i takové rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 4 To 12/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných J. G. a M. H. směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Oba obvinění totiž soudům vytýkají pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, jmenovitě obviněný J.G. pak ještě porušení procesní zásady in dubio pro reo, přitom současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (shodně tvrdí, že se jednání, které je jim kladeno za vinu, nedopustili). Právě a výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uplatněnou argumentací nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný J.G. ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů dříve ve věci činných a jejich následným právním posouzením, a obviněný M.H. nesoulad mezi skutkovými zjištěními, která byla učiněna nalézacím a poté odvolacím soudem, a právním posouzením skutku, nutno zdůraznit, že ani jeden z nich nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu či nesouladu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právní kvalifikací v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. Taková námitka tedy pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady skutečně podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká. Znovu je přitom třeba zdůraznit, že je evidentní, že ačkoli oba obvinění v dovolání formálně deklarovali důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnili a ve skutečnosti uplatnili pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a až v návaznosti na to dovozovali pouze obecnou formulací vadnost právního posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými J. G. a M. H. ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění J.G. a M. H. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění J.G. a M. H., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných J. G. a M. H. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý