ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1355.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1355/2010 - 16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2010 o dovolání, které podal obviněný E. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 10 To 278/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 340/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 32 T 340/2009, byl obviněný E. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 30. 10. 2009 kolem 03:00 hodin řídil na silnici č. I/12 v k.o. Ú. ve směru na K., okres P.-v., osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia, modré barvy, ačkoli bezprostředně před jízdou vědomě požil alkoholické nápoje, kdy v prostoru křižovatky se silnicí č. II/101 najel s vozidlem ke krajnici a posléze s ním sjel mimo vozovku na travnatý pás, kde zůstal stát, přičemž následnou dechovou zkouškou digitálním přístrojem Dräger bylo v jeho dechu prokázáno 1,62 g/kg alkoholu a následným laboratorním vyšetřením byla v jeho krvi naměřena hodnota 1,69 g/kg alkoholu“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §201 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 10 To 278/2010, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutkový závěr, že řídil motorové vozidlo, ač byl v tu dobu pod vlivem alkoholu v míře převyšující 1 promile, nemá oporu v provedeném dokazování, resp. že ani závěr, že je jednoznačně usvědčován především objektivní krevní zkouškou, byť protokol o vyšetření a odběru krve není vyplněn a chybí zejména časové údaje, není správný. Namítl, že v době, kdy řídil motorové vozidlo, tj. dne 30. 10. 2009 kolem 03:00 hodin, nemohl mít v krvi 1,00 g/kg nebo více alkoholu. Vyjádřil přesvědčení, že soud provedené důkazy nesprávně hodnotil. Připomněl, že při první zkoušce na množství alkoholu v dechu prováděné dne 30. 10. 2009 v 04:07 hodin digitálním přístrojem Dräger bylo naměřeno 1,01 g/kg alkoholu, při opakované zkoušce téhož dne v 04:15 hodin 1,62 g/kg alkoholu a z protokolu o lékařském vyšetření vyplývá, že ve vzorku krve bylo zjištěno 1,69 g/kg alkoholu. K tomu podotkl, že přestože protokol o lékařském vyšetření postrádá uvedení data a přesného času odběru krve, muselo k němu logicky dojít až po druhém měření alkoholu v jeho dechu dne 30. 10. 2010 v 04:15 hodin. Následně zhodnotil, že z provedených důkazů se tedy podává, že množství alkoholu v jeho krvi mělo vzrůstající tendenci. Současně akcentoval, že k prvnímu měření množství alkoholu v jeho krvi došlo až minimálně po uplynutí jedné hodiny po době, kdy měl podle rozsudku soudu prvního stupně řídit motorové vozidlo a kdy měl být pod vlivem alkoholu v míře převyšujícím 1 promile. Uzavřel, že jestliže po uplynutí více jak jedné hodiny poté, kdy došlo k řízení motorového vozidla, měl v dechu množství alkoholu minimálně překračující hranici 1 promile, když dalšími měřeními bylo zjištěno stoupající množství alkoholu, jsou závěry soudu v příkrém rozporu s provedeným dokazováním. Vzápětí konstatoval, že z důkazů lze dojít k jedinému závěru, a to že množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy bylo nižší než 1 promile. Rovněž namítl, že soudy měly provést znalecký posudek, který by stanovil, jaké množství alkoholu měl v krvi v době jízdy, přitom shledal, že nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, který měl požít před jeho řízením, resp. že skutková zjištění učiněná soudy bez provedení znaleckého posudku nemohou prokazovat, jakou výši alkoholu měl v době jízdy v dechu nebo v krvi. Prohlásil, že nesprávně zjištěný skutkový stav vede k tomu, že případným odsouzením vždy dojde k porušení hmotně právních předpisů, tak jak to má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že v dané věci vyvstal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, protože v řízení nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by bylo prokázáno, že se dopustil trestného činu, jenž je mu kladen za vinu. Podle jeho názoru, s ohledem na zjištěný skutkový stav věci, soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., neboť z provedených důkazů lze učinit pouze závěr, že se skutku, za který byl odsouzen nedopustil, event. že se mohl dopustit toliko přestupku.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že je zřejmé, že důkazy opatřené v této trestní věci (pokud lze usuzovat z dostupného spisového materiálu) neobjasňují zcela detailně všechny skutkové okolnosti. To ovšem neznamená, že by zjištění soudů byla v rozporu s obsahem informace, kterou tyto důkazy nesou, a že by tak právní závěry soudu stály v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Námitka obviněného v zásadě směřuje k eventualitě, že mohl požít alkoholické nápoje ještě po dopravní nehodě, k níž došlo dne 30. 10. 2009 v době mezi 03.00 a 03.29, kdy byla nehoda nahlášena. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný především nikdy nenamítl, že by požil jakýkoli alkoholický nápoj ještě po nehodě, přičemž požití alkoholu před jízdou nepopíral. Z časového údaje o první dechové zkoušce (04.07 hod.) plyne, že hlídka policie se na místo dostavila přibližně půl hodiny po nahlášení nehody a provedla u obviněného dechovou zkoušku s výsledkem 1,01 promile (g/kg) alkoholu v krvi obviněného. Pokud druhá dechová zkouška provedená s odstupem osmi minut (04.15 hod) vykázala výsledek 1,62 promile a pozdější rozbor krve na obsah alkoholu pak výsledek 1,69 promile, je zřejmé, že výsledek první dechové zkoušky není validní, neboť je prakticky vyloučeno, aby se během osmi minut zvýšila hladina alkoholu v krvi obviněného o 0,61 promile, aby pak v řádu hodin kolísala toliko v rámci sedmi setin promile. Podobnost výsledků druhé dechové zkoušky a rozboru krve svědčí pro závěr, že v době zásahu policejní hlídky přesahovala hladina alkoholu v krvi obviněného 1,60 promile, přičemž s ohledem na toleranci přístroje Dräger (jak je ostatně patrná z diference mezi výsledky první a druhé dechové zkoušky) nelze činit kategorický závěr o rostoucí hladině alkoholu v krvi obviněného ve vztahu ke zjištění učiněnému rozborem krve. Nelze přehlížet ani skutečnost, že hladina alkoholu v krvi obviněného zjištěná dechovou zkouškou nebo rozborem krve není jediným důkazem, z něhož musí soud hodnotit skutečný stav věci. Vedle těchto důkazů je třeba zohlednit i skutečnost, že obviněný způsobil dopravní nehodu, jejíž průběh odpovídá tomu, že nebyl v té době schopen spolehlivě vozidlo ovládat. Stejný závěr plyne z výpovědi zasahujícího příslušníka policie, který uvedl, že z dechu obviněného byl cítit alkohol, ovlivnění alkoholem bylo poznat i z gestikulace obviněného a ten po vystoupení z vozidla „vrávoral jako loutka“. Všechny tyto okolnosti tak svědčí pro správnost závěru obou soudů, že obviněný byl v době řízení motorového vozidla do té míry ovlivněn alkoholem, že nebyl způsobilý účastnit se jako řidič silničního provozu a představoval pro jeho ostatní účastníky akutní hrozbu. Proto není možno akceptovat tvrzení dovolatele, že by meritorní rozhodnutí v této věci bylo zatíženo extrémním rozporem mezi obsahem důkazů, skutkovými závěry a právním posouzením věci.
Státní zástupce uzavřel, že v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně nespatřuje žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 10 To 278/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že v rozhodné době množství alkoholu v jeho krvi nedosahovalo 1 promile). Až sekundárně, pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, nutno především konstatovat, že extrémní nesoulad jako pojem není součástí žádného z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Dále je třeba zdůraznit, že obviněný ani nevznáší žádné hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního nesouladu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká. Nadto je třeba znovu zdůraznit, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a až v návaznosti na to dovozoval vadnost právního posouzení skutku. Obiter dictum Nejvyšší soud v daných souvislostech velmi stručně poznamenává, že se ztotožňuje s argumentací rozvedenou ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného ohledně okolností provázejících zjištění hladiny alkoholu v krvi obviněného, stejně jako okolností, které charakterizují chování obviněného pod vlivem alkoholu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý