ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1365.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1365/2010 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. listopadu 2010 o dovolání obviněného T. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2010, č. j. 11 To 496/2009-206, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 98/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2010, č. j. 11 To 496/2009-206, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného a státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2009, č. j. 3 T 98/2009-179. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §221 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že soudy jej nesprávně označily za pachatele trestného činu, neboť „postupovaly na podkladě důkazů, které za důkazy sloužit nemohly“. Za stěžejní považuje nezákonnost opakování rekognice. I když s určitým časovým odstupem může následovat po rekognici podle fotografií i rekognice in natura, nelze souhlasit s tím, že by po nezákonné fotorekognici mohla následovat již formálně správně provedená rekognice podle fotografií za situace, kdy bylo možné provést rekognici in natura. Další námitky obviněného směřují do neúplnosti dokazování. Namítá, že nebyl proveden výslech M. U., že si soud nevyžádal knihu služebních jízd poškozeného Ing. R.B., že se soudy nevypořádaly s tím, jak mohl pprap. J. V., který provedl lustraci, zjistit, že provozovatelem předmětného vozidla je obviněný, když ve skutečnosti vlastníkem tohoto vozidla nebyl apod. Podle názoru obviněného v dané věci mezi právními závěry obecného soudu a učiněnými skutkovými zjištěními existuje extrémní nesoulad. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby rozhodl, že se obviněný obžaloby v plném rozsahu zprošťuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nastínil možnost odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., s ohledem na to, že výhrady obviněného nelze subsumovat pod konkrétní uplatněný dovolací důvod. Uvedl i jiné způsoby rozhodnutí dovolacího soudu, aby nakonec dospěl k závěru, že podle jeho názoru by měl Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhovět a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 11 To 496/2009, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 3 T 98/2009, zrušit a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázat Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V této souvislosti poukázal na to, že provedená rekognice měla v dané věci klíčový význam a i když v podstatě opakování rekognice není vyloučeno, zůstává v dané trestní věci vypovídající hodnota rekognice provedená podle fotografií zpochybněna a domnívá se, že soudy měly přistoupit ještě k provedení rekognice in natura a poznávanou osobu dostupnými prostředky k účasti na této rekognici přinutit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, veškeré námitky v něm vznesené, směřují do provedeného dokazování nebo hodnocení důkazů. Jednoznačně lze podle názoru Nejvyššího soudu konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn. Označuje-li obviněný i druhou ve věci provedenou rekognici za nezákonnou, neboť po nezákonné rekognici podle fotografií byla opětovně provedena rekognice podle fotografií za situace, kdy se obviněný mohl podrobit rekognici in natura, nemůže se Nejvyšší soud s tímto názorem obviněného ztotožnit. Je třeba poznamenat, že této otázce věnoval soud prvního stupně patřičnou pozornost, když na str. 5 rozvedl důvody, na základě nichž dospěl k závěru, že procesní úkon (tj. druhá provedená rekognice) byl proveden zákonným způsobem. V tomto směru považuje za Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že tato rekognice byla provedena již s jistým časovým odstupem a její opětovné provedení není v zásadě zákonem nijak vyloučeno. Podle §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Na tomto místě je tedy nutno zmínit, že obviněného poškozený Ing. B., tak i svědek T.N. byli schopni identifikovat také u hlavního líčení dne 4. 6. 2009. Poškozený Ing. B. na dotaz samosoudce uvedl, že obviněného jako řidiče vozidla poznává, a že „si je zcela jist, na 100 %“, svědek T. N. k tomu, zda si zapamatoval obličej řidiče vypověděl: „Poznal jsem ho na fotkách a tady ho poznám taky“ a poté, co se podíval na obviněného řekl, že ho poznává a že si je zcela jist, že jde o řidiče vozidla. Zcela evidentně tedy není pochyb, že obviněný je pachatelem skutku, pro který je stíhán. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného, než postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.
Dále pokládá Nejvyšší soud za potřebné uvést, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad…“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, kde se tyto problematikou tzv. „extrémního nesouladu“ zabývají, avšak v těchto rozhodnutích uvedené úvahy nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá argumentace spočívá pouze v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně §125 odst. 1 tr. ř. Další námitky, které v dovolání uplatnil, jsou nejen z pohledu uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i z pohledu zbývajících dovolacích důvodů, právně irelevantní, neboť je jimi soudu vytýkáno neprovedení důkazů obviněným navržených, v čemž následně spatřuje nedostatky zjištěného skutkového stavu, což však nejsou námitky právně relevantní z pohledu dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř.
Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění a mají ryze skutkový charakter. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného T. H. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann