ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1384.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1384/2010 - 183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněných M. R. , obviněné MUDr. A. K . , a obviněného J. K . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010, č. j. 3 To 3/2010-5999, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 9/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných MUDr. A. K. a M. R. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010, č. j. 3 To 3/2010-5999, byl k odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a obviněných M. R., MUDr. A. K., M. B., J. K., H. R., L. S. a H. N. podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2009, č. j. 39 T 9/2008-5356, kterým byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod I, II rozsudku), trestným činem padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §175b odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále peněžitému trestu podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. s náhradním trestem v trvání dvou let pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen; MUDr. A.K. byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod I, II rozsudku), trestným činem padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §175b odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, dále jí byl uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a pro případ, že by výkon tohoto trestu mohl být zmařen, byl jí podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let, obviněné byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékařky na dobu osmi roků; obviněný J. K. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. spočívající v zákazu samostatné podnikatelské činnosti a v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech společností a družstev na dobu deseti let; ohledně obviněného M. R., MUDr. A. K. a J. K. ve výroku o vině a ve výrocích o uložených trestech a ve výrocích, jimiž byli poškození podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto mj. ohledně obviněných M. R., MUDr. A. K. a J. K. tak, že obviněný M.R. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a dále zločinem padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §350 odst. 1 alinea 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem dokaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §350 odst. 1 alinea 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a za to byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu v trvání devíti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v rozsahu 500 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč, v celkové výši 500.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku (§69 odst. 1 tr. zákoníku); obviněná MUDr. A. K. byla uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a dále zločinem padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §350 odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem dokaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §350 odst. 2, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a za to byla odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu v trvání sedmi roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v rozsahu 500 denních sazeb ve výši 1.000,- Kč, v celkové výši 500.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku (§69 odst. 1 tr. zákoníku), a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékařky na dobu osmi let a obviněný J. K. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a na dobu výkonu tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu samostatné podnikatelské činnosti na dobu deseti let.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010, č. j. 3 To 3/2010-5999, podali obvinění M. R., MUDr. A. K. a J.K. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný M. R. uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům vytýká, že „neprovedly všechny potřebné důkazy, což mělo za následek, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou a tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces“. Poukazuje na to, že požadoval výslech dalších 33 lékařů v celé věci vystupujících a nesouhlasí se závěry soudů, které návrhy obviněného k této otázce považovaly za nadbytečné. Ve vztahu k právní kvalifikaci trestného činu padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů trvá na tom, že nebyly dány podmínky proto, aby byl odvolacím soudem uznán vinným těžším trestným činem, než jak učinil soud prvního stupně, aniž by mu byla poskytnuta lhůta na přípravu obhajoby. Pokud jde o uložený peněžitý trest vyjadřuje své přesvědčení, že závěry soudů pro uložení tohoto druhu trestu jsou nepodložené v tom směru, „že užil zisk pocházející z trestné činnosti ve prospěch družky L. T.“. Uložený trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný, stejně jako zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byl dovoláním napadený rozsudek zrušen a věc přikázána odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. K.uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že soudy podle jeho názoru „nesprávně vyhodnotily jeho jednání jako zločin, přestože on před soudy vypovídá konzistentně s tím, že o spáchání trestného činu ničeho nevěděl a nebyl tedy u něj absolutně dán úmysl spáchat trestný čin, když vůbec o daném jednání nic nevěděl“. Jednání obviněného bylo podle jeho mínění chybně právně posouzeno jako úmyslný trestný čin, když mu nebylo prokázáno zavinění, které je jedním ze základních znaků trestného činu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 3 To 3/2010, byl zrušen a věc tomuto soudu přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná MUDr. A. K. rovněž ve svém dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Při uplatnění zmíněného dovolacího důvodu poukazuje na to, že „jednání, pro které byla odsouzena, se v žádném případě nedopustila a z jednání dalších obviněných neměla žádný majetkový ani jiný prospěch“. Argumentuje tím, že není specifikováno, „zda vzájemná dohoda, se zištným podvodným úmyslem neoprávněně vylákat dávky z nemocenského pojištění a takto se obohatit“ se týká všech obviněných, tedy i jí. Je toho názoru, že popis jednání v napadeném rozsudku je natolik neurčitý, že umožňuje celou řadu výkladů. V další části dovolání obsáhle poukazuje na jednotlivá ustanovení trestního zákoníku a dospívá k závěru, že nejsou dostatečná skutková zjištění soudu k otázce jejího zavinění a spolupachatelství na trestných činech, kterými byla uznána vinnou. Podle obviněné zůstaly po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o úmyslu obviněné přivodit následek uvedený v trestním zákoně a pak je nutno aplikovat zásadu in dubio pro reo. Uplatnění výše uvedené zásady váže rovněž k otázce rozsahu škody, kterou měla údajně způsobit, a to ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu, který oproti rozsudku soudu prvního stupně „zúžil rozsah její viny“. Opětovně zdůrazňuje, že z trestné činnosti neměla žádný majetkový prospěch a pokud spoluobviněný R. hovořil jinak, pak to bylo z důvodu, aby snížil svůj podíl viny. Poukazuje na to, že neměla vědomost, že R. dokladů zneužívá, zaslala oznámení na správu sociálního zabezpečení a není její vinou, že tato instituce okamžitě nejednala. Pokud jde o trestný čin podle §350 tr. zákoníku, poukazuje na to, že odvolací soud změnou popisu skutku připustil celou řadu případů, kdy pracovníci byli nemocní a vzhledem k tomu, že nespecifikoval případy, kdy byli a kdy nebyli nemocní, není řádně stanoven rozsah této trestné činnosti a mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Soudům dále vytýká, že nenechaly zpracovat znalecký posudek z oboru psychiatrie k přezkoumání jejího duševního stavu. Dále zpochybňuje ve vztahu ke svému věku a zásluhovosti své profese a bezúhonnému předchozímu životu jak délku trestu odnětí svobody, tak peněžitý trest a dobu trvání trestu zákazu činnosti, když tyto neodpovídají ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku. Veškeré své výhrady (9 stran) sumarizuje v konstatování, že „z hlediska dovolacího řízení spatřuje vady v tom, že popis skutků v rozsudku odvolacího soudu, který se týká její osoby, je neurčitý a umožňuje celou řadu výkladů, zejména není jednoznačně stanoven její podíl na vině. Skutková zjištění, uvedená v odůvodnění rozsudku, neodpovídají popisu skutků ve výroku napadeného rozsudku. Skutková zjištění ani popis skutků neodpovídají soudem provedené právní kvalifikaci jejího jednání. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení při ukládání trestu“. Z důvodů shora uvedených proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále požádala o přerušení výkonu trestu odnětí svobody a odklad peněžitého trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněných vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť veškeré jím uplatněné námitky směřují do oblasti skutkových zjištění. Pokud jde o obviněného M. R., pak poukazuje na to, že obviněný v části svého dovolání namítá neprovedení důkazů, případně vyslovuje svůj nesouhlas s provedenými důkazy, avšak takové námitky dovolacímu důvodu neodpovídají. Námitky uplatněné obviněným k procesnímu postupu, který volil odvolací soud nelze akceptovat, stejně jako závěr obviněného, že mu byl odvolacím soudem uložen přísnější trest. Rovněž podle názoru státního zástupce, nelze akceptovat výhrady obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jistou nepřesnost spatřuje státní zástupce v užití §350 tr. zákoníku. Pouze vzhledem k této nepřesnosti je podle jeho názoru nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Pokud jde o dovolání obviněné MUDr. A. K., státní zástupce uvádí, že převážná část jejich námitek nenaplňuje jí deklarovaný dovolací důvod. Pouze částečně považuje námitky státní zástupkyně za odpovídající dovolacímu důvodu, avšak jsou zjevně neopodstatněné, neboť popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný J. K. v podaném dovolání a jeho doplňku uplatnil důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho naplnění spatřuje v tom, že „nebylo přisvědčeno jeho konzistentní výpovědi; soudy nesprávně jeho jednání hodnotily; o spáchání trestného činu nic nevěděl, vystupoval na základě zmocnění, což mu bylo i v řízení před soudy potvrzeno“, a tyto okolnosti vedou obviněného k závěru, že mu nebyla prokázána forma zavinění, tudíž nemohl být uznán vinným. V souvislosti s touto argumentací, která je svým obsahem totožná s dovoláním obviněného M. R. a MUDr. A. K., musí Nejvyšší soud uvést, že hodnocení důkazů a následné skutkové zjištění postupem podle §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Namítá-li tedy obviněný J. K., že soudy nesprávně hodnotily jeho výpovědi, když vypovídal konzistentně, případně neuvěřily jeho obhajobě, byť měla být potvrzena výpovědí další osoby apod., jedná se o námitky skutkové, které směřují do oblasti hodnocení důkazů a tyto jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud plně ztotožnil se závěry státního zástupce a dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V této souvislosti je vhodné také uvést, že dovolání je obsahově shodné s odvoláním, které obviněný J.K. podal proti rozsudku soudu prvního stupně. K subjektivní stránce - vědomosti obviněného o pravém účelu tzv. podnikatelských aktivit - se vyjádřil odvolací soud např. na str. 62, či soud prvního stupně na str. 36-37 (odposlechy telefonních hovorů mezi obviněným M. R. a obv. J. K., str. 101).
K dovolání obviněného M. R. je potřebné uvést, že tento v podaném dovolání poukazuje na neprovedené důkazy, což podle jeho mínění mohlo mít podstatný vliv na právní kvalifikaci trestné činnosti, neboť pracovní neschopnosti vystavené 33 lékaři i MUDr. K. u reálně pracujících, byly vydány oprávněně na základě zdravotního stavu, a proto trvá na oprávněnosti jejich dávek. V této části je dovolání obsahově shodné s odvoláním, jak mj. vyplývá také ze str. 38-39 rozsudku odvolacího soudu. V souvislosti s touto námitkou je vhodné uvést, že jak v případě odvolatele J. K., tak i v případě M. R. jde o námitky skutkové, se kterými se odvolací soud vypořádal zákonu stanoveným způsobem, zejména na str. 61-63 a dále na str. 66 svého rozsudku. Pokud by dovolání bylo podáno pouze z výše uvedeného důvodu, bylo by nutno jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný dále soudu odvolacímu vytýká, že ho uznal vinným přísnější právní kvalifikací, aniž mu byla poskytnuta doba k přípravě. Ani tato námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod. Zde je však vhodné uvést, že soudem prvního stupně byl uznán vinným trestným činem padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §175b odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., za který mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od šesti měsíců do tří let, zatímco v případě trestného činu podle §350 odst. 4 tr. zákoníku mu mohl být ukládán trest v trvání od dvou do osmi let. V souvislosti s argumentací obviněného je potřebné však uvést, že obviněný byl soudem prvního stupně odsuzován podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., kdy mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od pěti do dvanácti let, trest byl ukládán jako úhrnný. V případě zločinu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od pěti do deseti let. Obviněný patrně přehlédl, že šlo o trest úhrnný, který se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. Jak podle trestního zákona, tak podle trestního zákoníku se vždy musel trest ukládat za trestný čin (zločin) podvodu. V žádném případě pak nelze kombinovat rozhodnutí z trestního zákoníku a trestního zákona, jak zamýšlí obviněný. Tím, že byla a musela být použita ustanovení trestního zákoníku, došlo ke snížení trestní sazby a obviněnému byl ukládán mírnější trest. Obviněného (obhájce) je třeba upozornit na to, že nové nebo dřívější úpravy musí být užito jako celku, a proto odvolací soud postupoval správně, když u všech v jednočinném souběhu spáchaných trestných činů použil ustanovení trestního zákoníku. V tomto směru pak neupozornění obviněného na ev. možnost přísnější právní kvalifikace podle §350 odst. 4 tr. zákoníku oproti úpravě provedené v §175 odst. 3 tr. zák. je procesní námitkou, která se nedotýká merita věci ani nesprávně použité právní kvalifikace (viz výklad shora k nutnosti použít právní úpravu jako celek). V tomto směru je zcela nepochopitelná argumentace obviněného, že vzhledem k tomu, že státní zástupce podal v jeho případě odvolání v jeho neprospěch pouze do výroku o náhradě škody, byl mu uložen nepřiměřeně přísný a nepřípustný trest, neboť obviněný zcela pomíjí, že trest mu byl ve svém důsledku ukládán podle pro něho příznivější právní kvalifikace a ve svém důsledku místo původních deseti let podle rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pouhých devíti let, což je nepochybně méně než deset. Tedy i tato část dovolání je z pohledu dovolacího důvodu právně irelevantní. Dále obviněný zmínil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je dáno v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému by mohl být podle nejpřísněji trestného činu, tj. zločinu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku (nesmí být přehlédnuto, že byl ukládán úhrnný trest) uložen trest v trvání až deseti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody, jedná se o druh trestu, který zákon připouští pro zločin podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, a rovněž výměra trestu odnětí svobody v trvání devíti roků je v souladu s trestní sazbou pro zmíněnou právní kvalifikaci zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným. Názor vyjádřený státním zástupcem k otázce aplikace ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku sdílí také Nejvyšší soud, neboť použití zmíněného ustanovení je plně v kompetenci soudu, který ve věci rozhodoval. Pokud soud podmínky pro zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice neshledal, plně v souladu se zákonem zařadil obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou /§56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku/. Námitky proti uložení peněžitého trestu, pro který byly dány podmínky podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, směřují do skutkových zjištění a v tomto směru jsou rovněž právně irelevantní.
Již výše bylo zmíněno, že odvolací soud v souladu s ustanovením §2 tr. zákoníku dospěl k závěru, že trestnost činů je třeba posoudit podle nového zákona – trestního zákoníku, neboť je to pro obviněného příznivější, přičemž použití nového práva je třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro obviněného příznivější (srov. přiměřeně rozh. č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Za situace, kdy obviněný alespoň obsahově výše uvedené výhrady k aplikaci trestního zákona a trestního zákoníku vznesl, bylo potřebné jeho dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné, neboť alespoň v takto formulované části byly námitky shledány právně relevantními. Oproti státnímu zástupci, který za právně relevantní považuje námitku obviněného, že nebyly splněny podmínky pro právní kvalifikaci zločinu padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §350 odst. 1 alinea 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, kterou však obviněný nijak nekonkretizuje, jak ostatně i sám státní zástupce uvádí, tento názor na postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud nesdílí. Pokud jde o písemná vyjádření obviněného označená jako „doplnění dovolání“, k těmto musí Nejvyšší soud dodat, že vzhledem k tomu, že nebyla podána způsobem, který předepisuje trestní řád a dovolání nelze záměrně či účelově zaměňovat s odvoláním, nebylo k těmto přihlíženo.
K obsáhlému dovolání obviněné MUDr. A. K. je potřebné uvést, tak jako k odvolání obviněného J. K. a M. R., že je obsahově shodné s odvoláním, kterým se zabýval Vrchní soud v Olomouci. Pokud jde o okruh námitek, které soustředila obviněná do oblasti „nejasnosti a neurčitosti popisu skutku v tzv. skutkových větách“, tak lze uvést, že v popisu skutku soud velmi podrobně popsal charakter jednání jednotlivých obviněných, tedy i obviněné MUDr. A. K. a z tohoto popisu jednoznačně vyplývá, že pokud se v popisu skutku sice neuvádí doslovně „všichni“, pak je potřebné obviněnou upozornit na uvození popisu skutku, kde se uvádí např. I. „obvinění M. R., MUDr. A. K. a M. B. společně …“ (obdobně také v bodě II, III výroku rozsudku). Z vlastního skutkového zjištění v kontextu s odůvodněním jak soudu prvního, tak i soudu druhého stupně vyplývá, jaké okolnosti vedly soudy k závěru, že uvedená jednání byla spáchána ve spolupachatelství. V této souvislosti lze pouze pro stručnost uvést, neboť obsáhlá odůvodnění zejména soudu prvního stupně se otázkou spolupachatelství dostatečně zabývala, že je třeba odkázat na rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr., kde se mj. uvádí, že „o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskutečnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, k přímému vykonání trestného činu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně“. Z důkazů, které měly soudy k dispozici vyplývá, jakým způsobem se obviněná na trestné činnosti podílela, a tato její činnost je také dostatečným způsobem popsána ve skutkovém zjištění, byť obviněná trestnou činnost, pro kterou byla odsouzena, popírá. V této souvislosti nelze přehlédnout výpověď obviněného M. R. a záznamy telefonních rozhovorů. Za zjevně neopodstatněné je dále nutno označit námitky obviněné, kterými tato zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §209 tr. zákoníku. Např. ze str. 33-36 rozsudku soudu prvního stupně jsou patrny skutečnosti jednoznačně prokazující vědomost obviněné při hovorech s obviněným M. R., čeho je svým jednáním účastna a že z této činnosti také inkasuje finanční prostředky (viz č. l. 1571 spisu). Výše uvedené skutečnosti je třeba hodnotit v kontextu s protokolem o domovní prohlídce, které prokazují vědomost obviněné o páchání trestné činnosti, na které se podílela. Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu druhého stupně (viz např. str. 57-61 rozsudku) a vyjádřením státního zástupce k otázce vystavování zaměstnancům vědomě nepravdivých potvrzení o jejich pracovní neschopnosti, přestože k vystavení takových potvrzení nebyl, vzhledem k jejich zdravotnímu stavu důvod, či je vydávala s vědomím, že slouží pro neoprávněné vylákání dávek nemocenského pojištění, když hodnocení důkazů a závěry soudu jsou způsobem uvedeným v §125 tr. ř. rozvedeny v jeho rozsudku. Akceptovat nelze ani námitku obviněné ve vztahu k právní kvalifikaci jejího jednání podle §350 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, kdy obviněná poukazuje na to, že „skutkovou podstatu zmíněného trestného činu nelze naplnit tím, že lékař vystaví pravdivou lékařskou zprávu, posudek nebo nález, byť s úmyslem, aby jich bylo zneužito v řízení před orgánem sociálního zabezpečení“. Poukazuje na to, že odvolací soud připustil případy, kdy zdravotní stav zaměstnanců byl takový, že tito byli práce neschopni a vzhledem k tomu, že tyto případy nespecifikoval, mohla uvedená skutečnost mít vliv na výši škody a tím i na právní kvalifikaci jejího jednání. Výše uvedenou argumentaci obviněné posuzoval v kontextu všech shromážděných důkazů odvolací soud a zde lze odkázat např. na str. 55 rozsudku, kde se vyjadřoval k okruhu osob, kterým obviněná pracovní neschopenky vystavovala. Přehlédnout nelze ani závěry soudu na str. 63-67 rozsudku. Obviněná sama připouští vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti s vědomím, že jich bude zneužito v řízení před orgánem sociálního zabezpečení u osob, u kterých skutečně existoval chorobný stav. V této souvislosti je vhodné uvést, že vystavením potvrzení o pracovní neschopnosti u osob, které byly v pracovním poměru pouze fiktivně, šlo o zprávu nepravdivou právě ve vztahu ke skutečnosti, že tyto osoby žádné zaměstnání nevykonávaly, také výše uvedené úvahy našly svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí soudu (např. str. 67 rozsudku).
Další námitky obviněné, které ve své podstatě směřují k argumentaci, že se jednání, pro které byla uznána vinnou, nedopustila, či zpochybňuje, že by z jednání obviněných měla nějaký prospěch, stejně jako zpochybnění svého zdravotního stavu a nezbytnosti provést znalecké zkoumání k jejímu duševnímu stavu, je potřebné uvést, že jde o námitky skutkové, které směřují jednak do oblasti hodnocení důkazů (oproti rozsudku, kterým byla uznána vinnou, tvrdí, že se jednání nedopustila) či do oblasti nedostatečného skutkového zjištění (nebyl vypracován znalecký posudek). K této argumentaci obviněné je vhodné zdůraznit (shodně jako k obviněnému J. K. a M. R.), že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Obviněnou zmiňovaný odkaz na zásadu in dubio pro reo, stejně jako nekonkrétní námitky k §220 tr. ř. a §259 odst. 4 tr. ř. obviněnou zmíněný dovolací důvod nenaplňují. Ve vztahu k námitkám, které obviněná uplatnila k výroku o trestu, Nejvyššímu soudu nezbývá než odkázat na závěry, které vyslovil k dovolacímu důvodu, který uplatnil obviněný M. R. Ani v případě, že by obviněná jí uplatněné námitky podřadila pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by možno tyto považovat za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
K námitkám, o kterých bylo rozhodnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud dovolání směřují k odlišnému skutkovému zjištění, pro takový případ musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněných Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněné MUDr. A. K. a obviněného M. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na charakter rozhodnutí Nejvyššího soudu, stalo se bezpředmětným rozhodování o návrzích obviněné MUDr. A. K. týkajících se výkonu rozhodnutí (viz shora v popisu dovolání). Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann