ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1454.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1454/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. ledna 2010 o dovolání obviněných R. Č., , a F. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, č. j. 6 To 35/2009-5984, v trestní věci vedené proti obviněnému R. Č. u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 54/2008, a proti obviněnému F. H. vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 45/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, č. j. 1 T 54/2008-928, byl obviněný R. Č. (roz. K.) v bodě I. výroku o vině uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. KZV 156/2004, a to v rozsahu specifikovaném pod bodem II. výroku o vině. Obviněný F. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, č. j. 1 T 45/2008-628, v bodě I. výroku o vině uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. KZV 156/2004, a to v rozsahu specifikovaném pod bodem II. výroku o vině.
Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, obviněných a poškozené S. G. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, č. j. 6 To 35/2009-5984, napadené rozsudky Krajského soudu v Praze podle §258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z důvodů uvedených §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř., a to ve výrocích a z rozsudků v rozsudku odvolacího soudu blíže rozvedených, přičemž podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu ve zrušených částech rozhodl ohledně obviněného R. Č. tak, že za jednání pod body I/1, 2a), 2b), 3), 4), 5), 6), 7), 10), 11), 12), 13), 14), 16), 17), 19), 24), 25), 27), 30 rozsudku byl tento uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zák. a za tyto trestné činy mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný F. H. byl pod bodem I/30 výroku rozsudku uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolání poškozeného J. M. bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný R. Č. dovolání podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tvrdí, že skutků, které jsou mu kladeny za vinu, se nedopustil, byl pouhým zaměstnancem firmy J. Ž. – C. C. a plnil pouze úkoly nadřízených. Zdůraznil, že neměl tušení, že by se mohlo jednat o trestnou činnost. K jednání pod bodem 16), 17) a 25) napadeného rozsudku uvedl, že těchto se nedopustil, svědci si jej museli splést. K bodu 30) napadeného rozsudku namítl, že poškozeného pana M. viděl pouze dvakrát v životě, nikdy s ním žádnou mandátní smlouvu neprojednával, nepřipravoval ani nepodepisoval. Zastává názor, že u odvolacího soudu nebyly vytvořeny podmínky k tomu, aby soud mohl podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu sám rozhodnout. Vytkl odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval věrohodností výpovědí osob, které ho usvědčují. Podle obviněného existuje v dané věci řada pochybností, které měly vyústit v aplikaci pravidla „in dubio pro reo“. Z těchto důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu, jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva uvedená v čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 6 To 35/2009, zrušil a obviněného obžaloby zprostil. Dále obviněný ve smyslu §265o tr. ř. požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby odložil výkon rozhodnutí napadeného rozsudku.
Obviněný F. H. ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je toho názoru, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Pro společnost C. C. pracoval pouze brigádně jako řidič. O tom, jakým způsobem společnost funguje nic nevěděl a do jejího chodu nijak nezasahoval. Uvedl, že přestože se zúčastnil jednání u poškozeného M., nabídl mu uzavření mandátní smlouvy nikoliv se společností C. C., ale s A. B. Do jednání s tímto poškozeným dále nezasahoval, pouze čekal, pro jakou společnost se poškozený rozhodne. S tímto jeho tvrzením podle obviněného korespondují i výpovědi spoluobviněného K., K., U. i R. z hlavního líčení. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle „§265 odst. 1 tr. ř.“ přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovoláním obviněných uvedla, že jsou založena pouze na úvahách týkajících se hodnocení provedeného dokazování o tom, zda vytýkané skutky spáchali oni. Takový způsob odůvodnění jejich dovolání se nemůže stát kvalifikovaným podnětem dovolacího přezkumu. Dodala, že tímto postupem obvinění vybočili z mezí dovolacího řízení, ve kterém dovolací soud nemá postavení další odvolací instance v projednávané věci, a proto nemůže přezkoumávat a posuzovat dosavadní postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, ale naopak je povinen vycházet z jejich konečných skutkových zjištění, kterými se řídily při jejich právním posouzení. Vzhledem k tomu, že obvinění zvolili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je evidentní, že uplatnili námitky, které pod něj nelze podřadit a že se cestou řízení o dovolání snaží dosáhnout nápravy jimi tvrzených vad v oblasti rozhodných skutkových zjištění, aniž by využili dalšího dostupného mimořádného opravného prostředku, který je takovému účelu předurčen. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání, a to prostřednictvím obhájců. Lhůta k podání dovolání byla zachována (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) u obou obviněných, přičemž obě dovolání obsahují obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obvinění ve svých dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný R. Č. nadto dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z jejich obsahu vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl námitkami obviněných naplněn. Je zřejmé, že dovolání obvinění nespatřují v nesprávné kvalifikaci skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale v tom, že skutková zjištění nejsou správná, že při hodnocení důkazů nebylo postupováno podle §2 odst. 6 tr. ř. s tím, že soudy nehodnotily důkazy, které svědčily v jejich prospěch. Nejvyšší soud se však s tímto názorem obviněných neztotožnil.
Jestliže obviněný R. Č. tvrdí, že nevěděl o tom, že společnost J. Ž. – C. C. vyvíjí činnost, která spočívala v tom, že obvinění uváděli poškozené v omyl, lze tomuto tvrzení ve světle provedeného dokazování jen stěží uvěřit. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný byl hlavním organizátorem organizované skupiny pachatelů, jednal s jednotlivými poškozenými, rozhodoval o dělbě zisku, získával dopravní prostředky a vhodné objekty pro plánovanou činnost a určoval dílčí činnost pro další obžalované, která spočívala v účasti na jednotlivých jednáních s poškozenými, včetně psychologického nátlaku na poškozené. Z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, že ačkoliv se společnost J. Ž. – C. C. (jejímž jménem obvinění jednali) v mandátní smlouvě zavázala k vymožení nedobytných pohledávek od dlužníků poškozených, ve skutečnosti obvinění měli v úmyslu pouze vylákat od poškozených finanční prostředky a pohledávky nevymáhat, v některých případech dokonce poškozené vydírali s cílem získat další finanční prostředky za odstoupení od mandátní smlouvy. Za tím účelem se telefonicky kontaktovali s poškozeným a představili se jako zástupci dlužníka, který měl vůči poškozenému pohledávku a vyhrožovali mu fyzickou likvidací, pokud od vymáhání pohledávky neodstoupí. Jakmile poškozený pod tímto psychickým nátlakem od mandátní smlouvy odstoupil, byl navíc přinucen uhradit smluvenou částku za odstoupení od smlouvy. Společně s dalšími obviněný svým jednáním způsobil škodu ve výši 7.565.449,- Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 1.960.000,- Kč. Obviněný R. Č. byl uznán vinným jednáním spáchaným jednotlivými dílčími útoky popsanými pod body I/1, 2a), 2b), 3), 4), 5), 6), 7), 10), 11), 12), 13), 14), 16), 17), 19), 24), 25), 27), 30) napadeného rozsudku, tedy v případech, kdy lze nad jakoukoliv pochybnost vyloučit, že by obviněný nevěděl, že jménem společnosti J. Ž. – C. C. je páchána trestná činnost zvláště za předpokladu, že obviněný byl jejím hlavním organizátorem. I když byl obviněný usvědčen zejména výpovědí J. Ž., nic nesnižuje věrohodnost tohoto důkazu, neboť tato výpověď koresponduje s výpověďmi svědků a celou řadou listinných důkazů. V podrobnostech zbývá odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně věnované jednotlivým dílčím útokům.
Ani námitkám obviněného F. H. nelze přisvědčit. Dokazování provedené ke skutku, jímž byl uznán vinným, je plně dostačující pro nezpochybnitelný závěr o vině obviněného. Jeho aktivitu (a nikoliv pouze roli řidiče) při sjednávání mandátní smlouvy potvrdil svědek – poškozený J. M. Usvědčován je rovněž výpovědí spoluobviněného A. R. z přípravného řízení, přičemž tato je podporována výpovědí poškozeného J. M. a svědka J. M. a dalšími zajištěnými listinnými důkazy. Lze tedy uzavřít, že účast obviněného na spáchaném skutku byla poněkud jiná, než jak jí vysvětluje v podaném dovolání. V podrobnostech je třeba odkázat na str. 38 – 39 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 1 T 45/2008.
Nejvyšší soud má za to, že námitky obviněných jsou pouze opakováním jejich obhajoby a byly uplatněny již v předcházejícím řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění rozsudků. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Úvahy o vině obviněných jsou přesvědčivě, způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně rozvedeny a Nejvyššímu soudu nezbylo, než na odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat.
S ohledem na to, že námitky obviněných uplatněné v dovolání mají ryze skutkovou povahu, nejsou způsobilé uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněných. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným Nejvyšší soud poznamenává, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Je však zjevné, že obvinění v podaném dovolání neuplatnili námitky právní, nýbrž ryze skutkové, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní význam.
Obviněný R. Č. dále opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Protože však Nejvyšší soud neshledal, že by obviněný naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zabýval se otázkou, zda mohl úspěšně napadnout dovoláním alternativu první dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud však zjistil, že ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl ze strany obviněného naplněn právně kvalifikovanými námitkami, proto Nejvyšší soud v této části dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle názoru obviněného nebyly u odvolacího soudu vytvořeny podmínky k tomu, aby podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu ve věci sám rozhodl a dále pod tímto dovolacím důvodem obviněný vznáší výhrady spočívající v tom, že soud druhého stupně nevyhověl jeho skutkovým námitkám a že měl vzhledem k pochybnostem v dokazování rozhodnout ve prospěch obviněného. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. však není založena na věci jako takové (na meritu věci), neboť souvisí s procesními otázkami. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Povaha tohoto dovolacího důvodu tedy vypovídá o tom, že z procesního hlediska obviněnému nelze upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Lze jen dodat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit ani formu rozhodnutí (byť obviněný s výrokem soudu není spokojen). Odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, z čehož je zřejmé, že obviněnému nebyl přístup k druhé instanci odepřen. Odvolání obviněného bylo v odvolacím řízení podrobeno meritornímu přezkumu. Své přezkumné povinnosti tedy odvolací soud v plném rozsahu dostál.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Č. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obou obviněných uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž stejné rozhodnutí učinil ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnil obviněný R. Č. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Protože Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, nebyl důvod postupovat podle §265o odst. 1 tr. ř. a rozhodovat o odkladu výkonu trestu odnětí svobody obviněného R. Č.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann