ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1454.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1454/2010 - 13
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. listopadu 2010 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 8 To 156/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 83/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 8 To 156/2010, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 12. 2009, sp. zn. 29 T 83/2009, kterým byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §251 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a dále byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku).
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V rámci svého dovolání pod bodem II.) popisuje dosavadní průběh trestního stíhání. V bodě III.) rozvádí své úvahy k důvodům, pro které dovolání podal. V této části argumentuje tím, že „popis skutku uvedený ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídá provedenému dokazování, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu dle užité kvalifikace a skutek kladený mu za vinu není trestným činem“. V návaznosti na tuto argumentaci uvádí, že mu nebylo prokázáno zavinění ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání a soudům se nepodařilo prokázat, že by mohl vědět o tom, že vozidlo je kradené. V této souvislosti rozvádí okolnosti, které podle jeho mínění vysvětlují doposud jím uplatňovanou obhajobu a jeho tvrzení, že „nebylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že odsouzený v době řízení předmětného motorového vozidla by byl přinejmenším srozuměn s tím, že toto vozidlo může pocházet z nelegálního zdroje“. Soudu prvního stupně vytýká, že neuvádí, z jakých skutkových zjištění vycházel a na základě jakých úvah dospěl k tomu, že odsouzený byl srozuměn s tím, že vozidlo pochází z trestné činnosti. Odvolacímu soudu pak to, že uvedená pochybení nenapravil, když nebylo prokázáno, že by obviněný věděl o tom, že užívá kradené vozidlo. V závěru podaného dovolání obviněný uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který, pokud se vůbec stal, tak jak je v napadeném rozhodnutí uvedeno, není trestným činem a pokud by snad jednání odsouzeného bylo trestné, zcela jistě se nemůže jednat o právní kvalifikaci takovou, jak uvádí soud. S ohledem na uvedené, navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, stejně jako řízení mu předcházející a soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dále požádal o přerušení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z námitek obviněného vyplývá, že tento namítá, že „na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr o jeho vině“. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku soudům vytýká nejen nesprávné hodnocení důkazů, ale také nedostatky odůvodnění, které spatřuje v tom, že z rozhodnutí soudů není patrno, „z jakých skutkových zjištění a na základě jakých úvah dospěly k závěru, že odsouzený byl srozuměn s tím, že vozidlo pochází z trestné činnosti“. V souvislosti s touto argumentací obviněného je třeba uvést, že touto zpochybňuje tu část dovolání, kde polemizuje se závěry soudu prvního stupně při hodnocení důkazů. Sám obviněný pod bodem III.) dovolání uvádí, že soud prvního stupně pokud konstatuje, že obviněný věděl o tom, že vozidlo je kradené, dovozuje tuto skutečnost z výše kupní ceny (tím sám zpochybňuje tvrzení, že soud nerozvedl své úvahy k subjektivní stránce a právní kvalifikaci), zároveň z toho, že prodávající nebyl nijak ztotožněn a také z toho, že s vozidlem nebyly odsouzenému předány příslušné doklady. Z této protichůdné argumentace obviněného je nepochybné, že tento se i v rámci mimořádného opravného prostředku, který není povolán k přezkoumávání skutkového zjištění (hodnocení důkazů), snaží svoji verzi průběhu děje prosadit jako jedinou správnou a úvahy soudů, vedoucí je k závěru o vině obviněného přehlíží tvrzením, že se hodnocením nezabývaly, případně jejich zpochybněním o nutnosti provést další důkazy. Takové námitky uplatněné v rámci dovolání pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno označit za právně irelevantní.
V souvislosti s prosazováním vlastní verze průběhu skutkového děje považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na to, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že obviněný „dne 28. 12. 2009 kolem 17.34 hod. v P. na J. s. řídil motorové vozidlo tov. zn. Ford Transit 100, 2.5 EBBEAS, tmavě modré barvy, r. v. 1992, v hodnotě nejméně 20.000,- Kč, které měl téhož dne zakoupit za částku 3.000,- Kč od doposud neztotožněného muže údajně jménem O. P., a to přesto, že vzhledem ke kupní ceně vozidla, okolnostem prodeje, kdy neobdržel k vozidlu jakékoli doklady, a vzhledem ke stavu vozidla, které mělo poškozenou spínací skříňku a bylo třeba je otvírat pomocí speciálně upravených nástrojů, byl srozuměn s tím, že toto vozidlo bylo získáno trestnou činností, přičemž toto vozidlo bylo v období mezi 25. 12. do 26. 12. 2009 doposud neztotožněným pachatelem odcizeno blíže nezjištěným způsobem v P., ulici B. V., ke škodě poškozeného D. N. V.“.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 2 – 3 vyplývá, které důkazy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. se staly podkladem pro uznání obviněného vinným. V tomto směru je zavádějící argumentace obviněného uplatněná v dovolání, neboť z důkazů je patrno, že vozidlo řízené obviněným bylo bez dokladů, vedle nainstalované spínací skříňky ve vozidle byla namontována další spínací skříňka, přestože vozidlo měl obviněný zakoupit dne 28. 12. 2009, přesto dne 28. 12. 2009 při kontrole hlídkou policie této tvrdil, že sice dostal klíče od dveří a zapalování, ale protože je ztratil, byl nucen startovat vozidlo pomocí spojení drátků z elektroinstalace, k vozidlu bylo upravené nářadí, dále také doklad ze dne 28. 12. 2009, ke kterému sám obviněný uvedl, že mu měl pomoci při případné kontrole „zamaskovat“, že vozidlo není jeho, nelze rovněž přehlédnout, že sám obviněný uvedl, že od osoby, od které vozidlo koupil, koupil již v minulosti kradenou věc. Výše uvedené skutečnosti soudy hodnotily a dospěly k závěru o vině obviněného trestným činem podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. V návaznosti na shora stručně uvedené důkazy, které prokazují podle závěrů soudů vinu obviněného a obviněným tvrzené nesprávné hodnocení důkazů, nedostatečně zjištěný skutkový stav (nebyl vyslechnut obviněným navržený svědek) a obviněným tvrzené nedostatky v popisu skutku a odůvodnění rozhodnutí, musí Nejvyšší soud uvést, že zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. K uvedenému je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným, zde je možno pouze uvést, že trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten (v případě obviněného), kdo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. V případě této právní kvalifikace není ze strany obviněného vyžadováno způsobení škody, jako znaku této kvalifikace. Škoda jako kvalifikační znak je vyjádřena v ustanovení odstavce druhého a třetího. Z výpovědi samotného obviněného však vyplynulo, že od jím tvrzené osoby již v minulosti koupil kradenou věc, tudíž již i tato skutečnost v souvislosti s výše uvedenými okolnostmi vedla soud k závěrům o vině obviněného. Vzhledem k tomu, že odvolací soud odvolání obviněného zamítl, pak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Na základě shora uvedených skutečností, kdy veškeré námitky uplatněné obviněným jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann