ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1497.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1497/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2010 o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 7 To 45/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 10/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 7 To 45/2009, byl z podnětu odvolání obviněného zrušen podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2009, č. j. 4 T 10/2008-579, kterým tento soud uznal obviněného vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a podle §219 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, a pro výkon trestu odnětí svobody podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil trest propadnutí věci a podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody, nově bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle §219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro výkon tohoto trestu zařadil soud druhého stupně podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu uložil trest propadnutí věci a o nároku poškozeného na náhradu škody rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 7 To 45/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „v dosud probíhajícím trestním procesu i v řízení odvolacím byla zcela zásadním způsobem porušena jeho ústavně garantovaná práva, a to a) spočívající v rovnosti stran, b) spočívající v porušení práva na spravedlivý proces“. Další pochybení orgánů činných v trestním řízení spatřuje obviněný v tom, že tyto orgány nerespektovaly ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jejich vinou bylo celé dosud probíhající řízení ovládáno svévolí a libovůlí orgánů činných v trestním řízení. V souvislosti s posledně zmíněnou námitkou obviněný uvádí, že trestní řízení bylo od samého počátku vedeno nekvalitně, jednostranně a tendenčně. Pro uvedený jeho závěr svědčí podle mínění obviněného to, že orgány činné v trestním řízení si od samého počátku utvořily názor na věc, kdo je pachatelem trestného činu a v této souvislosti si utvořily i představu o právní kvalifikaci jednání, aniž by se vypořádaly s rozpory ve výpovědích, aniž by bylo bráno v úvahu, že to byl poškozený, který měl na jedné ruce boxera a ve druhé svazek klíčů, přitom uvedené předměty nebyly policejním orgánem zajištěny a soudu státním zástupcem předloženy. Soudům dále vytýká, že se nezabývaly hodnocením osobnosti poškozeného, přičemž návrhy, které v této souvislosti předkládal, byly „striktně odmítnuty“. Uvedené skutečnosti podle mínění obviněného je třeba považovat za zásadní porušení práv obhajoby a za zcela zásadní porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a §3 odst. 4 tr. zák. Obviněný je toho názoru, že neměly být zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování, přičemž za zásadní pochybení považuje okolnost, že orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování vycházely z výpovědí nezletilých svědků, když jejich výpovědi obviněný považuje za nevěrohodné a v této souvislosti odkazuje na okolnosti, pro které je třeba uvedené důkazy za nevěrohodné považovat. V souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu je toho názoru, že neexistuje žádný přímý, či nepřímý důkaz, který by orgánům činným v trestním řízení umožňoval dovodit z jeho strany úmyslné zavinění k trestnému činu vraždy, kterým byl uznán vinným. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 7 To 45/2009, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 4 T 10/2008, ve všech výrocích.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout, neboť pouze zmínku o neexistenci přímého či nepřímého úmyslu lze považovat za právní námitku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, avšak s touto problematikou se zákonu odpovídajícím způsobem soudy vypořádaly, a další námitky v dovolání obviněném uplatněné jsou námitky skutkové, zmíněný dovolací důvod nenaplňující.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K námitkám, které obviněný v podaném dovolání uplatnil, je předně obecně nutno uvést, že důvody, pro které lze dovolání podat, jsou zákonodárcem jednoznačně vyjádřeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., tudíž obecné proklamace, typu „porušení rovnosti stran s odkazem na ustanovení čl. 96 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny“ apod., nenaplňují znaky žádného z dovolacích důvodů, pokud nejsou konkretizovány ve vztahu k již zmíněným dovolacím důvodům. Z podaného dovolání tak, jak je koncipováno je nesporné, že argumentace obviněného typu „porušení práva na spravedlivý proces“ s odkazem na ustanovení Listiny, není sice blíže konkretizováno /např. ve smyslu – porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení či veřejného zasedání - §265b odst. 1 písm. d) tr. ř./, ale je obsahově dalšími námitkami v souvislosti s odkazem na ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. vázáno na obviněným tvrzenou „libovůli a svévoli orgánů činných v trestním řízení“, z čehož je předně patrno, že uvedená argumentace nevychází ze skutkového zjištění a soudům nevytýká nesprávnou právní kvalifikaci ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu, ale soudům vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav, neboť soudy neprovedly dokazování podle představ obviněného a důkazy nehodnotily podle jeho představ. Takové námitky jsou však z pohledu dovolacího důvodu vymezeného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., irelevantní.
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem převážné části námitek v dovolání uvedených znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy (obdobně hodnotí námitky ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, byť toto hodnocení není pro soud směrodatné). V této souvislosti lze odkázat na argumentaci obviněného, ve které uvádí, že „celé dosud probíhající řízení je ovládáno svévolí a libovůlí orgánů činných v trestním řízení“ –otázka zjištěného skutkového stavu je otázkou skutkovou, která je vybudována na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nemá nic společného s právním posouzením skutku, který je vymezen v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť v další části dovolání operuje obviněný pojmem hmotného práva, otázkou subjektivní stránky trestného činu. Dále obviněný soudům vytýká, že „již od samého počátku si na věc utvořily zcela jasný názor, kdo je pachatelem a jaká je kvalifikace skutku, neprovedly ani přes jeho opakované výzvy rekonstrukci, ignorovaly jeho návrhy, aby státnímu zástupci bylo uloženo předložit boxer a svazek klíčů, které měl mít poškozený u sebe a v závislosti na jejich předložení se k těmto zbraním měli vyjádřit znalci, dále soudům vytýká, že se nezabývaly blíže osobou poškozeného, zásadně pak zpochybňuje výpovědi pěti slyšených nezletilých svědků“. Pro případ takového okruhu námitek však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí, nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
V souvislosti s výše uvedenými námitkami obviněného, které tento uplatnil v dovolání, je třeba připomenout, že obsahově shodnými námitkami se musel na základě odvolání obviněného zabývat Vrchní soud v Praze. Tento soud velmi podrobně, zejména na str. 5 – 6, reagoval na výtky, které obviněný směřoval vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že uvedeným okruhem námitek se již soudy nižších soudů zabývaly a na tyto zákonu odpovídajícím způsobem reagovaly, přicházelo by v úvahu jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)), pokud by nebyl shledán jiný důvod pro odmítnutí. Ve vztahu k uvedenému okruhu námitek musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto přicházelo odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve své podstatě se jedná o námitky, kterými obviněný zpochybňuje shromažďování důkazů, jejich hodnocení a na jejich základě zjištěný skutkový stav a jeho právní hodnocení. Takové námitky jsou však z pohledu dovolacího důvodu, který obviněný uplatnil irelevantní, dovolací důvod nenaplňující. Dále je potřebné opětovně uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a nelze jej zaměňovat za další vyšší stupeň řádného opravného prostředku – odvolání.
Za právně relevantní z celého okruhu námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, nelze považovat ani jeho argumentaci k subjektivní stránce trestného činu – zavinění. V souvislosti s touto jeho argumentací je třeba uvést, že zavinění je sice institutem hmotného práva, stejně jako ustanovení §13 tr. zák., které hovoří o nutné obraně. Uvedenou námitku obviněný sice váže k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obsahově se jedná pouze o použití tohoto institutu v rámci vyjádření jeho nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem a provedeným hodnocením důkazů, neboť obviněný „zavinění“ spojuje s tvrzením, že „úmyslné zavinění musí být také prokázáno, nelze důkazy nahrazovat domněnkami, či předpoklady, či dovozovat z formulací použitých ve zcela jiných souvislostech“. Nejvyšší soud k uvedené problematice uvádí následující: S problematikou zavinění se ve svém rozsudku k odvolání obviněného zabýval také Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku na str. 7 – 11. Ze strany odvolacího soudu se jednalo o velmi důkladné přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (odpovídající ustanovení §258 tr. ř.), o čemž mj. svědčí i ta skutečnost, že nepřevzal rozhodnutí krajského soudu s jeho právní kvalifikací, ale dospěl k závěru, že je třeba jednání obviněného kvalifikovat podle mírnější právní kvalifikace, a to podle §219 odst. 1 tr. zák., a tomu také odpovídalo i uložení mírnějšího trestu odnětí svobody. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí také velmi podrobně a pečlivě zabýval otázkou zavinění a otázkou nutné obrany. V rozsudku na str. 7 – 9 nejprve rozvádí teoretické úvahy k otázce nutné obrany a zavinění, aby následně na str. 9 (částečně i na str. 10) uvedl, které skutečnosti jej vedly k závěru, že po určitou dobu obviněný jednal v nutné obraně, viz - „závěr o zcela zjevné nepřiměřenosti obrany způsobu útoku není při stávající důkazní situaci v první fázi konfliktu odehrávající se uvnitř domu ve F. udržitelný“. Vrchní soud v Praze plně v souladu se zákonem však také v další části svého rozhodnutí popsal, které důkazy jej vedly k závěru, že další část jednání obviněného již nelze považovat za jednání v nutné obraně, ale naopak o aktivní jednání – útok obviněného na poškozeného, viz – „nešlo o nic jiného, než o akt msty, o zjevně účelové doražení již zraněného a utíkajícího poškozeného“ (str. 11 rozsudku). K otázce zavinění se odvolací soud vyjádřil v tom smyslu, že s ohledem na místa, kam obviněný své útoky nožem vůči tělu poškozeného směřoval, kdy šlo o cílený útok do míst, o kterých i laik ví, že jsou zde uloženy životně důležité orgány, jejichž poškození obvykle vede k fatálním následkům, je zavinění dáno minimálně ve formě úmyslu nepřímého. Odvolací soud také velmi podrobně rozvádí, které důkazy jej k tomuto závěru vedly a tyto své úvahy způsobem odpovídající ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. na str. 10 – 11 rozvedl. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, a to i s ohledem k námitkám obviněného, kterými se tento snaží znevěrohodnit pět slyšených nezletilých svědků (skutková námitka), že výpovědi těchto svědků spolu korespondují a zapadají do kontextu výpovědi svědkyně V. (str. 16 rozsudku soudu prvního stupně), která mj. uvedla, že viděla dva muže, jeden chytal druhého, ten jeden napadal toho druhého, viděla je kousek od řeznictví, tam se prali a napadený křičel bolestí, viděla také, jak útočník od poškozeného utekl a běžel směrem k jejich vchodu a před vchodem hodil něco do kanálu. Jestliže obviněný popírá na ulici jakékoli napadení poškozeného, je nejen výpovědí shora uvedených svědků jeho obhajoba vyvrácena, ale nelze v souvislosti s hodnocením důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. přehlédnout ani samu výpověď obviněného, kde mj. uvedl, že po cestě domů zahodil zakrvácený nůž do kanálu a venku před domem už nikde poškozeného A. nebodl. Touto výpovědí potvrzuje výpověď svědkyně V., že viděla, jak útočník po napadení poškozeného, který křičel bolestí, z místa utekl a něco zahodil do kanálu. Je tedy nadevší pochybnost postaveno, že to byl obviněný, který poškozeného pronásledoval a nožem bodal do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, když na následky zranění způsobeného obviněným poškozený zemřel. Snaha obviněného znevěrohodnit výpovědi pěti nezletilých svědků (ev. i svědkyně V.) zapadá do charakteristiky obviněného, u něhož byla znalci zjištěna chabá sebekritičnost, snížená funkčnost svědomí a oslabená schopnost prožívat vinu (viz rozsudek soudu prvního stupně str. 16 – 17).
Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný se snaží v rámci dovolání uplatnit jako pravdivou svoji verzi průběhu skutkového děje. K uvedenému může Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vedle zmíněného rozhodnutí lze také odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s uvedenými námitkami obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann