ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.181.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 181/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2010 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 7 To 417/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 112/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 1 T 112/2009, byl obviněný J. P. uznán vinným [v bodě 1)] trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a [v bodě 2)] trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným R. B. tím, že „1) dne 19. 12. 2008 v době kolem 20.00 hod. v B., na ulici R. v hospodě „U.“, společně fyzicky napadli, po předchozí slovní rozepři manžele M. L., a J. L., kdy J. P. povalil J. L. na zem a kopal ho nohama do jeho boku a břicha, R. B. mezitím srazil na zem M. L., klečel na ní a přitom ji škrtil rukama na krku, bil dlaněmi do obličeje, svého jednání zanechal až poté, co byl okřiknut hosty restaurace, ovšem dále napadal fyzicky J. L., kterého natlačil společně s J. P. do skleněné skříně za barem, přičemž v důsledku jejich napadení bylo M. L. způsobeno zranění, a to lehký otřes mozku s pohmožděním hlavy, J. L. pohmoždění hlavy, pohmoždění nosu s krvácením a mnohočetné oděrky na rukou, bez vystavení pracovní neschopnosti poškozeným, s dobou léčení v trvání 10 dní s přechodnou bolestí hlavy, u poškozeného J. L. s přechodnou bolestí hlavy, nosu a ruky;
2) dne 10. 6. 2009 v době od 21.30 hod. do 22.15 hod. v B., na ulici Z., před restaurací „U F.“, společně zcela bezdůvodně napadli hlídku Policie ČR, Obvodního oddělení Brno-Komárov č., ve složení pprap. V. M. a nstržm. L. P., kdy hlídka byla přivolána k zákroku do uvedené restaurace z důvodu předchozího narušení pořádku v restauraci ze strany jmenovaných, přičemž policisté při příjezdu na místo vyzvali podezřelé k prokázání totožnosti s poučením ohledně možnosti předvedení, případně užití donucovacích prostředků, kdy R. B. bránil policistům provedení zákroku, tělem zahrazoval přístup k J. P., který se dal na útěk, a když se ho snažil policista pprap. M. zadržet, J. P. ho udeřil rukou do hrudníku, kousnul ho do hřbetu levé ruky, kladl dále aktivní odpor a roztrhl policistovi služební košili, v důsledku čehož ze strany policistů byly užity údery tomfou, přičemž R. B., v době, kdy prováděla nstržm. P. služební zákrok, přistoupil k ní a odtahoval ji od J. P., kterému se tak podařilo utéci, a přitom srazil k zemi úderem lokte do obličeje nstržm. P., přičemž napadením ze strany podezřelých bylo pprap. M. způsobeno poranění, a to oděrky na obou rukou, zhmoždění hrudníku a kousnutí na levé ruce a nstržm. P. pohmoždění dolní čelisti, tržná rána na spodním rtu, odřenina pravého lokte a pravého kolena“.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. P. odsouzen podle §155 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. B.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. P. (dále jen „obviněný“), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 7 To 417/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 1 T 112/2009, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že v průběhu trestního řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, resp. že míra zjištění skutkového stavu zcela jednoznačně neodůvodňuje výrok o jeho vině, jelikož v popisu skutku chybí podstatné skutečnosti, ačkoliv byly soudem zjištěny. Podle jeho názoru se soud v případě skutku ad 2) zcela nedostatečně zabýval tím, zda tento naplňuje znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., a zcela pominul, že při údajném útoku na poškozenou P. do ní (obviněný) narazil zcela neúmyslně, se značně sníženými rozpoznávacími schopnostmi (v důsledku použití slzotvorného prostředku). Podotkl, že i když tato skutečnost z provedeného dokazování jasně vyplývá, v popisu skutku chybí, přitom zdůraznil, že jde o skutečnost významnou, neboť jejím zjištěním odpadá subjektivní stránka trestného činu, jenž ke svému naplnění vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. K tomu dále poznamenal, že nedostatečně zjištěný skutkový stav, který jeho vinu nijak nedokazuje, nebyl zhojen ani snahou obhajoby o nápravu tím, že soudu navrhovala a předkládala důkazy, když ani jeden z těchto důkazů nebyl proveden. V této souvislosti namítl, že v daném řízení bylo porušeno jeho právo navrhovat důkazy a vyjadřovat se k nim, jelikož veškeré důkazy navrhované ve prospěch obhajoby soud shledal nadbytečnými a spokojil se pouze s důkazy svědeckými výpověďmi obžaloby. Upozornil, že kromě důkazů k prokázání skutečného průběhu skutku navrhovala obhajoba též důkazy k prokázání jeho snížené příčetnosti v době předmětných událostí, jakož i k přiměřenosti zásahu policie. Konstatoval, že odvolací soud se nijak nevypořádal jak s odůvodněním zamítnutí provedení navrhovaných důkazů, tak s podstatnými odlišnostmi v popisu skutků a výsledky dokazování, které zakládají pochybnosti obhajoby o správnosti skutkových zjištění a aplikace hmotného práva na ně.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve veřejném zasedání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 7 To 417/2009, zrušil a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, a dále požádal o odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody podle §322 odst. 1 tr. ř. na dobu potřebnou ke stabilizaci jeho zdravotního stavu, protože jinak by výkon tohoto trestu mohl ohrozit jeho zdraví.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ve skutečnosti však vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud, a namítá neúplnost dokazování a nesprávnost hodnocení provedených důkazů. Dále pak dovolání napadá skutečnost, že odvolání obviněného bylo odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle II. tam uvedené alternativy. Konstatoval, že dovolání tak fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, přitom upozornil, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle II. tam uvedené alternativy, pak tento je fakticky spatřován toliko ve skutečnosti, že odvolání obviněného bylo zamítnuto. Námitky obviněného ve vztahu k předchozímu řízení však žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. neodpovídají a tento závěr lze tedy vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 7 To 417/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci shora).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II.ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že takový návrh předseda senátu soudu prvního stupně neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu pak neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. K žádosti obviněného o odklad výkonu předmětného trestu podle §322 odst. 1 tr. ř. je nutno poznamenat, že k takovému rozhodnutí je příslušný předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2010
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý