ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.327.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 327/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2010 o dovolání, které podal obviněný A. C h. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 7 To 301/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 12 T 182/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 12 T 182/2008, byl obviněný A. Ch. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“) spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným P. Ch. tím, že „dne 2. 10. 2007 v době kolem 21.15 hodin v obci D. K., okres B. - v., na ulici I., vešli do budovy prodejny benzinové čerpací stanice, kde požadovali po zde prodávající obsluze prodejny poškozené J. S., půllitr vodky a krabičku cigaret zn. Start, které jim obsluha namarkovala a nachystala na pult, a poté obviněný A. Ch. obešel prodejní pult, až se dostal na vzdálenost půl metru od obsluhující pracovnice prodejny poškozené J.S., přitom držel v pokrčené pravé ruce kuchyňský nůž, kdy ostřím o délce 19 cm směřoval k jejímu břichu, a v té době obviněný P. Ch. vzal z prodejního pultu plato plynových zapalovačů, které si dal za svetr, přičemž se poškozené J. S. podařilo uchopit obviněného A. Ch. za zápěstí, ve kterém držel nůž, tuto mu zvedla nahoru tak, aby jí nemohl ostřím zranit, a přitom se jí podařilo jej vytlačit před obslužný pult a následně i mimo prodejní budovu, a poté vytlačila z budovy i obviněného P. Ch. a prodejnu uzamkla, kdy obvinění před prodejnou odcizili 6 ks lahví perlivé vody, vše v celkové hodnotě 528,- Kč, ke škodě společnosti CH. E., a. s. , se sídlem U s., S. u B.“.
Za tento trestný čin a dále za sbíhající se trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 12 T 185/2007, byl obviněný A. Ch. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s dřevěnou rukojetí, barvy světle hnědé, s čepelí o délce 18,5 cm. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Brno - venkov ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 12 T 185/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného P.Ch.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění A. Ch.a P. Ch., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 7 To 301/2009, kterým podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný A. Ch. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že se jednání popsaného v napadeném rozhodnutí nedopustil, že v inkriminované době vůbec uvnitř předmětné čerpací stanice nebyl, nechtěl zde nic po obsluze a nevytahoval žádný nůž. Podle svých slov seděl se svým bratrem a přítelkyní na břehu potoka vedle čerpací stanice a popíjel víno. V této souvislosti shledal, že skutkový stav věci nebyl v řízení před soudy nižších stupňů dostatečným způsobem objasněn.
Dále uvedl, že jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky trestného činu loupeže, neboť absentuje úmysl zmocnit se cizí věci. Poznamenal, že stěžejním důkazem, o který soudy své rozhodování opřely, je výpověď poškozené. Podle něho však ani tato neuvádí, že jeho jednání, spočívající v tom, že jí ukazoval nůž schovaný za bundou, směřovalo ke zmocnění se cizí věci. Podotkl, že za situace, kdy láhev a cigarety byly po jeho příchodu do provozovny k jeho žádosti postaveny na prodejní pultík, je vysoce nelogické, aby pult obcházel a vytahoval nůž, když nebylo nic jednoduššího, než uvedené věci z pultu sebrat a rychle provozovnu opustit. Prohlásil, že z žádného provedeného důkazu skutečnost, že použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nevyplývá, resp. stejně tak z ničeho nevyplývá, že by měl vůči poškozené takovýto požadavek. Také poškozená nikdy neosvědčila svou vůli věc nevydat na základě jeho jednání. Argumentoval, že zákon předpokládá, že již ve sdělení obvinění musejí být alespoň tvrzeny takové skutečnosti, které odpovídají zákonným znakům trestného činu. Toto se však podle jeho mínění nestalo a situace se nezměnila ani posléze.
Rovněž konstatoval, že v rozporu s procesními podmínkami podle trestního řádu bylo jeho odvolání shledáno nedůvodným a zamítnuto, ačkoliv rozpory v rozsudku a jeho odůvodnění zůstaly i po projednání věci v odvolacím řízení nadále nedostatečně vysvětleny. Odvolacímu soudu konkrétně vytkl, že neprovedl pokus o objasnění rozporů ve svědecké výpovědi poškozené. Vyslovil názor, že zjištění, a to zejména ta týkající se použití násilí, jsou aplikována nelogicky a překrouceně a nejsou podpořena žádným dalším důkazem (návrh na doplnění daktyloskopické expertizy nože byl zamítnut v přípravném řízení). Za takové situace bylo proto na místě rozhodnout ve smyslu §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. K tomu ještě dodal, že rozhodování soudů v jeho věci postrádá přesnost, kterou zákon předpokládá a že napadený rozsudek potlačil základní zásady trestního řádu i práva na soudní ochranu, které zaručuje Listina základních práv a svobod.
Uzavřel pak, že uložený trest neodrazil a nezhodnotil skutečnosti, které byly v řízení před soudy pomocí provedených důkazů dokázány, resp. že byl uložen za skutek, který nemá znaky trestného činu loupeže.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 7 To 301/2009, i rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 12 T 182/2008, a přikázal věc prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K obdobným závěrům přitom dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Lze doplnit, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Pokud tedy obviněný v části své dovolací argumentace zpochybňuje správnost skutkových závěrů, učiněných soudy činnými dříve ve věci, pak takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními a nelze k nim nijak přihlížet.
Za relevantní označil státní zástupce námitku obviněného, podle níž popis skutkového děje ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně údajně nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., a to pokud jde o znaky násilí a úmyslu zmocnit se cizí věci. Následně zdůraznil, že ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, je zcela zřejmé, že obviněný se spoluobviněným P. Ch. vešli do prodejny na benzinové čerpací stanici a začali zdánlivě běžným způsobem kupovat od poškozené coby obsluhující prodavačky zboží, avšak v průběhu tohoto děje obviněný obešel pult do prostoru, kam běžně kupující nevchází, přičemž v ruce držel kuchyňský nůž namířený proti poškozené. Spoluobviněný přitom vzal z prodejního pultu plato zapalovačů. Další jednání spoluobviněných potom bylo narušeno tím, že poškozená se útoku nezalekla a spoluobviněné z prodejny vytlačila. V souvislosti s tím státní zástupce připomněl skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a uvedl, že lze obviněnému přisvědčit, že skutečně neužil násilí (v úmyslu zmocnit se cizí věci), což mu ovšem také nebylo kladeno za vinu. Obviněný byl totiž shledán vinným, že užil se stejným cílem pohrůžky bezprostředního násilí, pro což již skutková zjištění poskytují dostatečný podklad, neboť poškozenou ohrožoval nožem. Činil tak přitom za situace, kdy si s ním společně jednající spoluobviněný započal přisvojovat cizí věc, tedy předmětná pohrůžka zjevně byla prostředkem k přisvojení si cizího majetku. Jednání obviněného (a spoluobviněného) bylo přitom nepochybně záměrné a cílené, tedy jinými slovy provedené v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Státní zástupce proto dovodil, že jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a tudíž bylo hmotně právně posouzeno správně a bez vad.
K argumentaci obviněného, který s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě namítl, že odvolací soud měl s ohledem na údajná pochybení a rozpory v rozsudku soudu prvního stupně postupovat podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., státní zástupce uvedl, že zmíněný dovolací důvod je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jedná se o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a následně bylo jako nedůvodné zamítnuto. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu proto v předmětné věci nenastalo.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 7 To 301/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká též (převážně) neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že v inkriminované době vůbec uvnitř předmětné čerpací stanice nebyl). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z námitek neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněné dovolací důvody ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky trestného činu loupeže z důvodu absence úmyslu zmocnit se cizí věci a znaku násilí. Takové námitky lze sice formálně pod uplatněný důvod dovolání podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka. Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004, s. 1374 - 1376).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo z okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující.
V návaznosti na shora krátce rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily (jak jsou popsána především v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), není nesoulad.
Soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný totiž proti jinému (proti poškozené J. S. obsluhující prodejnu benzinové čerpací stanice) užil společně se spoluobviněným P. Ch. pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci - v budově prodejny benzinové čerpací stanice požadovali po J.S. půllitr vodky a krabičku cigaret, které jim tato namarkovala a nachystala na pult, namísto zaplacení předmětného zboží však obviněný A. Ch. obešel prodejní pult, až se dostal na vzdálenost půl metru od J.S., přičemž držel v pravé ruce kuchyňský nůž ostřím o délce 19 cm směřujícím k jejímu břichu, a v této době si s ním společně jednající spoluobviněný P. Ch. začal přisvojovat cizí věc (vzal z prodejního pultu plato plynových zapalovačů a dal si je za svetr). V daných souvislostech je na místě uvést, že námitka obviněného stran absence znaku násilí, neměla na správnost právního posouzení žádný vliv. Jak je z výše obecně vymezených podmínek trestní odpovědnosti podle §234 odst. 1 tr. zák. patrné, postačí k jejich naplnění pohrůžka bezprostředního násilí, jak tomu bylo i v posuzované věci.
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě (společného) úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., zahrnující společné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný A. Ch. společně se spoluobviněným P. Ch. jednali tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby bez řádného zaplacení získali zboží z prodejny benzinové čerpací stanice. Pohrůžka bezprostředním násilím ze strany obviněného směřovaná proti poškozené nepochybně byla prostředkem nátlaku na vůli poškozené, prostředkem ke zmocnění se cizí věci (zboží) a tato pohrůžka zmocnění se cizí věci předcházela.
Dodat lze, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci výše).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý