ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.340.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 340/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovolání, které podal obviněný J. A. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 11 To 354/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 221/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 1 T 221/2008, byl obviněný J. A. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 28. 11. 2008 v době nejméně od 22.50 hod. do 22.55 hod. řídil v obci D. v O.h., okres R. n. K., po silnici č. od parkoviště u sjezdovky M. směrem k hotelu O. osobní vozidlo tov. zn. Jeep Wrangler rz po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů, byl kontrolován hlídkou OOP D., která jej dle platných předpisů stavěla za účelem provedení kontroly, na výzvy nereagoval a v jízdě automobilem pokračoval až na parkoviště u H. ch. D., kde zastavil, při kontrole se snažil přesednout na zadní sedadlo, proto byl hlídkou OOP vyzván k vystoupení z vozidla a předložení dokladů, na co reagoval tvrzením, že doklady u sebe nemá, policejní hlídka OOP při jednání s obviněným registrovala výpary alkoholu z jeho dechu, proto byla na místě dne 28. 11. 2008 ve 23.03 hod. s ním provedena dechová zkouška přístrojem Dräger s výsledkem 1,5 promile alkoholu v dechu, poté, kdy byl obviněný převezen policejní hlídkou OOP k lékařskému vyšetření spojenému s odběrem žilní krve, kterému se podrobil, bylo zjištěno, že dne 29. 11. 2008 v 00.15 hod. jeho krev obsahovala 1,27 g/kg ethylalkoholu“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. za použití §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 11 To 354/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci a že i po provedeném dokazování nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o okolnostech posuzovaného skutku. Zdůraznil, že v daném trestním řízení nebylo bez dalších pochyb prokázáno, že byl v předmětné době řidičem vozidla zn. Jeep Wrangler, RZ. Napadený rozsudek se tak podle něho opírá o nesprávné právní posouzení skutku, neboť z provedených důkazů není jednoznačně zjištěno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák.
Shledal, že soudy hodnotily provedené důkazy samostatně a nikoliv v jejich vzájemné souvislosti tak, aby z provedeného dokazování mohl být učiněn závěr v celé jeho komplexnosti a logické návaznosti provedeného dokazování. Soudům nižších stupňů vytkl, že se odmítly zabývat závěry znaleckého posudku z oboru dopravy i výpovědí znalce Ing. M. M., a dále že při svém rozhodování vycházely z výpovědí příslušníků Policie ČR S. a M. a nezohlednily výpovědi dalších svědků. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že pro výrazné vnitřní a vzájemné rozpory svědeckých výpovědí policistů S.a M. je značně snížena jejich věrohodnost. Argumenty soudu ve vztahu k závěru o nevěrohodnosti výpovědí svědků H., V. a L., kteří se v rozhodné době nacházeli ve vozidle Jeep, pak označil za nedůvodné s tím, že samotná existence vztahu mezi ním a těmito svědky ještě nutně neznamená nevěrohodnost jejich výpovědí. K tomu poznamenal, že může naopak tvrdit, že policista S. záměrně překrucoval své výpovědi s cílem jej poškodit, neboť se spolu v minulosti dostali do konfliktu, resp. že svědek M. se potom pokoušel svou výpovědí podpořit tvrzení svědka S., když lze mezi nimi předpokládat kolegiální loajalitu či dokonce přátelský vztah. Podle jeho slov se soudy obou stupňů náležitě nevypořádaly také s poznatky získanými z výpovědí svědků Ing. J.T. a S. J., kteří nejsou v žádném osobním ani jiném vztahu k jeho osobě (obviněnému) ani ke jmenovaným příslušníků Policie ČR. Následně podrobně zhodnotil, jaké skutečnosti vyplývají z výpovědi uvedených svědků, a uzavřel, že svědectví Ing. J. T. a S. J. tvrzení policistů vyvrací. Přitom též zmínil, že soudy obou stupňů považovaly doplňující výslech svědka S. J., jakož i výslech jeho manželky, za nadbytečný. Prohlásil rovněž, že zásadní pochybení spatřuje též v tom, že se soud prvního stupně odmítl blíže zabývat místními poměry předmětné události, neboť pouze přesná znalost místa posuzovaného děje, jakož i výhledových a povětrnostních podmínek v době tohoto děje, umožňuje náležitě posoudit věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, a tím správně rozhodnout o tom, zda a kým byl případně spáchán trestný čin. Dodal, že odvolací soud se s tímto podivným postupem bez dalšího ztotožnil.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný vznesl otázku, proč policisté neřešili celou situaci již ve chvíli, kdy komunikovali s osádkou zapadlého vozidla Jeep, když podle jejich tvrzení již tehdy registrovali výpary alkoholu z jejich dechu. Zdůvodnění svědka M., že v danou chvíli se vozidlo nacházelo mimo pozemní komunikaci, a tedy nebyl důvod k zásahu, shledal poněkud kuriózním za situace, kdy z jednání přítomných osob bylo zřejmé, že vozidlo se do sněhové bariéry dostalo během bezprostředně předcházející ztráty směrové stability a kdy se policisté podle svých tvrzení mohli důvodně domnívat, že v době této kolize řídila vozidlo osoba pod vlivem alkoholu, resp. si museli být vědomi skutečnosti, že vyprošťovací práce mají za cíl vytažení vozidla Jeep a jeho znovuuvedení do provozu na pozemní komunikaci. Policisté sledovali celou akci z povzdálí po dobu minimálně 45-ti minut a po vyjetí vozidla Jeep se prokazatelně nepokusili toto vozidlo zastavit, přestože mezi jeho vyjetím z místa kolize do chvíle, kdy je míjelo, uběhlo podle znaleckého posudku Ing. M. 23 až 27 vteřin. Obviněný se rovněž ohradil proti intenzitě zásahu po zastavení vozidla Jeep na parkovišti u chaty D. Dodal, že policisté jej zadrželi a bez smysluplného důvodu ihned převezli na služebnu v D. v O. h., kde byl teprve zákrok dokončen provedením dechové zkoušky. Během celého zákroku se nikoho ze zúčastněných nezeptali, kdo byl řidičem vozidla Jeep, přičemž po jeho zadržení ponechali vozidlo nezajištěné a v dispozici údajně podnapilých osob na parkovišti chaty D. Poté jej odvezli na záchytnou stanici v H. K., kde však byl pro nízkou hladinu alkoholu v krvi, zjištěnou provedením krevní zkoušky, takřka obratem propuštěn a policisty ponechán cca 50 km od domova bez finančních prostředků a dokladů. Seznal, že ze sledu událostí lze vytušit snahu o pomstu vůči jeho osobě ze strany policisty S., resp. že se lze důvodně domnívat, že policista S. během komunikace s osádkou zapadlého vozidla Jeep poznal v osobě majitele jeho (obviněného) a rozhodl se využít této situace ve svůj prospěch.
Uzavřel, že jeho vina nebyla v průběhu trestního řízení přesvědčivě prokázána a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v souladu se zásadou in dubio pro reo podle §265 l tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 11 To 354/2009, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 11 To 354/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že v daném trestním řízení nebylo bez pochyb prokázáno, že byl v inkriminované době řidičem předmětného vozidla zn. Jeep Wrangler). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Toliko stručně lze nad rámec dodat, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý