ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.380.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 380/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2010 o dovolání, které podal obviněný J. K. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 2 To 93/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2009, sp. zn. 1 T 7/2009, byl obviněný J. K. uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství na trestném činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „obžalovaný J. K. v době od konce měsíce září 2008 do měsíce listopadu 2008 zorganizoval loupežné přepadení M. m. v N. B. tím způsobem, že prostřednictvím inzerátu se seznámil s obžalovaným M. H. a využil jeho tíživé finanční situace k provedení tohoto loupežného přepadení, když obžalovanému M. H. popsal prostory muzea, uvedl místa, kde jsou umístěny věci, které má odcizit, dal mu přesný popis těchto věcí, vybavil ho batohem a taškou pro odnesení odcizených věcí, plátěným obalem na spací pytel a textilií za účelem znemožnění výhledu a hovoru přepadené osoby, sdělil mu, že má zakoupit provaz a šroubovák, když tyto věci použije při přepadení muzea, nakreslil mu plánek odchozích a příchozích cest do muzea, popsal mu osobu ředitele muzea a dal mu telefonní číslo na něho s tím, že mu má zavolat z veřejného telefonního automatu a objednat se k návštěvě muzea jako zájezd, přičemž mu sdělil, že má odbyt na odcizené věci a slíbil mu polovinu z finančních prostředků získaných z prodeje odcizených věcí, když obžalovaný M. H. na základě těchto informací dne 10. 11. 2008 v době od 10.00 hod. do 10.15 hod. v N. B., ul. B. N. čp., okr. H. K., K. k., pod pohrůžkou střelné zbraně, plynové pistole černé barvy s označením, kterou namířil na ředitele muzea pana J. P., bytem J. M., N. B., pod smyšlenkou, že je vedoucí předem objednaného zájezdu, když poškozený vypisoval pokladní doklad, tohoto uchopil se slovy „Jestli budeš dělat dobrotu, nic se Ti nestane, jdu si pro jeden obraz na zakázku“, a odvlekl ho do jedné z místností muzea, kde s ním smýkl na zem a spoutal přineseným provazem na horních i dolních končetinách, ze kterého se poškozený rychle vyprostil, a proto ho udeřil pěstí do spánku, spoutal týmž provazem, ze kterého se poškozený opět vyprostil, a tak jej odvlekl do výstavní síně, kde ho povalil na zem, opět svázal, do úst mu jako roubík vložil kus textilie, kterou zavázal kolem hlavy a na hlavu mu nasadil povlak od spacího pytle v úmyslu zakrýt mu výhled a poté pomocí přineseného šroubováku odstranil zajištění vitrín v této místnosti, z nichž odcizil 2 Dukáty Zikmunda Lucemburského v celkové hodnotě 25.600,- Kč, Dukát Matyáše Korvína v hodnotě 15.200,- Kč, Dukát Ladislava Pohrobka v hodnotě 17.700,- Kč, Dukát Města Hamburk v hodnotě 23.400,- Kč, Minci Josefa II. v hodnotě 61.300,- Kč, Dukát Josefa II. v hodnotě 6.500,- Kč, Minci Marii Terezie v hodnotě 58.300,- Kč, Minci Františka II. v hodnotě 7.000,- Kč, Minci Františka Josefa I. v hodnotě 9.000,- Kč, Dukát Františka Josefa I. v hodnotě 3.500,- Kč, Florén Jana Lucemburského v hodnotě 70.000,- Kč, Dukát Marie Terezie v hodnotě 54.200,- Kč, Stokorunu Františka Josefa I. v hodnotě 35.000,- Kč, 4 Dukáty Holandské konfederace v celkové hodnotě 24.500,- Kč, Dukát Karla IV. v hodnotě 95.000,- Kč, Dukát Matyáše Korvína v hodnotě 13.000,- Kč, Dukát Města Gdaňsk v hodnotě 30.000,- Kč, Dvoudukát Ferdinanda II. v hodnotě 180.000,- Kč, Dukát z roku 1923 v hodnotě 3.000,- Kč, Medaili „Odměna pro žáky latinských škol“ v hodnotě 500,- Kč, náramek kruhový, navlékací bez uzávěru, celý pozlacený v hodnotě 10.000,- Kč, double náramek zhotovený z dutých lisovaných článků ve tvaru mušle propojený pérovými spojkami v hodnotě 5.000,- Kč, zlatý závěs k náušnici, tříhranného tvaru zdobený 4 hranatými rubíny a jedním kusem zeleného berylu v hodnotě 10.000,- Kč, dva kusy zlacených přívěsů k náušnicím kosočtverečného tvaru zakončeného kuličkou v hodnotě 4.000,- Kč, ozdobnou přezku - spona na pásek v hodnotě 5.000,- Kč, 1 kus šperku - taneční pořádek, když se jedná o knížku s monogramem MB v hodnotě 5.000,- Kč, zlatý náhrdelník tvořený dvou až třířadovým řetězem se sedmi zdobenými kapkami, českými granáty a říčními perlami v hodnotě 50.000,- Kč, zlaté dámské hodinky zvané „Jeptišky“ v hodnotě 10.000,- Kč, z chodby z vitrín pak Benátskou Bibli v hodnotě 120.000,- Kč, knihu Publius Ovidii Nasonis „Metamorphoseon Libri XV“ v hodnotě 15.000,- Kč, knihu Konvolut děl M.T. Cicerona v hodnotě 20.000,- Kč, knihu Martin Kuthen „Katalog knížat a králů českých ... „ v hodnotě 75.000,- Kč, knihu Bohuslava Balbína „Výtah z dějin českých“ v hodnotě 20.000,- Kč, knihu Bohuslava Balbína Historické rozmanitosti království Českého v hodnotě 5.000,- Kč, knihu nazvanou jako „Opravená početní kniha zaměřená na bílou a černou minci“ v hodnotě 12.000,- Kč, následně ze druhého patra muzea odcizil obraz Jana Zrzavého Domek na Ile de Sein z roku 1934 v hodnotě 1,500.000,- Kč a obraz Václava Špály - Zátiší s ovocem z roku 1936 v hodnotě 200.000,- Kč, když tyto věci dal do donesené tašky a batohu a při odchodu dále z kanceláře muzea zcizil mobilní telefon značky Nokia v hodnotě 850,- Kč a svazek klíčů v hodnotě 302,- Kč, kdy uzamkl mříž u vstupu do muzea na schodišti a odešel, a tak svým jednáním způsobil odcizením věcí M. N. B. škodu ve výši 2.799.852,- Kč, a poškozením vitrín škodu ve výši 164,- Kč, a to M. N. B.“.
Za tento trestný čin byl obviněný J. K. podle §234 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené M. N. B. odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. H.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K. (dále jen „obviněný“), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 2 To 93/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek popsaný v rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl ve vztahu k jeho osobě správně právně posouzen, když soud nesprávně aplikoval ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. o účastenství ve formě organizátorství. Zjištěný skutek podle jeho názoru není trestným činem loupeže, ale lze ho podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu neoznámení trestného činu podle §168 odst. 2 tr. zák. Poznamenal, že za podklad skutkových zjištění vzal nalézací soud výpověď spoluobviněného H., ačkoliv je osamocená, neboť neexistují žádné další nepřímé důkazy, jejichž řetězec by ho v kontextu s touto výpovědí usvědčoval z jednání, jímž byl uznán vinným. Konstatoval rovněž, že soud učinil skutkové závěry z výpovědi spoluobviněného H., aniž by se zabýval skutečností, že tento se svou výpovědí mohl snažit pouze zmenšit svůj podíl na trestné činnosti, resp. že soud apriori vycházel z pravdivosti tvrzení spoluobviněného, aniž by přihlédl k dalším v řízení provedeným důkazům, které jsou s nimi v rozporu (výpověď svědků D. a P.). Prohlásil, že zcela opomenuto zůstalo, že reálie N. B. mohl znát spoluobviněný H. stejně dobře jako on (obviněný). Podle jeho slov se soudy nevypořádaly ani se zjištěním, že se zprostředkovateli převážně komunikoval spoluobviněný H. (viz výpověď svědků D. a P.), resp. že spoluobviněný převzal naprostou většinu finančních prostředků z prodeje věcí. Shledal, že je uvažován jako organizátor, ačkoliv jeho jednání takové postavení nevykazuje, ba naopak, provedené důkazy nasvědčují jeho obhajobě v tom smyslu, že pouze spoluobviněného H. po spáchání loupeže neoznámil orgánům činným v trestním řízení. Soudům nižších stupňů vytkl, že ponechaly bez povšimnutí, že jeho výpovědi koresponduje výpověď svědků D. a P., a bez dalšího určily za věrohodnou verzi předkládanou spoluobviněným H., což odporuje zásadám trestního řízení, že jednotlivé důkazy musí být ve vzájemné souvislosti, musí být mezi nimi logická vazba a je nutno je vyhodnotit jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Seznal, že soud při hodnocení výpovědí obou obviněných nepřihlédl ani k faktu, že spoluobviněný H. je osobou s vojenským výcvikem, působící v A. ČR, přesto podle soudu jednal na podkladě pokynů laika (obviněného). Také upozornil, že spoluobviněný H. vypověděl, že plynovou pistoli měl v držení již rok před skutkem, tj. v době, kdy se s ním (obviněným) neznal, resp. že podle skutkových závěrů soudu (obviněný) ponechal zcela na libovůli spoluobviněného H. inkaso peněz, výši požadovaných částek, telefonáty se svědkem D., a ponechal mu v dispozici prakticky nejhodnotnější odcizené věci. Argumentoval, že soud sice vycházel z toho, že nepřímým důkazem je též náčrtek cesty k muzeu, avšak vůbec nedošlo k provedení důkazu ztotožněním rukopisu na plánku či ověřením trasy, jeho obrana tak nebyla přes opakované návrhy obhajoby vůbec prověřována. V této souvislosti podotkl, že neprovedeny zůstaly i další obhajobou navrhované důkazy, konkrétně zmínil výslech pana P., jakožto možného objednatele loupeže, event. věřitele, resp. že nebyly prověřeny údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu mezi panem P. a spoluobviněným H. Uzavřel, že došlo k porušení zásady zjišťování právně relevantních skutečností a vyhledání důkazů o nich, práva na zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (zásada obj. pravdy), jakož i zásady provádění rovného hodnocení důkazů ve prospěch každého z obžalovaných. Dodal, že byť tyto vady jsou vadami při aplikaci norem procesního práva, přesto mají odraz při nesprávném použití hmotně právních ustanovení na jeho jednání.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a nově rozhodl rozsudkem tak, že se trestní stíhání jeho osoby zastavuje, event. že se zprošťuje obžaloby ze spáchání trestného činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 2 To 93/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci obviněný ve svém dovolání sice namítá, že skutek popsaný v rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl ve vztahu k jeho osobě správně právně posouzen, když soud nesprávně aplikoval ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. o účastenství ve formě organizátorství a že zjištěný skutek není trestným činem loupeže, nýbrž ho lze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu neoznámení trestného činu podle §168 odst. 2 tr. zák., avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem druhého stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové (procesní), jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a až v návaznosti na tuto změnu dovozoval vadnost právního posouzení skutku.
Uplatněné dovolací námitky totiž svojí podstatou směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení vyhledávací zásady a zásady zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že neudělal nic jiného, než že spoluobviněného H. po spáchání loupeže neoznámil orgánům činným v trestním řízení). Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a vyjadřuje přesvědčení, že tento měl být kvalifikován jako trestný čin neoznámení trestného činu podle §168 odst. 2 tr. zák. De facto tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásad trestního práva procesního a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává následující skutečnosti:
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je organizátorem trestného činu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (účastník na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu).
Nutno předeslat, že ze strany hlavního pachatele byl trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.nejen dokonán, ale také dokončen, neboť spoluobviněný M. H. po užití násilí vůči jinému motivovaném snahou zmocnit se cizích věcí z muzea odnesl značnou část cenných exponátů. Obviněný se na spáchání trestného činu podílel zcela zásadním a rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Obviněný zcela záměrně pod záminkou zajištění lukrativního zaměstnání prostřednictvím inzerátu inicioval seznámení s potenciálním pachatelem trestného činu, kterým se stal spoluobviněný M. H., jenž byl v inkriminovanou dobu v těžké finanční situaci, která ovlivnila jeho rozhodování, jelikož byl motivován vidinou relativně snadného a rychlého zbohatnutí, neboť ze strany obviněného mu byla přislíbena participace na výtěžku z prodeje odcizených exponátů. Obviněný vymyslel plán spáchání loupeže, způsob provedení, včetně záminky, pod kterou se spoluobviněný M. H. do muzea dostal. Obviněný současně zvolil prostředky, kterých spoluobviněný M. H. při páchání loupeže použije, a byl to on, kdo zajišťoval odbyt věcí získaných trestnou činností. Spoluobviněný M. H. byl tedy ze strany obviněného přesně instruován, byl vybaven plánkem místa činu a seznámen podrobně s okolím muzea, podrobné informace obdržel rovněž o řediteli muzea, na kterého posléze provedl konkrétní útok. Taková účast obviněného na trestném jednání hlavního pachatele odpovídá jednoznačně organizátorství tak, jak je vymezeno v ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nalézací ani odvolací soud tedy nepochybil, pokud dospěl k závěru, že obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky účastenství ve formě organizátorství na trestném činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý