ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.390.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 390/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2010 o dovoláních, která podali obvinění P. D. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. M., K. Š. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., a M. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 To 208/2009,jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 165/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. D. a K. Š. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. W. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 1 T 165/2008, byli obvinění P. D. a K. Š. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., a obviněný M. W. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 26. 8. 2008 v době kolem 18.17 hod v B. na ulici B. po předchozí domluvě v úmyslu vynutit si vydání finanční hotovosti vlákali pod záminkou pravidelné úhrady nájemného V. Š., do bytu č. nájemkyně P. K., a to tím způsobem, že se schovali do koupelny a po té, co V. Š. vstoupil do obývacího pokoje bytu, zastoupili mu cestu, P. D. jej uchopil za ramena, posadil ho na sedačku a přisedl si, a společně s K. Š. mu začali vyhrožovat zmlácením, zlomením rukou a nohou, pokud nebude mluvit pravdu, a když něco odpoví špatně, že mu zlámou ruce nohy a že to nepřežije, přičemž jej M. W. nahrával na mobilní telefon a vyhrožoval, že pokud nebude spolupracovat, odvezou jej na policii, kdy předstíral úzké kontakty s policií, čímž přinutili V. Š. k vydání příruční tašky a diplomatky, kterou prohledali a pořizovali fotografie osobních dokladů a dokumentů, z peněženky vyndali platební kartu Student Plus Maestro a platební kartu VISA Gold, vedené k účtům V. Š. u České spořitelny, a. s., kdy v úmyslu vybrat prostřednictvím platebních karet nejvyšší možnou hotovost přinutili V. Š. sdělit jim správný PIN kód a P. D. vyslal K. Š. a M. W. k bankomatu, přičemž neustálým dozorem a výhrůžkami, že pokud se o cokoli pokusí, tak mu zláme žebra, bránil V. Š. v úniku z bytu, kdy K. Š. s M. W. v B. na ulici Š. nejprve prostřednictvím karty Maestro vybrali finanční hotovost ve výši 15.000,- Kč, a následně prostřednictvím karty Visa vybrali finanční hotovost 10.000,- Kč, kdy K. Š. dále vybral bez vědomí P.D. a M. W. částku 20.000,- Kč, kterou si ponechal výlučně pro svoje potřeby, následně prohledali V. Š. motorové vozidlo tov. zn. Citroen Berlingo se záměrem zmocnit se případně další finanční hotovosti nebo upotřebitelných věcí, následně ze získaných prostředků předali 5.000,- Kč P. K. a 20.000,- Kč si ponechali jako odměnu, načež po V. Š. požadovali další finanční hotovost za to, že jej z bytu pustí, a když zjistili, že u sebe již žádné peníze nemá, přikázali mu, aby do 24.00 hod téhož dne předal P. K. částku 25.000,- Kč, kdy před domem si vyfotografovali jeho vozidlo a sdělili mu, že pokud to bude někde hlásit, tak není problém si ho najít, a z místa odešli, kdy V. Š. v důsledku pohrůžek dne 27. 8. 2008 v době kolem 11.20 hod předal P. K. částku 5.000,- Kč a výpisy z bankovního účtu dokladující, že byla z jeho účtu vybrána finanční hotovost ve výši 45.000,- Kč,
a P. D. se shora popsaného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 6 T 84/2002, jenž nabyl právní moci dne 10. 3. 2003, uznán vinným mimo jiné z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 13. 6. 2006 na zkušební dobu v trvání 7 let,
a K. Š. se shora popsaného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 2 T 38/2002, jenž nabyl právní moci dne 6. 8. 2002, uznán vinným mimo jiné z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců,z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 31. 8. 2004 na zkušební dobu v trvání 7 let, to je do 31. 8. 2011“.
Za tyto trestné činy byli obvinění P. D. a K. Š. odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. každý k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře deseti let, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný M. W. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem jmenovaným obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozenému V. Š. škodu ve výši 45.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. D., K. Š. a M. W. a družka obviněného K. Š. I.B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 To 208/2009, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu všech podaných odvolání v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. D. uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., obviněného K. Š. uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a obviněného M. W. uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., neboť „dne 26. 8. 2008 v době kolem 18.17 hod v B. na ulici B. po předchozí domluvě v úmyslu vynutit si vydání finanční hotovosti vlákali pod záminkou pravidelné úhrady nájemného V. Š., do bytu č. nájemkyně P. K., a to tím způsobem, že se schovali do koupelny a po té, co V. Š. vstoupil do obývacího pokoje bytu, zastoupili mu cestu, P. D. jej uchopil za ramena, posadil ho na sedačku a přisedl si, a společně s K. Š. mu začali vyhrožovat zmlácením, zlomením rukou a nohou, pokud nebude mluvit pravdu, a když něco odpoví špatně, že mu zlámou ruce nohy a že to nepřežije, přičemž jej M. W. nahrával na mobilní telefon a vyhrožoval, že pokud nebude spolupracovat, odvezou jej na policii, kdy předstíral úzké kontakty s policií, čímž přinutili V. Š. k vydání příruční tašky a diplomatky, kterou prohledali a pořizovali fotografie osobních dokladů a dokumentů, z peněženky vyndali platební kartu Student Plus Maestro a platební kartu VISA Gold, vedené k účtům V. Š. u České spořitelny, a. s., kdy v úmyslu vybrat prostřednictvím platebních karet nejvyšší možnou hotovost přinutili V. Š. sdělit jim správný PIN kód a P. D. vyslal K. Š. a M. W. k bankomatu, přičemž neustálým dozorem a výhrůžkami, že pokud se o cokoli pokusí, tak mu zláme žebra, bránil V. Š. v úniku z bytu, kdy K. Š. s M. W. v B.na ulici Š. nejprve prostřednictvím karty Maestro vybrali finanční hotovost ve výši 15.000,- Kč, a následně prostřednictvím karty Visa vybrali finanční hotovost 10.000,- Kč, kdy K. Š. dále vybral bez vědomí P. D. a M. W. částku 20.000,- Kč, kterou si ponechal výlučně pro svoje potřeby, následně prohledali V. Š. motorové vozidlo tov. zn. Citroen Berlingo se záměrem zmocnit se případně další finanční hotovosti nebo upotřebitelných věcí, následně ze získaných prostředků předali 5.000,- Kč P. K. a 20.000,- Kč si ponechali jako odměnu, načež po V. Š. požadovali další finanční hotovost za to, že jej z bytu pustí, a když zjistili, že u sebe již žádné peníze nemá, přikázali mu, aby do 24.00 hod téhož dne předal P. K. částku 25.000,- Kč, kdy před domem si vyfotografovali jeho vozidlo a sdělili mu, že pokud to bude někde hlásit, tak není problém si ho najít, a z místa odešli, kdy V. Š. v důsledku pohrůžek dne 27. 8. 2008 v době kolem 11.20 hod. předal P. K. částku 5.000,- Kč a výpisy z bankovního účtu dokladující, že byla z jeho účtu vybrána finanční hotovost ve výši 45.000,- Kč,
a P. D. se shora popsaného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 6 T 84/2002, jenž nabyl právní moci dne 10. 3. 2003, uznán vinným mimo jiné z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 13. 6. 2006 na zkušební dobu v trvání 7 let,
a K. Š. se shora popsaného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 2 T 38/2002, jenž nabyl právní moci dne 6. 8. 2002, uznán vinným mimo jiné z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 31. 8. 2004 na zkušební dobu v trvání 7 let, tj. do 31. 8. 2011.“
Za tyto trestné činy odvolací soud odsoudil obviněného P. D. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněného K. Š. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného M. W. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Dále odvolací soud uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. všem jmenovaným obviněným povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozenému V. Š. škodu ve výši 25.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému K. Š. uložena povinnost uhradit témuž poškozenému škodu ve výši 20.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. Š. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podali obvinění P. D., K. Š. a M. W. dovolání, přičemž obviněný P. D. uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., obviněný K. Š. uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a obviněný M. W. uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. D. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soud v hlavním líčení neobjasnil náležitě předmětný skutek, neopatřil si spolehlivý podklad pro své závěry a nezabýval se všemi právně významnými okolnostmi pro rozhodnutí ve věci. Napadená rozhodnutí tak podle jeho názoru spočívají na nesprávném právním i hmotně právním posouzení. Soudu také vytkl, že pominul zcela nezákonné postupy vůči jeho osobě.
Uvedl, že trestný čin ve smyslu podané obžaloby nebyl nijak a ničím prokázán. Mj. prohlásil, že tvrzení nalézacího soudu, že z výpovědí poškozeného, svědků D. a K., ze čtené výpovědi svědka N. a z listinných důkazů byl zjištěn právě skutkový děj ve smyslu výroku o vině, rozhodně neodpovídá skutečnosti. Vyslovil nesouhlas s tím, že nalézací soud odmítl provést obhajobou požadovaný důkaz čtením výpovědi svědka D. (původně podezřelého) k prokázání skutečnosti, že tento u hlavního líčení dne 20. 1. 2009 vypověděl pravdu a že před jeho výslechem jako svědka v přípravném řízení na něj byl činěn nátlak, aby vypovídal tak, aby bylo možné usvědčit obviněné. V této souvislosti podotkl, že výpověď jmenovaného svědka před soudem se shoduje s výpovědí svědkyně K.
Dále vyjádřil přesvědčení, že vyhodnocení důkazů je v rozporu s jejich obsahem. Prohlásil, že svědci D. a K. jsou osoby bezúhonné, a není tedy možné jejich výpovědi bez důkazů znevěrohodnit. Zdůraznil přitom, že výpovědi všech třech obviněných a výpovědi svědků D. a K. jsou ve svých důsledcích shodné a že proti všem těmto výpovědím stojí zcela osamocená výpověď poškozeného, na níž je navíc nutno nahlížet ve světle prokázaného vědomého nezákonného jednání poškozeného (tento neoprávněně pronajal cizí byt a získával po delší dobu neoprávněný prospěch, pokusil se vědomě zneužít policii a nezákonně žádal soud o náhradu škody). Za dané situace podle něho nelze uzavřít, že by závěry vycházející z důkazů odůvodňovaly výrok soudu o vině. Naopak, obsah výpovědí (mimo osamocenou výpověď poškozeného) a důkazy provedené u hlavního líčení odůvodňují závěr zcela opačný. Dodal, že také konstatování nalézacího soudu o menším významu výpovědi svědka N. je v rozporu s fakty a skutečností.
Podle jeho slov soud v hlavním líčení náležitě neobjasnil žalovaný skutek, když se odmítl zabývat nezákonným jednáním poškozeného, nepřipustil dotazy obhajoby týkající se jednání poškozeného a její požadavek, aby přiměl poškozeného odpovídat na položené otázky a poučil ho o tom, že je povinen na otázky odpovídat. Shledal, že v daném řízení nebyly okolnosti případu řádně objasněny a zjištěny, resp. ty, jež zjištěny byly, nebyly vzaty v úvahu a objektivně posouzeny. Soud podle něho vědomě a úmyslně pominul skutečnosti pro věc důležité a neposoudil okolnosti případu v širších souvislostech.
Obviněný P. D. dále argumentoval, že pokud jde o trestný čin podle §249b tr. zák., bylo prokázáno, že kreditní karty držel v ruce toliko spoluobviněný Š. (tomu odpovídá i výrok o náhradě škody), a proto mu (obviněnému D.) tento trestný čin nelze klást za vinu. Připomněl rovněž, že obhajoba od počátku namítala, že ani při popisu skutku podle obžaloby nelze hovořit o trestném činu loupeže, ale teoreticky by mohlo jít o naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Namítl též, že užití §41 odst. 1 tr. zák. vůči jeho osobě není opodstatněné a adekvátní, a to nejen pro samotnou neprůkaznost předmětné trestné činnosti, ale zejména vzhledem k tomu, že za loupež byl naposledy odsouzen v roce 2002, tedy před sedmi lety, a od tohoto odsouzení doposud se dopustil jen trestného činu podle §180d tr. zák.
Následně se ohradil proti výroku o náhradě škody s tím, že tento je zcela nesprávný, neboť s ohledem na jednání poškozeného a §719 odst. 1 obč. zák. byla ústní dohoda mezi poškozeným a svědkyní K. ohledně podnájmu zcela neplatná. Svědkyně K. v návaznosti na ústní dohodu s poškozeným užívala byt společně s tímto na základě jeho konkludentního souhlasu a měla se podílet na nájemném stanoveném majitelem bytu svědkem N. ve výši 3.500,- Kč měsíčně poměrnou částí, např. polovinou a nikoliv platit 6.000,- Kč měsíčně. Závěr soudu, že svědkyně K. s cenou určenou poškozeným souhlasila, je podle obviněného P. D. nesprávný, neboť odporuje platným právním předpisům, ustanovení §719 odst. 1 obč. zák. a vznikl na základě klamných a nepravdivých informací ze strany poškozeného. Poškozený jako student 5. ročníku práv postup při pronájmu a podnájmu znal, a proto také při rozhovoru se svědkyní K. souhlasil s vrácením částky 50.000,- Kč, když i toto bylo pro něj výhodné. V návaznosti na tato tvrzení obviněný P. D. dovodil, že soud při náhradě škody přiznal poškozenému nezákonný nárok a svým rozhodnutím legalizoval nejen získání protiprávního obohacení, ale také podvodné jednání ze strany poškozeného.
Obviněný P. D. rovněž poukázal na to, že odvolací soud přesto, že zrušil rozsudek nalézacího soudu, seznal, že soud prvního stupně učinil správná a úplná skutková zjištění, jež mají oporu v dokazování, že všechny potřebné důkazy provedl a hodnotil náležitě ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento závěr obviněný odmítl. Zdůraznil, že došlo k porušení §2 odst. 1 tr. ř., když ve vztahu k jeho osobě bylo postupováno způsobem nezákonným, jak vyplývá z jeho ústavní stížnosti a rozhodnutí soudu ve věcech vazebních, k opakovanému porušení zásad trestního řízení, resp. §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť orgány činné v trestním řízení mj. nepostupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi, když absolutně ignorovaly a opomíjely jeho obhajobu, za situace, kdy byl ve vazbě a nemohl se sám nikterak bránit. Tímto postupem bylo opakovaně porušeno jeho právo na řádnou obhajobu a právo na spravedlivý proces. Uzavřel, že vnitřní přesvědčení soudu, a to, o čem svědčí důkazy, jsou zde dvě různé věci.
Z těchto důvodů obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí vázanému na právní názor Nejvyššího soudu, nebo aby sám rozhodl tak, že se obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje.
Obviněný K. Š. v dovolání namítl, že skutkové okolnosti zjištěné soudem nenaplňují všechny zákonné znaky trestných činů vydírání a neoprávněného držení platební karty, kterými byl uznán vinným. Odvolacímu soudu vytkl, že neřešil fakta, na která poukazoval a která svědčí v jeho prospěch, ať už jde o rozpory ve výpovědi poškozeného nebo procesní vady ve fázi řízení před soudem prvního stupně. Následně poukázal na roli svědků D. a K., jež byli v dané věci původně rovněž obviněnými, mj. naznačil, že na jmenované svědky byl v přípravném řízení ze strany Policie ČR činěn nátlak a že s nimi tato učinila domluvu, na základě které bylo vůči nim staženo obvinění. Konstatoval také, že výpovědi poškozeného jsou zatíženy značnými rozpory, jenž podle něho vyvolávají pochybnosti o spáchání trestného činu vydírání a neoprávněného držení platební karty jeho osobou. V této souvislosti akcentoval, že sám poškozený ve své výpovědi u hlavního líčení uvedl, že po obou výběrech hotovosti z bankomatu učiněných obviněným Š. prostřednictvím platebních karet, mu byly dobrovolně jak platební karty, tak celá vybraná hotovost vráceny zpět, z čehož logicky vyplývá, že nemůže být pravdivé tvrzení, že kdokoli z obviněných by poškozeného fyzicky či verbálně nutil k vydání hotovosti, resp. že došlo ke zneužití platebních karet za účelem vlastního prospěchu. Dodal, že pokud by došlo k tvrzenému zneužití platebních karet, není vyloučeno, že by mohl vybrat prostřednictvím více bankomatů hotovost mnohem vyšší a tuto si ponechat. K ničemu takovému však nedošlo. Uzavřel, že výběry hotovosti z bankomatu provedl na žádost poškozeného, což v průběhu hlavního líčení také potvrdili všichni obvinění i svědkové K. a D.
Dále obviněný K. Š. připomněl, že jak on, tak svědkové K. a D. a obviněný W. shodně uvádí, že se navzájem neznali a před dnem 26. 8. 2008 se nikdy osobně neviděli. Proto nemůže být pravdivé tvrzení odvolacího soudu, že jednali po předchozí domluvě v úmyslu vynutit si vydání finanční hotovosti. Spoluobviněný W. svojí výpovědí jasně potvrzuje, že až do příchodu do bytu svědkyně K. neměl (obviněný Š.) ponětí, o jakou záležitost se jedná, přičemž o podvodu poškozeného vůči svědkyni K. se dozvěděl až z rozhovoru mezi ní a spoluobviněným W.
Obviněný K. Š. také poznamenal, že na str. 9 napadeného rozsudku odvolací soud konstatuje, že důkazem usvědčující obviněné je výpověď poškozeného, která je podporována výpovědí svědků D. a K. V této souvislosti zopakoval, že svědek D. i svědkyně K. byli v přípravném řízení obviněni, že svědek D. sám v hlavním líčení před soudem prvního stupně žádal, aby byla čtena jeho první výpověď z přípravného řízení, ve které popsal vše pravdivě shodně s výpověďmi odsouzených, resp. že svědkyně K. také vypovídala u hlavního líčení ve prospěch obviněných. V posledním odstavci na str. 9 napadeného rozsudku pak odvolací soud uvádí, že lze věřit výpovědi poškozeného, kdy tento nahlásil fingovanou ztrátu platebních karet s tím, že mohly být platební karty zneužity i v budoucnu, neboť obvinění fotili na své mobily jeho osobní věci. K tomu obviněný K. Š. podotkl, že sám poškozený uvedl, že platební karty mu byly po obou výběrech hotovosti vráceny, je tedy nelogické, že by je kdokoliv z obviněných mohl v budoucnu zneužít. Navíc všechny mobilní telefony byly odevzdány Policii ČR na expertizu a žádné fotky se nenašly. Na straně 10 napadeného rozsudku je pak uvedeno, že poškozený měl obavy, že obvinění jsou v úzkém spojení s Policií ČR a věc nechtěl původně nahlásit. V souvislosti s tím obviněný K. Š.odvolacímu soudu vytkl, že nezmínil sdělení poškozeného z přípravného řízení, podle něhož bratranec a strýc poškozeného pracují na kriminální policii. Je tedy zřejmé, že se poškozený s těmito rodinnými příslušníky setkal, aby se s nimi poradil, jak věc oznámit a v dané věci postupovat. Uvedené skutečnosti by mohly svědčit o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného v přípravném řízení, což sám poškozený ve své výpovědi přiznává.
V daných souvislostech vyjádřil obviněný K. Š. pochybnosti o správnosti skutkových zjištění s tím, že byl uznán vinným jen na základě výpovědí poškozeného, které stojí zcela osamoceně oproti výpovědím šesti slyšených svědků.
Pokud jde o trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., neshledal obviněný K. Š. důvod pro aplikaci tohoto ustanovení, když podle jeho slov mu byla platební karta ze strany poškozeného vydána zcela dobrovolně s PIN kódem a i veškerá manipulace s kartou a výběry finančních prostředků probíhaly se souhlasem a na pokyn poškozeného, což měl potvrdit i sám poškozený.
Obviněný K. Š. dále seznal, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, když Krajský soud v Brně mu uložil trest souhrnný, ačkoliv vzhledem k předcházejícím odsouzením měl být ukládán trest úhrnný. Podotkl, že toto namítal již v odvolání proti rozsudku soudu nalézacího, ale Krajský soud v Brně se ve svém rozhodnutí s touto námitkou obhajoby nikterak nevypořádal.
Uzavřel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena hmotně právními vadami, neboť skutkové okolnosti vztahující se k jeho jednání, formě zavinění i k následku činu, jak byly soudy obou stupňů zjištěny a následně formulovány v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku, neumožňovaly právní závěr, že spáchal trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Taktéž mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Z těchto důvodů obviněný K. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 To 208/2009, v plném rozsahu, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 1 T 165/2008, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný M. W. v odůvodnění dovolání uvedl, že oba soudy při posouzení skutku pochybily při použití přiléhavé právní kvalifikace, neboť nebyly naplněny znaky ani trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., ani trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. a je otázkou, zdali by skutek bylo možno podřadit pod některou skutkovou podstatu trestného činu uvedeného v hlavě osmé, oddíl první trestního zákona. Dále namítl, že rekognice nebyla provedena ve smyslu §104b tr. ř. a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 2 To 191/03, s tím, že poznávací osoba musí být před provedením rekognice poučena a vyslechnuta jako svědek, což se nestalo. Podle jeho názoru tak došlo nesprávným hmotně právním posouzením k právním vadám rozhodnutí ve věci samé.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 To 208/2009, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout tak, že se zprošťuje obžaloby.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozornil, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, již svou povahou výrazně formalizovaný, jehož účelem je napravit specifické vady pravomocných meritorních rozhodnutí, podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů a že se nejedná o nějaký třetí stupeň v řízení před obecnými soudy ani o opakovanou možnost odvolání. Jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud jako soud dovolací důvod do pravomocného soudního rozhodnutí jakkoli zasahovat. Následně konstatoval, že v zásadě všichni obvinění namítají, že popis skutku ve výroku o vině neodpovídá znakům skutkových podstat těch deliktů, jimiž byli uznáni vinnými. Připomněl, že soud druhého stupně změnil právní posouzení skutku, jehož podstatné okolnosti zůstaly ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu nezměněny, přičemž namísto původní kvalifikace jednání obviněných jako trestného činu loupeže kvalifikoval skutek jako trestný čin vydírání (při nezměněné kvalifikaci podle §249b tr. zák.), čili právní posouzení změnil ve prospěch všech dovolatelů. Zdůraznil přitom, že žádný z obviněných nespecifikuje, v čem by měla spočívat diference mezi skutkovou a právní větou výroku o vině; při porovnání obou složek výroku však lze zjistit, že všechny znaky předmětných trestných činů jsou v popisu skutku vyjádřeny, včetně podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, pokud jde o obviněného Drábka. Tato část námitek obviněných je tedy zjevně nedůvodná.
Následně státní zástupce poznamenal, že další část víceméně společných výhrad všech dovolatelů se týká procesu dokazování, ať již jde o námitky proti hodnocení jednotlivých provedených důkazů, nesprávný průběh vyšetřovacího úkonu (u obviněného W.) či nevyhovění důkaznímu návrhu, pokud jde o obviněného D. Shledal, že všechny tyto námitky ovšem směřují mimo všeobecně uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou zaměřeny proti skutkovým zjištěním soudu a nepostihují podstatu tohoto důvodu dovolání, čili otázku aplikace norem hmotného práva. Nasvědčuje tomu mj. i obviněným D. navrhovaný způsob zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Tyto stesky obviněných nevyhovují žádnému ze zákonem definovaných důvodů dovolání.
K námitce obviněného D. týkající se trestného činu podle §249b tr. zák. státní zástupce uvedl, že zjevně přehlíží skutečnost, že poškozený vydal platební karty a číselné kódy k nim nikoli dobrovolně, nýbrž pod hrozbou násilí aktuálního i budoucího, a že v tomto ohledu realizovali nátlak vůči poškozenému všichni obvinění jako spolupachatelé, byť každý s jinou intenzitou. Všichni tudíž nesou trestně právní odpovědnost i za to, že obviněný Š. realizoval prostřednictvím karet vynucených na poškozeném výběr finančních prostředků ke škodě poškozeného. Vina trestným činem podle §249b tr. zák. byla tudíž i u obviněného D. zjištěna zcela správně. Tento dovolatel nemá pravdu ani v tom, že by užití §41 odst. 1 tr. zák. vůči němu nebylo opodstatněné. Není totiž rozhodující, že byl naposled odsouzen v roce 2002, nýbrž podstatná je ta skutečnost, že se nyní projednávané trestné činnosti dopustil již dva roky a dva měsíce po podmíněném propuštění z trestu uloženého mu v roce 2002, navíc v sedmileté zkušební době podmíněného propuštění. Také námitky proti výroku o náhradě škody jsou irelevantní, neboť v adhezním řízení byla řešena škoda vzniklá vynuceným odnětím finančních prostředků z majetku poškozeného, nikoli vzájemné závazky z občanskoprávního vztahu mezi poškozeným a svědkyní K. Státní zástupce dodal, že dovolání obviněného D. se formálně opíralo rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který však nebyl nijak odůvodněn a navíc ve věci nedošlo k meritornímu rozhodnutí postoupením věci ani jinými způsoby popsanými v citovaném zákonném ustanovení.
Pokud obviněný Š. polemizuje s některými formulacemi uvedenými v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak je podle státního zástupce třeba připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Stejně irelevantní je, pokud touto polemikou obviněný Š. vyjadřuje své pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Nedůvodné je tvrzení, že posouzení jednání obviněného podle §249b tr. zák. je nesprávné, neboť poškozený prý mu platební kartu vydal zcela dobrovolně i s PIN kódem a veškerá manipulace s ní měla probíhat se souhlasem poškozeného Š. K tomu bylo vše podstatné uvedeno již shora, přičemž navíc lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obviněný Š. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obecně odůvodnil pouze tak, že mu Krajský soud v Brně uložil souhrnný trest, zatímco vzhledem k předchozímu odsouzení mu měl být ukládán trest úhrnný. Státní zástupce však seznal, že obviněnému ve skutečnosti byl uložen úhrnný trest, jehož se domáhá a že tato námitka je tedy zjevně nedůvodná (pokud zpracovatel nezaměnil pojmy „souhrnný“ a „úhrnný“ - pro ten případ však v dovolání chybí jakákoli konkretizace).
Státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud všechna podaná dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jsou zjevně neopodstatněná, přičemž z podstatné části byla podána z důvodů, jež neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů upravených v §265b odst. 1 tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Zjistil přitom, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 To 208/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný P. D. však v dovolání namítá mj. neúplné důkazní řízení, vadné hodnocení důkazů, nezákonné postupy orgánů činných v trestním řízení vůči jeho osobě, porušení zásad trestního řízení (konkrétně zmiňuje ustanovení §2 odst. 1, 5, 6 tr. ř.) a jeho procesních práv a dále nesprávné skutkové závěry. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, nedopustil). Rovněž dovolací argumentace obviněného K. Š. je z podstatné části [přesně řečeno v celém rozsahu, jenž obviněný vztáhl k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] zaměřena proti nedostatečnému rozsahu dokazování a dalším vadám důkazního řízení, nesprávnému hodnocení důkazů a nesprávným skutkovým zjištěním. Také obviněný K. Š. prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (např. prohlašuje, že mu byla platební karta ze strany poškozeného vydána zcela dobrovolně s PIN kódem a i veškerá manipulace s kartou a výběry finančních prostředků probíhaly se souhlasem a na pokyn poškozeného). Z podstatné části (obviněný P. D.) nebo zcela (K. Š.) až sekundárně - v návaznosti na uvedené skutkové (procesní) výhrady - činí oba jmenovaní obvinění závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takovou argumentací nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nejvyšší soud v daných souvislostech poznamenává, že obvinění K. Š. a M. W. ve svém dovolání sice namítají, že skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, nenaplňuje všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byly uznáni vinnými, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních právně relevantních důvodů obvinění předmětné rozhodnutí napadají. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný(-í) přímo (konkrétně) uvedl(-i), jaké vady skutečně podřaditelné pod některý ze zákonných důvodů dovolání rozhodnutí vytýká (vytýkají).
Obviněný M. W. pak ve svém mimořádném opravném prostředku soudům konkrétně vytýká výhradně nesprávně provedené důkazní řízení (vadnou rekognici).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován částečně, resp. zcela v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 1, 5, 6 tr. ř. či procesních pravidel upravených v ustanovení §104b tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali z tvrzeného neúplného a nesprávně provedeného důkazního řízení, vadného hodnocení důkazů, nezákonných postupů ze strany orgánů činných v trestním řízení, porušení zásad trestního řízení a svých procesních práv a dále z nesprávných a neúplných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a l ) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Přitom také stran výhrad obviněného P. D. proti výroku o náhradě škody, jež opírá o tvrzenou neplatnost smlouvy o podnájmu mezi poškozeným a svědkyní K., nelze než přisvědčit státnímu zástupci, že tyto jsou z pohledu trestního řízení irelevantní, neboť v adhezním řízení byla řešena škoda vzniklá vynuceným odnětím finančních prostředků obviněnými z majetku poškozeného, nikoli vzájemné závazky z občanskoprávního vztahu mezi poškozeným a svědkyní K.
Dále je na místě poznamenat, že obviněný P. D. ve svém mimořádném opravném prostředku sice deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, avšak neuvádí žádné konkrétní námitky, ze kterých by existence takového důvodu dovolání měla vyplývat. V této souvislosti nutno ve shodě se státním zástupcem upozornit, že v předmětné trestní věci nedošlo k rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, ani k jiným rozhodnutím vypočteným v citovaném zákonném ustanovení.
K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Pokud ale obviněný P. D. namítl, že trestný čin neoprávněného držení platební karty mu nelze klást za vinu, neboť kreditní kartu měl v rukou pouze spoluobviněný K. Š. a že užití §41 odst. 1 tr. zák. vůči jeho osobě bylo neopodstatněné a neadekvátní, pak takovou námitku lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat.
K dovolací argumentaci obviněného P. D. ohledně jeho viny trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Nejvyšší soud uvádí, že tato zcela odhlíží od skutečnosti, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů vydal poškozený předmětné platební karty včetně správného PIN kódu nikoliv dobrovolně, ale pod pohrůžkou násilí, přičemž v tomto směru činili na poškozeného nátlak všichni obvinění jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., byť každý jinou intenzitou. Všichni obvinění proto společně nesou trestně právní odpovědnost za neoprávněné opatření si nepřenosné platební karty (resp. nepřenosných platebních karet) jiného identifikovatelné (resp. identifikovatelných) podle jména příp. též čísla (již pouhé neoprávněné opatření si takové platební karty postačuje k trestnosti) i za to, že obviněný K. Š. následně prostřednictvím zmíněných platebních karet vybral finanční hotovost ke škodě poškozeného. Odvolacímu soudu tak nelze oprávněně vytýkat, že také obviněného P. D. shledal vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
V souvislosti s námitkami obviněného P. D., jimiž vyjadřuje nesouhlas s aplikací §41 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k jeho osobě, Nejvyšší soud připomíná, že podle citovaného zákonného ustanovení se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (§42 odst. 1 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Mimořádná přísnost trestu je zde zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulost dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná. Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky generální a individuální prevence (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Citované zákonné ustanovení takto vymezuje základní podmínky, za jejichž kumulativního splnění může být pachatel kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista. První podmínky (formální) spočívají v tom, že pachatel opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, tedy přesto, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán (čímž se rozumí alespoň částečný výkon trestu, z povahy věci – srov. §41 odst. 2 tr. zák. - trestu odnětí svobody) a k tomuto potrestání lze přihlížet.
Další podmínka (materiální) předpokládá, že okolnost opětovného spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu přes potrestání pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost.
Při posuzování splnění tohoto předpokladu musí být, jak ostatně (demonstrativně) vyplývá z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu. Přitom délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (viz rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). V průběhu výkonu tohoto (posledního) trestu měl totiž pachatel značně ztíženou možnost páchání další trestné činnosti. Při zkoumání podmínek, zda se pachatel považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení jenom jedním, nikoliv však jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (viz rozhodnutí č. 33/1968 Sb. rozh. tr.).
V rámci posuzování podmínek pro uznání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03).
Nejvyšší soud shledal, že v daném případě splnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy ve formálním smyslu vyplývá ze zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, podle nichž obviněný P. D. spáchal skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ačkoliv „byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 6 T 84/2002, jenž nabyl právní moci dne 10. 3. 2003, uznán vinným mimo jiné z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 13. 6. 2006 na zkušební dobu v trvání 7 let.“
Stran existence materiální podmínky pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud v návaznosti na shora rozvedená teoretická východiska a skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný P. D. se trestné činnosti, kterou byl uznán vinným napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, dopustil delší dobu po předchozím odsouzení mj. pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 6 T 84/2002, jímž mu byl též za uvedené trestné činy uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyři a půl roku, nabyl právní moci již dne 10. 3. 2003. Současně je však nezbytné zdůraznit, že nyní posuzovanou trestnou činnost spáchal nepříliš výraznou dobu poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu právě za zmíněnou zvlášť závažnou trestnou činnost - z výkonu trestu odnětí svobody uloženého citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně byl propuštěn dne 13. 6. 2006 a že se tak stalo dokonce ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (z výkonu předmětného trestu byl totiž podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání sedmi let).
Dále je nutno – i v souvislosti s délkou doby uplynulé od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 6 T 84/2002, - připomenout, že v tomto období se obviněný P. D. navíc (konkrétně dne 16. 3. 2007) dopustil ještě dalšího úmyslného trestného činu, a to trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., pro který byl odsouzen pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 3 T 66/2007, k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Uložený trest odnětí svobody vykonal v době od 31. 7. 2007 do 31. 1. 2008.
Předchozí postih pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy tak zcela zjevně neměl na obviněného P. D. příznivý převýchovný dopad.
Pokud jde o nyní projednávaný skutek, pak je třeba vyzdvihnout, že obviněný opětovně porušil významný zájem spočívající v ochraně svobody lidského rozhodování a ochraně majetku. Čin realizoval ve spolupachatelství s dalšími osobami, přičemž z výpovědi poškozeného se podává, že při jeho páchání byl ze všech spolupachatelů nejaktivnější, že byl vůdčí osobou. Navíc tímto činem způsobil (společně s dalšími obviněnými) nikoli zanedbatelnou škodu. Nelze přehlédnout ani speciální recidivu v případě trestných činů vydírání. V této souvislosti nutno hodnotit i skutečnost, že trestný čin vydírání, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 6 T 84/2002, spáchal obdobným způsobem. Od věci není dodat, že trestného činu loupeže, pro který byl odsouzen týmž rozsudkem, se dopustil rovněž ve spolupachatelství, a to již s použitím násilí (závažnější formou jednání).
Výše popsané skutečnosti dostatečně zřetelně dokládají zřejmou tendenci obviněného P. D. rovněž k velmi závažné úmyslné protispolečenské činnosti a prokazují, že je, byť ve středním věku, již zatvrzelým pachatelem. Je zjevné, že od odsouzení pro zvlášť závažnou trestnou činnost a od výkonu trestu odnětí svobody nedošlo v jeho chování k žádné nápravě, naopak jeho kriminální kariéra dále pokračuje a projevuje se v další (nyní posuzované) zvlášť závažné trestné činnosti.
Na podkladě skutkových zjištění a hodnotících závěrů soudů nižších stupňů tak lze spolehlivě dovodit, že obviněný opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin [trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.] za okolností, jež podstatně zvýšily stupeň nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost, tedy, že tento trestný čin spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, jež tento soud na podkladě zjištění soudu prvního stupně učiněných po zhodnocení provedených důkazů vzal za prokázaná a vyjádřil ve svém rozhodnutí, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
V souvislosti s námitkami obviněného K. Š. vůči výroku o trestu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný K. Š. argumentoval, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť Krajský soud v Brně mu uložil souhrnný trest, ačkoliv mu měl být vzhledem k předchozím odsouzením ukládán trest úhrnný. V této souvislosti je třeba upozornit na skutečnost, že obviněný K. Š. byl rozsudkem odvolacího soudu podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody (v trvání šesti let). Je ovšem zjevné, že jmenovaný v dovolání omylem zaměnil pojmy souhrnný a úhrnný trest.
V mezích citovaného judikátu je pak na místě dovodit, že předmětná námitka nemůže být podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nýbrž pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud pak stručně poznamenává, že v předložené trestní věci nepřicházelo ve vztahu k obviněnému K. Š. uložení souhrnného trestu vůbec v úvahu, resp. že tomu obviněnému byl správně uložen úhrnný trest v souladu s ustanoveními trestního zákona. Žádné z předchozích odsuzujících rozhodnutí týkajících se dotyčného obviněného nezaložilo vztah souhrnnosti trestné činnosti, kterou byl uznán vinným napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, a trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen v minulosti. Jinak řečeno, není dán souběh mezi trestnými činy, jichž se obviněný K. Š. dopustil ke škodě poškozeného V. Š., a trestnými činy dříve odsouzenými.
Zdánlivě by bylo možno o uložení souhrnného trestu uvažovat ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 89 T 48/2007. Jde ovšem skutečně o pouhé zdání, neboť trestné činy, jimiž byl obviněný K. Š. tímto rozsudkem (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 3 To 540/2008) uznán vinným, spáchal ještě před vynesením rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 88 T 109/2005, takže zde nelze hovořit o jejich souběhu s trestnými činy, pro které byl odsouzen rozhodnutími nyní posuzovanými.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněných P. D. a K. Š.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného M. W. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných P. D. K. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný
§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý