ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.397.2010.2
sp. zn. 6 Tdo 397/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2010 o dovolání, které podal obviněný D. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 7 To 273/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 92/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 7 To 273/2009, a to pouze v té části, ve které zůstal nezměněn výrok o vině obviněného D. T. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 92/2008 (bod II./1. až 2. a 4. až 8.), a dále v celém výroku o trestu, který byl jmenovanému obviněnému odvolacím soudem uložen,
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 92/2008, jen ve výroku, jímž byl jmenovaný obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby
a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (bod II./1. až 2. a 4. až 8.),
- také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 92/2008, byl obviněný D. T. uznán vinným (v bodě I.) pomocí k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) k §187 odst. 1 tr. zák. a (v bodě II.) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „I. 1. dne 13. 3. 2007 v přesně nezjištěné době asi od 00.00 hodin do 10.00 hodin umožnil v bytě na adrese svého pobytu, v bytě v P., S., jenž měl pronajatý od majitele Z. D., výrobu drogy zvané Pervitin osobě T. Č.,
2. dne 23. 3. 2007 v přesně nezjištěné době asi od 11.12 hodin do 15.39 hodin umožnil v bytě na adrese svého pobytu, v bytě v P., S., jenž měl pronajatý od majitele Z. D., výrobu drogy zvané Pervitinu osobě T. Č.,
3. dne 04. 03. 2007 v 09:50:24 hodin se telefonicky domluvil s T.Č., na dovezení prekursorů, chemikálií či laboratorního skla, které v rozhovoru konspirativně označuje jako „tenis“, kdy k předání došlo s největší pravděpodobností v P., ul. K. před budovou pošty,
4. dne 04. 04. 2007 v 15:33:52 hodin se telefonicky domluvil s T. Č., na koupi toluenu a hadice, sloužících k výrobě omamných a psychotropních látek a jedů, které konspirativně označuje jako téčko a hadici, následně zakoupený toluen i hadici odvezl T. Č. na adresu jeho pobytu P., M. J. L.,
přičemž pervitin obsahuje látku metamfetamin, která je uvedena v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako psychotropní látka,
II. 1. v přesně nezjištěné době podzimu 2006 prodal po předchozí telefonické domluvě přibližně ve 30 případech, na blíže nezjištěných místech hlavního města P. drogu zvanou Pervitin za částku 500,- Kč vždy za jednu dávku v množství 0,5 g této drogy osobě I. K.,
2. v přesně nezjištěné době od ledna 2007 do června 2007 prodal po předchozí telefonické domluvě přibližně ve 10 případech, na blíže nezjištěných místech hlavního města P. drogu zvanou Pervitin za částku 200,- Kč vždy za jednu dávku nebo poskytl zadarmo osobě R. W.,
3. dne 8. 11. 2007 v době kolem 11:15 hod v P., křižovatka ulic F. a M. přechovával za účelem dalšího prodeje 2 ks igelitových sáčků tzv. zip-lock s obsahem drogy zvané Pervitin o hmotnosti 0,6 g a 1,4 g této drogy,
4. v přesně nezjištěné době od roku 2006 do dubna 2007 poskytl nejméně jednou týdně po dobu tří měsíců zdarma drogu zvanou Pervitin a v 5 případech prodal za částku 200,- Kč drogu zvanou Pervitin osobě B. G.,
5. v přesně nezjištěné době od měsíce června 2007 do září 2007 prodal nejméně jednou týdně po dobu čtyř měsíců za částku 500,- Kč za jednu dávku v množství 0,5 g drogu zvanou Pervitin osobě Z. K.,
6. v přesně nezjištěné době od měsíce května 2006 do prosince 2006 prodal drogu zvanou Pervitin v četnosti lx týdně o hmotnosti 0,5 g, od měsíce ledna 2007 do května 2007 prodal v četnosti lx za 14 dní o hmotnosti 0,5 g, od července 2007 do října 2007 nejméně v 7 případech o hmotnosti 0,5 g, vždy za částku 500,- Kč za jednu dávku v množství 0,5 g, osobě A. M.,
7. v přesně nezjištěné době jara 2007 prodal nejméně ve dvou případech drogu zvanou Pervitin za částku 500,- Kč za jednu dávku v množství 0,5 g drogy osobě M. P.,
8. v přesně nezjištěné době od měsíce listopadu 2006 do léta 2007 poskytl a prodal v četnosti 4 až 5x za měsíc drogu Marihuanu o hmotnosti 2 g až 3 g za částku 200,- Kč až 300,- Kč osobě Z. Č.,
přičemž pervitin obsahuje látku metamfetamin, která je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/98 Sb. jako psychotropní látka“.
Za tyto trestné činy byl obviněný D. T. podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to pervitinu o hmotnosti 1,5 gramu, 18 ks zlatnických sáčků s přítlačnou lištou velikosti 7,5 x 4 cm se zeleným proužkem, mobilního telefonu Nokia 8210, se SIM kartou O2 , mobilního telefonu Nokia 6230i, se SIM kartou O2 a mobilního telefonu Nokia N72, se SIM kartou O2 .
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných T. Č., D. D., M. S. a M. Č. a o zproštění obžaloby obviněných T. Č., D. T., D. D. a M. S. pro skutky v rozsudku blíže specifikované.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění D. T. a D. D. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro P. v neprospěch obviněných D. T. a D. D., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 7 To 273/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil ohledně obviněného D. T. ve výroku o vině pod bodem II. 3. a v důsledku toho i ve výroku o trestu a ohledně obviněného D. D. ve výroku o vině pod bodem II. a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného D. T. odsoudil při nezměněném výroku o vině pomocí k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §187 odst. 1 tr. zák. (body I. 1. až 4.) a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (body II. 1. a 2. a 4. až 8.) podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia 8210, včetně SIM karty O2, mobilního telefonu zn. Nokia 6230i, včetně SIM karty O2 a mobilního telefonu zn. Nokia N72, včetně SIM karty O2. Dále rozhodl o trestu obviněného D. D. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ohledně obviněného D. D. zamítl a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji v rozsahu zrušení znovu rozhodl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný D. T. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že pokud jde o jednotlivé skutky pod bodem II., nikdy nepopíral, že je pravidelným konzumentem drog. Namítl, že je obvyklé, že si konzumenti aplikují drogu společně, že si tzv. nabídnou, přitom připustil, že některé z osob zná a že u nich mohlo v několika případech k takovému společnému užívání dojít. Současně však zdůraznil, že pokud mu má být kladeno za vinu konkrétní jednání specifikované v rozsudku ohledně množství drogy a četnosti poskytnutí, pak prokázání skutku je vždy postaveno pouze na nekonkrétním obecném tvrzení jiného uživatele drogy. Podotkl, že sám soud zhodnotil, že dokazování bylo komplikované osobnostmi svědků drogově závislých, a dodal, že svědectví osob pravidelně konzumujících drogy, tj. osob, které v případě potřeby shánějí obvykle svoji nezbytnou dávku, kde se dá, přičemž mají zpravidla několik dodavatelů, musí být vždy stiženo jistou mírou neurčitosti a pochybnosti, a to zejména ve směru jaké množství drogy, kdo a v jakém období jim měl poskytnout.
Následně poznamenal, že závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestné činnosti ve větším rozsahu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. je nutné podle soudobé judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) opřít především o množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu s nímž měl pachatel nakládat způsobem předpokládaným v §187 odst. 1 tr. zák., a to i s ohledem na druh a kvalitu látky. Zhodnotil, že pokud jde o kvalitu, potažmo charakter látky, nebylo jednoznačně prokázáno, že se v daných případech jednalo skutečně o pervitin, tj. S-metamfetamin, potažmo jinou drogu (omamnou nebo psychotropní látku ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb.), resp. že v žádném ze skutků nebylo zjištěno přesné množství látky. Prohlásil, že právní kvalifikaci jeho jednání podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. není v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve vztahu ke skutkům pod bodem II. věnována žádná pozornost [soud nijak nerozvedl ani důvody, které ho vedly k aplikaci §187 odst. 2 písm. a) tr. zák.]. Rovněž akcentoval, že kvantitativní hlediska rozhodná pro posouzení trestného činu podle vyšší trestní sazby je nutno posuzovat se zřetelem k §88 tr. zák., čímž se však soud vůbec nezabýval. Konstatoval, že s určitou dávkou pochybností by bylo možno podle popisu jednotlivých skutků dovodit, že z jeho strany mělo být distribuováno cca 100 dávek a že s ohledem na absenci konkrétního ustanovení zákona, případně závazného výkladového stanoviska, nelze cca 100 dávek podřadit pod znak „větší rozsah“. V této souvislosti poukázal na obecný pokyn, na nějž v jiných případech obvykle odkazuje státní zastupitelství, podle něhož za množství větší než malé lze považovat cca 200 dávek. Uzavřel, že s ohledem na výše uvedené je vyloučeno, aby skutky pod bodem II. kvalifikované podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., naplňovaly znak spočívající ve spáchání tohoto trestného činu ve větším rozsahu, s tím, že při respektování popisu jednotlivých skutků lze jeho jednání podřadit nejvýše pod §187 odst. 1 tr. zák.
Další část své dovolací argumentace obviněný zaměřil na skutek popsaný pod bodem II./4. Vyjádřil přesvědčení, že okolnost věku svědkyně B. G. v době poskytování drogy nebyla jednoznačně určena a prokázána a že popis skutku je co do doby spáchání vymezen vágně a neurčitě a lze jej vykládat i tak, že pokud měla být droga poskytnuta po dobu tří měsíců do dubna 2007, pak měla být poskytována v měsících únor, březen, duben 2007, přičemž o měsíci únoru není zřejmé, zda to zahrnuje i dny od počátku února do 4. 2. včetně, tj. dobu, kdy tato svědkyně byla osobou mladší 18-ti let. Uvedl také, že při zahájení trestního stíhání byl tento skutek kvalifikován jako trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák., přičemž po celé přípravné řízení nebyla tato právní kvalifikace změněna a on nebyl upozorněn, že by tento skutek mohl být právně kvalifikován jinak. Dále shledal, že při provádění důkazu výslechem jmenované svědkyně je z písemného protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 6. 2008 zřejmé, že tato vypovídala pod nátlakem, stejně jako v přípravném řízení. Poznamenal také, že pokud jde o jeho možné povědomí o věku svědkyně, pak odvolací soud usuzuje, že minimálně o této okolnosti nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl s odkazem na skutečnost, že jako zkušený dealer nepochybně musel vědět, že poskytuje-li drogy velmi mladě vypadajícím osobám, vždy tím riskuje, že některé z těchto osob bude méně než osmnáct let a že jeho jednání bude možné kvalifikovat jako trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný kategoricky odmítl, že by svědkyni poskytoval drogy před dosažením osmnáctého roku věku. Upozornil, že navrhoval, aby byl v této věci vyslechnut svědek M. Č., který svědkyni dobře zná, avšak odvolací soud tento návrh zamítnul jako nadbytečný. Navíc z popisu skutku ani z provedených důkazů ve věci podle jeho mínění nevyplynulo, že by svědkyně G. měla být velmi mladě vypadající osoba. Takové hodnocení soudu shledal značně subjektivním a nespadajícím do rámce hodnocení soudu ohledně posouzení míry zavinění pachatele. Dospěl k závěru, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se zjištěním, zda svědkyni bylo v době, kdy od něho (obviněného) měla dostávat drogu, skutečně méně než 18 let a pokud ano, zda to vědět měl a mohl. Dodal, že pokud okolnosti věku svědkyně v době nabízení drogy a okolnosti o jeho vědomí ohledně věku svědkyně nebyly spolehlivě prokázány, pak není zřejmé, zda bylo jeho jednání správně právně kvalifikováno ve vztahu k otázce naplnění zákonného znaku vůči osobě mladší než osmnáct let.
V neposlední řadě soudům vytkl, že jejich postupem v daném případě došlo k porušení práva na osobní svobodu, neboť při rozhodování soudu prvního i druhého stupně byl porušen základní princip in dubio pro reo, jemuž odpovídá důvod pro zproštění obžaloby. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů neumožnily podmínky pro stejné postavení stran, když náležitě nevycházely ze skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a stejně pečlivě nezjišťovaly okolnosti svědčící v jeho prospěch i v neprospěch. Tím došlo k porušení principu prokázání viny obžalovaného bez rozumných pochybností. Tyto principy, představující ochranu proti svévoli moci soudní, jsou garantovány čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod a dále rozvedeny §5 odst. 2, 5 tr. ř. Dodal, že námitku porušení základního lidského práva vznáší v řízení před dovolacím soudem s ohledem na skutečnost, že pokud by snad dovolací soud měl i přes shora uvedené okolnosti dovolání odmítnout pouze na základě striktního vymezení dovolacích důvodů, pak by takovým rozhodnutím soudu bylo pokračováno v zásahu do jeho základního práva, neboť na trestní řízení je třeba nahlížet v jeho celistvosti, a tak jako soudy nižších stupňů, ani Nejvyšší soud není vyjmut z ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v rozsahu, v němž odvolací soud znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř., zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 7 To 273/2009, a sám ve věci znovu rozhodl, jak výše uvedeno, případně věc přikázal Městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připomněl, že dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, tedy v nesprávném právním posouzení skutku podle hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, resp. druhého stupně. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, dále nelze namítat nic proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod.
Následně uvedl, že část dovolacích námitek obviněného se netýká aplikace hmotné práva, nýbrž je vyjádřením pouhé snahy obviněného zpochybnit dokazování ve vztahu k množství drogy, které měl distribuovat, a ohledně věku svědkyně B. G. v inkriminované době i správnost procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Také argumentace, jíž obviněný orgánům činným v trestním řízení vytýká, že ho neupozornily na změnu právní kvalifikace, příp. prohlašuje, že svědkyně B. G. vypovídala pod nátlakem, je výlučně procesního charakteru. Takové námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný další z dovolacích důvodů zakotvených v §265b tr. ř., podřadit. K tomu státní zástupce dodal, že výše předestřené námitky by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný však tímto způsobem ničeho nenamítá a navíc Nejvyšší státní zastupitelství po přezkoumání způsobu pravomocného rozhodování v dané trestní věci nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů.
Dále státní zástupce uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky obviněného jednak v části, kde obviněný namítl, že soud nerozvedl důvody, které ho vedly k aplikaci §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. a nezabýval se ani splněním materiální podmínky ve smyslu §88 tr. zák., jednak v části, kde obviněný prezentoval, že jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Tyto námitky jsou zčásti opodstatněné.
Poté, co připomněl dikci ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., státní zástupce podotkl, že dosavadní soudní praxe určila z hlediska hmotnosti, že v zásadě lze naplnění kvalifikačního znaku „ve větším rozsahu“ dovozovat při přechovávání 10 g metamfetaminu, což představuje asi 200 dávek běžného konzumenta (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 4 Tz 142/2000). Závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu ve větším rozsahu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. je nutné opřít především o množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, s nímž pachatel nakládal způsobem předpokládaným v ustanovení §187 odst. 1 tr. zák., a to i s ohledem na druh a kvalitu látky. Současně je však nutné podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl čin spáchán, tedy zejména dobu, po kterou pachatel s uvedenými látkami nakládal, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal, pro ně přechovával, případně i další okolnosti. Pojem většího rozsahu nelze zužovat toliko na množství (objem nebo hmotnost) příslušné látky (drogy), ale je nutné posoudit, zda z celkového hlediska došlo k rozsáhlejšímu naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Všemi těmito hledisky je zákonný znak „ve větším rozsahu“ charakterizován a vyjadřuje tak nebezpečnost nelegální výroby, držení a dalšího nakládání s drogami a jedy.
V návaznosti na to státní zástupce shledal, že námitka obviněného zpochybňující naplnění zákonného znaku „ve větším rozsahu“ nemůže obstát. Podle popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedeného pod bodem II./1. až 2. a 4. až 7. obviněný po dobu nejméně osmnácti měsíců prodával nebo jinému jinak poskytoval pervitin, a to v celkovém množství nejméně 62 g (odhlédnuto od dílčího skutku, podle kterého měl od měsíce listopadu do léta 2007 poskytnout a prodat v četnosti čtyřikrát až pětkrát za měsíc drogu marihuanu o hmotnosti 2 až 3 g Z. Č.). Z této aktivity obviněného v oblasti distribuce drogy vyplývá, že šlo o takové množství omamné nebo psychotropní látky, které bylo způsobilé sloužit pro více lidí po delší dobu a opakovaně. V daném případě šlo o distribuci pervitinu, tedy omamné látky výrazné kvality, která způsobuje dlouhodobý návyk a značným způsobem devastuje lidský organismus. Obviněný se popsaného protispolečenského jednání prokazatelně dopustil vůči několika konkrétně zjištěným osobám. Všechny tyto skutečnosti mají podstatný vliv na nebezpečnost jednání pro společnost, neboť v případě pervitinu se za větší rozsah považuje již 10 g metamfetaminu (čili asi 200 běžných dávek průměrného konzumenta), přičemž nelze souhlasit s tím, že obviněný distribuoval „pouze“ asi 100 dávek průměrného konzumenta pervitinu, jak je uváděno v dovolání. Tyto skutkové okolnosti dávají spolehlivý podklad k právnímu závěru, že trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. spáchal obviněný ve větším rozsahu, takže naplnil i zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž není pochybností ani o tom, že zmíněná okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Nad rámec těchto skutečností státní zástupce poznamenal, že v tzv. právní větě pravomocného výroku o vině obviněného trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. není slovně vyjádřen znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. a že vadu obsahuje i pravomocný výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, kde je nesprávně uvedeno ustanovení, podle něhož se obviněnému ukládá trest odnětí svobody.
Posléze státní zástupce s odkazem na znění ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. konstatoval, že se zřetelem k popisu dílčího útoku v bodě II./4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nemusela být objektivní stránka předmětného trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě zakotvené pod literou b) naplněna, a to pro nejednoznačnost časového určení doby páchání trestné činnosti obviněným, který měl trestnou činnost v případě tohoto dílčího útoku páchat po dobu tří měsíců, a to od roku 2006 do dubna 2007, tzn. v období pokrývajícím až šestnáct měsíců, přičemž svědkyně B. G. dosáhla věku osmnácti let 4. 2. 2007. Příslušné vodítko v daném směru neposkytují ani údaje obsažené v rozhodnutí soudů prvního (viz str. 174 až 175 rozsudku) ani soudu druhého stupně (viz druhý odstavec na str. 11 rozsudku).
Státní zástupce dále upozornil, že okolnost, že obviněný spáchal trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák. vůči osobě mladší než osmnácti let ve smyslu §187 odst. 2 písm. b) tr. zák., je tzv. jinou skutečností, ke které se podle §6 písm. b) tr. zák. z hlediska zavinění přihlédne i tehdy, jestliže o ní obviněný nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Obviněný tedy nemusel znát věk mladistvé svědkyně B. G., ale v daném případě by postačovalo, jestliže měl a mohl předpokládat skutečný věk této osoby se zřetelem např. k její fyzické vyspělosti, vzhledu, způsobu chování a vyjadřování, k informacím o studiu na škole a k dalším okolnostem, za nichž jim předával drogy. Konstatování soudu druhého stupně (soud prvního stupně se otázkou, zda obviněný měl a mohl předpokládat skutečný věk svědkyně B. G., nezabýval), že: „U obžalovaného T. nebylo prokázáno, že by se před poskytnutím drogy u svědkyně G. informoval na její věk nebo že by mu tato svědkyně sama svůj věk sdělila. Obžalovaný T. jako zkušený drogový dealer však nepochybně musel vědět, že pokud poskytuje drogy velmi mladě vypadajícím osobám, že tím vždy riskuje, že některé z těchto osob bude méně než osmnáct let a že jeho jednání pak bude možné kvalifikovat jako trestný čin dle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona.“, je však podle názoru státního zástupce poněkud spekulativní, a to již s ohledem na fakt, že mezi drogovými konzumenty obecně převládají mladí lidé a navíc není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl soud druhoinstanční k závěru, že právě svědkyně B. G. je „velmi mladě vypadající osobou“. Nelze opomíjet ani subjektivismus citovaného skutkového závěru. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, že by obviněný potřebné informace o věku svědkyně B. G. získal např. od ní samotné, nebo že by byl o tomto informován jinými svědky, resp. že by si musel být vědom jejího věku s ohledem na vzezření, vystupování či životní postoje. V posuzovaném případě není ani doloženo, že by se obviněný při prodeji drog pohyboval v prostředí mladých osob, např. v klubech a na diskotékách, kde je přítomnost takto mladých lidí zcela běžná, protože pokud by pak z takového prostředí pocházely i osoby, jimž drogu prodával (poskytoval), nemohlo by jej vyvinit ani to, že neznal skutečný věk svědkyně B. G. Proto nelze mít za prokázané, že obviněný měl a mohl kalkulovat s tím, že drogu prodá taktéž osobě mladší osmnácti let.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 7 To 273/2009, v celém výroku o trestu uloženém obviněnému, dále zrušil výrok z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 92/2008, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (jednání popsané pod bodem II./1. až 2. a 4. až 8. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně týkajícího se obviněného) a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a konečně podle §265l odst. 4 tr. ř. případně rozhodl o vazbě obviněného. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 7 To 273/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však část dovolacích námitek obviněného směřuje proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, když namítá, že po celé přípravné řízení nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace skutku popsaného po bodem II./4. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a konkrétně soudům pak vytýká způsob hodnocení provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadné zjištění skutkového stavu věci. Také argumentace, jíž obviněný prohlašuje, že svědkyně B. G. vypovídala pod nátlakem, je výlučně procesního charakteru. V těchto směrech nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních přepisů (zvláště ustanovení §160 odst. 6 tr. ř.) a zásad (vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.). Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzených pochybení v průběhu trestního řízení, nesprávného hodnocení provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by obviněný podal dovolání výlučně ze shora uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však uplatnil i další argumenty, jež je třeba pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Stručně shrnuto, jde o námitky vůči aplikaci ustanovení §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. (to i z hlediska ustanovení §88 tr. zák.) a výhradu, že skutek neměl být právně kvalifikován ani podle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Nutno předeslat, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou látku nebo jed, a takový čin spáchá jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu a vůči osobě mladší než osmnáct let.
Je skutečností, že konkrétní okolnosti rozhodné pro určení, zda je naplněn kvalifikační znak „ve větším rozsahu“ ve smyslu §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., zákon výslovně nevymezuje. Soudní praxe však již v tomto směru stanovila kritéria. Lze tak konstatovat, že kvalifikační znak prodeje a držení omamných a psychotropních látek ve „větším rozsahu“ vyjadřuje jednak kvantitativní a jednak kvalitativní stránku prodeje a držení takových látek ve svém celku a míru ohrožení života a zdraví jejich uživatelů. Z hlediska naplnění této okolnosti je proto zásadní vedle množství též druh účinných látek a četnost osob, jejichž potřebu mohou potencionálně uspokojit. Musí přitom jít o množství, které značně přesahuje jednotlivou denní spotřební dávku a zároveň je tak velké, že je potencionálně způsobilé ohrozit na zdraví nebo přímo na životě větší počet osob. Významné však vedle toho je také finanční vyjádření hodnoty prodávané nebo držené látky, způsob provedení činu a kvalita takové látky. Při splnění podmínek §88 odst. 1 tr. zák. postačí k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. i splnění jen jednoho ze shora uvedených kriterií. Není přitom vyloučeno, že s ohledem na konkrétní specifické okolnosti případu může převážit význam i některého jiného kriteria, například délka doby, po kterou pachatel uvedené látky prodával či držel nebo pravidelnost zásobování určité osoby těmito látkami (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 6 Tdo 620/2003).
Z kvantitativního hlediska lze zásadně naplnění kvalifikačního znaku „ve větším rozsahu“ dovozovat při nakládání s 10 g metamfetaminu, což představuje asi 200 dávek běžného konzumenta (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 4 Tz 142/2000).
Závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání předmětného trestného činu ve větším rozsahu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. je nutné opřít především o množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, s nímž pachatel nakládal způsobem předpokládaným v ustanovení §187 odst. 1 tr. zák., a to i s ohledem na druh a kvalitu této látky. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, dobu, po kterou tak činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal, pro ně přechovával, případně i jiné skutečnosti. Pojem většího rozsahu proto nelze zužovat toliko na množství (objem nebo hmotnost) příslušné látky (drogy), ale je nutné posoudit, zda z celkového hlediska došlo k rozsáhlejšímu naplnění (tedy ve větším rozsahu) skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na rozvedená obecná východiska je třeba konstatovat, že námitky obviněného zpochybňující naplnění zákonného znaku „ve větším rozsahu“ nemohou obstát. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II./1. až 2. a 4. až 7. obviněný v době od května 2006 do října 2007 včetně prodával za částku 200,- Kč až 500,- Kč, případně zdarma poskytoval drogu pervitin, jejíž účinnou složkou je metamfetamin. Takto poskytl pervitin I. K., R. W., B. G., Z. K., A. M. a M. P. v celkovém množství zřetelně převyšujícím 50 gramů (tato skutková zjištění, která soudy učinily po zhodnocení provedených důkazů, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru nevybočilo z mezí ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., mohou obstát).
Nejednalo se tedy o jednorázovou nebo nahodilou záležitost, nýbrž o dlouhotrvající velmi aktivní protiprávní činnost obviněného - během nejméně osmnácti měsíců prodal nebo jinak opakovaně ve vysokém počtu případů poskytl více osobám uvedenou psychotropní látku, přičemž šlo o takové množství psychotropní látky, které bylo způsobilé sloužit pro větší počet lidí po delší dobu a opakovaně a bylo potencionálně způsobilé ohrozit je na zdraví nebo přímo na životě. Přiléhavě přitom státní zástupce konstatoval, že nelze rovněž pominout skutečnost, že šlo o distribuci pervitinu, tedy omamné látky výrazné kvality, která způsobuje dlouhodobý návyk a značným způsobem devastuje lidský organismus.
Rozvedené skutečnosti ve svém komplexu odůvodňují naplnění znaku „ve větším rozsahu“ nejen po formální stránce, ale také z materiálního hlediska (§88 odst. 1 tr. zák.), neboť dostatečně zřetelně odůvodňují závěr, že zmíněná okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Nadto je nutné připomenout, že obviněný ještě od měsíce listopadu 2006 do léta 2007 poskytl a prodal v četnosti čtyřikrát až pětkrát za měsíc drogu marihuanu o hmotnosti dva až tři gramy Z. Č. Toto zjištění tím spíše potvrzuje správnost právního závěru soudů nižších stupňů, podle něhož trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. spáchal obviněný ve větším rozsahu, takže naplnil i zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. (v tzv. právní větě pravomocného výroku o vině obviněného trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. ale není předmětný zákonný znak slovně vyjádřen).
Naproti tomu Nejvyšší soud shledal důvodnými výhrady obviněného týkající se závěru soudů nižších stupňů o naplnění kvalifikačního znaku spáchání předmětného činu „vůči osobě mladší než osmnáct let“ ve smyslu ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dílčího útoku, jímž měl být tento znak naplněn, dopustil tím, že: „v přesně nezjištěné době od roku 2006 do dubna 2007 poskytl nejméně jednou týdně po dobu tří měsíců zdarma drogu zvanou Pervitin a v 5 případech prodal za částku 200,- Kč drogu zvanou Pervitin osobě B. G.,“ (viz bod II./4.). Takové zjištění je však natolik nedostatečně určité, a to pro nejednoznačnost časového určení doby trestné činnosti obviněného, který měl trestnou činnost v případě tohoto dílčího útoku páchat po dobu tří měsíců, a to od roku 2006 do dubna 2007, tzn. v období pokrývajícím až šestnáct měsíců, v kontextu skutečnosti, že svědkyně B. G. dosáhla věku osmnácti let 4. 2. 2007, že neposkytuje náležitý podklad pro právní závěr o naplnění předmětného kvalifikačního znaku. Dostatečnou konkretizaci v daném směru neobsahuje ani odůvodnění rozhodnutí soudu prvního (viz str. 174 až 175 rozsudku) ani druhého stupně (viz druhý odstavec na str. 11 rozsudku).
Státnímu zástupci přitom lze přisvědčit, že pokud svědkyně B. G. podle odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně uvedla, že v inkriminované době nebyla zletilou, je její vyjádření zpochybněno již dalším konstatováním z rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož si jmenovaná na dobu před dvěma lety nemohla již vzpomenout. Navíc tato vyjádření svědkyně B. G. nikterak nepřispívají k objasnění vztahu zavinění obviněného k předmětnému kvalifikačnímu momentu. V souvislosti s tím je na místě dále konstatovat, že popis předmětného dílčího skutku neobsahuje takové okolnosti, jež by vyjadřovaly alespoň nedbalostní zavinění obviněného ve vztahu k soudy tvrzené existenci znaku „vůči osobě mladší než osmnáct let“.
Okolnost, že obviněný spáchal trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák. vůči osobě mladší než osmnácti let ve smyslu §187 odst. 2 písm. b) tr. zák., je tzv. jinou skutečností, ke které se podle §6 písm. b) tr. zák. z hlediska zavinění přihlédne i tehdy, jestliže o ní obviněný nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.]. Obviněný tedy nemusel znát věk mladistvé svědkyně B. G., ale v daném případě by postačovalo, jestliže by měl a mohl předpokládat skutečný věk této osoby se zřetelem např. k její fyzické vyspělosti, vzhledu, způsobu chování a vyjadřování, k informacím o studiu na škole a k dalším okolnostem, za nichž jí předával drogy.
Zatímco soud prvního stupně se otázkou, zda obviněný alespoň měl a mohl předpokládat skutečný věk svědkyně B. G., nezabýval, odvolací soud dovodil, že: „U obžalovaného T. nebylo prokázáno, že by se před poskytnutím drogy u svědkyně G. informoval na její věk nebo že by mu tato svědkyně sama svůj věk sdělila. Obžalovaný T. jako zkušený drogový dealer však nepochybně musel vědět, že pokud poskytuje drogy velmi mladě vypadajícím osobám, že tím vždy riskuje, že některé z těchto osob bude méně než osmnáct let a že jeho jednání pak bude možné kvalifikovat jako trestný čin dle §187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona.“. Takový závěr však nelze označit za přesvědčivý a náležitě podložený, a to již s ohledem na fakt, že není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl soud druhého stupně k závěru, že právě svědkyně B. G. je „velmi mladě vypadající osobou“. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů tedy není zřejmé, že by obviněný potřebné informace o věku svědkyně B. G. získal např. od ní samotné, nebo že by byl o tomto informován jinými svědky, resp. že by si musel být vědom jejího věku s ohledem na vzezření, vystupování či životní postoje (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 705/2006). Výstižně také státní zástupce poznamenal, že v posuzovaném případě není ani dostatečně zjevné, že by se obviněný při prodeji drog pohyboval v prostředí mladých osob, např. v klubech a na diskotékách, kde je přítomnost takto mladých lidí zcela běžná, protože pokud by pak z takového prostředí pocházely i osoby, jimž drogu prodával (poskytoval), nemohlo by jej vyvinit ani to, že neznal skutečný věk svědkyně B. G. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1264/2007). Vzhledem k dosud zjištěným skutečnostem, za nichž byl čin spáchán, tedy nelze spolehlivě dovozovat, že obviněný měl a mohl vědět, že drogu prodává taktéž osobě mladší osmnácti let.
Nejvyšší soud uzavírá, že právní závěry soudů nižších stupňů nelze z pohledu kvalifikačního znaku „vůči osobě mladší než osmnáct let“ ve smyslu ustanovení §187 odst. 2 písm. b) tr. zák. označit za správné a přiléhavé.
Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 7 To 273/2009, a to pouze v té části, ve které zůstal nezměněn výrok o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 92/2008 (bod II. 1. až 2. a 4. až 8.), a dále v celém výroku o trestu, který byl obviněnému odvolacím soudem uložen, dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 1 T 92/2008, jen ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (bod II. 1. až 2. a 4. až 8.) a také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude povinen znovu rozhodnout o vině a trestu obviněného. Jeho úkolem bude důsledně posoudit, zda v daném případě byly na straně obviněného splněny zákonné podmínky pro aplikaci kvalifikačního znaku „vůči osobě mladší než osmnáct let“ ve smyslu ustanovení §187 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý