ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.411.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 411/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2010 o dovolání, které podal obviněný T. J. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. S. p. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 12 To 401/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 133/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 1 T 133/2008, byl obviněný T. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „že v H., okr. K., v objektu novostavby domu č.p., jako zaměstnance společnosti V.-M. V., P.,
1) dne 16. 10. 2007 převzal od majitele domu J. L., pro M. V., který prováděl na novostavbě dle smlouvy práce, částku 40 000,- Kč, kterou si nechal pro sebe,
2) dne 19. 10. 2007 převzal stavební materiál v ceně 13 300,- Kč, (25 pytlů lepící malty Knauf LSZ1, jedno balení tkaniny, 9 balení soklového profilu, 12 profilů na rohy oken, 9 balení vápenocementového štuku), který předtím nakoupil M. V., který odvezl do P., kde se jej pokusil vrátit ve firmě E., a.s., P. - V., P. S., kde byl zakoupen, a získat tak jeho kupní cenu“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti V.-V. M., M., P., IČ , na náhradě škody částku 40.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 12 To 401/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajské soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, se nestal, resp. že pokud se skutek nestal, nejsou zde ani zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Namítl, že soudy nižších stupňů zcela opomenuly, že hlavním úkolem trestního řízení je zjistit, zda se stal skutek, zda je tento trestným činem a kdo je jeho pachatelem, a že jednaly v rozporu s principem rovnosti zbraní, když uzavřely, že není důvod nevěřit svědkům L. a V. Konkrétně nalézacímu soudu pak vytkl, že neprováděl dokazování a nehodnotil důkazy z hlediska, zda byl spáchán trestný čin a zda je on jeho pachatelem. Podle jeho slov nebylo dokazování prováděno v nejširším rozsahu (ve srovnání s jinými stádii trestního řízení), když byly odmítnuty důkazní návrhy obhajoby, přestože k odmítnutí výslechu svědků M. K., V. Ž. a P. M. nebyl jediný důvod. Vyjádřil přesvědčení, že v tomto ohledu došlo mj. k porušení zásady vyhledávací. K tomu ještě dodal, že i kdyby byl obviněný nečinný, nezbavuje to orgány činné v trestním řízení povinnosti zjišťovat relevantní skutečnosti (ať již svědčí ve prospěch či v neprospěch obviněného). Dále poznamenal, že v odvolacím řízení je možné provádět podle §253 odst. 6 tr. ř. dokazování v širokém rozsahu (nejde-li o obsáhle nebo těžko proveditelné dokazování, které by nahrazovalo činnost soudu prvního stupně, může odvolací soud navrhovaný důkaz provést). Následně vznesl otázku, proč tedy ani odvolací soud neprovedl jím navrhovaného důkazy výslechem svědků, kteří by prokázali okolnosti svědčící jednoznačně v jeho prospěch. Zdůraznil přitom, že právě tito svědci byli u toho, když s panem L. projednával, že přebytečný materiál bude odvážet a za předmětné peníze budou kupovat mnichovskou omítku, když dohadoval koupi mnichovské omítky a barev na úplné dokončení prací, resp. když dostával 40.000,- Kč a když se odvážel zmiňovaný materiál (vědí o tom, že tam zůstal materiál na dokončení). Prohlásil, že zásada vyhledávací platí pro všechny orgány činné v trestním řízení, resp. že pokud soud návrhu strany na provedení důkazu nevyhověl, je nutné, aby v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, proč od provedení navrženého důkazu upustil. V závěru svého dovolání konstatoval, že skutek, který je mu kladen za vinu, se nestal, resp. že nebylo bezpečně prokázáno, že k němu došlo, a proto ho nelze subsumovat pod příslušné ustanovení trestního zákona. Rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 12 To 401/2009, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Kolíně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který obviněný na podkladě napadeného rozhodnutí vykonává.
Již na tomto místě nutno konstatovat, že předseda senátu soudu prvního stupně nedospěl k závěru o nutnosti postupu podle §265h odst. 3 tr. ř., a proto nebyl dán důvod pro rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu žádosti (podnětu) obviněného. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poznamenala, že z uplatněné dovolací argumentace rozhodně nevyplývá, že by obviněný jejím prostřednictvím v souladu s věcným naplněním použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uváděl, že jeho skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže se o trestný čin nejednalo, popř. že se jednalo o jiný než přisouzený trestný čin. Z těchto zákonných podmínek pro uplatnění označeného dovolacího důvodu totiž plyne pravidlo, že při rozhodování o dovolání se dovolací soud nemůže odchýlit od těch skutkových zjištění, které vzaly soudy obou stupňů za rozhodná pro přijetí právního závěru o vině v předcházejících řízeních. Doplnila, že námitky takové povahy by mohly mít z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze tehdy, pokud by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad formálně a zejména fakticky namítl a odůvodnil, což se však v daném případě nestalo.
Následně (pouze nad rámec předmětného řízení o dovolání) státní zástupkyně konstatovala, že zejména soud druhého stupně přistoupil k hodnocení provedených důkazů řádným způsobem, když se náležitě vypořádal s veškerým ve věci provedeným dokazováním, a to v kontextu s obhajobou obviněného, na které tento setrval i při odůvodnění svého následného dovolání. Na tomto podkladě se mohl přiklonit ke správným a úplným skutkovým zjištěním prvostupňového soudu, která jsou vyjádřena v popisu tzv. skutkové věty pod body 1) a 2) výroku o vině. V rámci uvedeného hodnotícího procesu tak napravil ne zcela přesvědčivý způsob odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Zjištěné skutkové okolnosti jednání obviněného byly na obou soudních úrovních také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovány jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Vycházeje však z již výše popsaného stavu státní zástupkyně konstatovala, že dovolací námitky uplatněné obviněným nejsou způsobilé naplnit jak jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ani jiný zákonný dovolací důvod, a tedy nelze jinak, než uzavřít, že jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] o dovolání rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 12 To 401/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení vyhledávací zásady a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedená a odůvodněná v rozhodnutí odvolacího soudu), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutek, který je mu kladen za vinu, nestal, resp. nebylo bezpečně prokázáno, že k němu došlo). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení vyhledávací zásady a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý