ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.418.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 418/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného R. M. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 11. 11. 2009, č. j. 14 To 245/2009-359, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 47/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. 11. 2009, č. j. 14 To 245/2009-359, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného R. M. (rovněž obviněného D. O.)proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 7. 8. 2009, č. j. 1 T 47/2008-332, kterým byl R. M. uznán vinným účastenstvím na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (skutek 2, 4 rozsudku) a účastenstvím na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (skutek 8 rozsudku) a byl odsouzen I. za účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., (bod 8 výroku rozsudku) a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 12. 2007, č. j. 2 T 517/2007-82, podle §250b odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 12. 2007, č. j. 2 T 517/2007-82, týkající se R. M., jakož i další výroky na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; byl odsouzen II. za účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (body 2, 4 rozsudku) podle §250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti shora uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „jeho jednání, samotným obviněným doznané a v podstatě shodně prokázáno, nevykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, aby se mohlo jednat o trestný čin“. V další části dovolání však konstatuje, že mu nebylo prokázáno, že by M. S. nebo J. B. naváděl k tomu, aby v souvislosti s uzavřením úvěrových smluv záměrně a nepravdivě uvedly vyšší příjem, než byl jejich skutečný. Dále popírá, že by byl přítomen uzavírání jakékoliv úvěrové smlouvy nebo její uzavření projednal, žádné motorové vozidlo nevybíral a žádnou akontaci neuhradil. Jediné jeho doznání tedy spočívá pouze v tom, že u skutku pod bodem 4) odvezl M. S. do autobazaru, avšak uvedená skutečnost nemůže být považována za pomoc k trestnému činu a dále zdůrazňuje, že žádná jiná aktivita ve spojitosti s projednávaným trestním jednáním mu nebyla prokázána a také se jí nedopustil. Závěrem podaného dovolání upozorňuje na to, že postupně se změnila praxe při sjednávání úvěrových smluv, vše je elektronicky propojeno apod. Z výpovědí svědků podle obviněného dále vyplývá, že jednotlivé úvěrové společnosti již nevyžadují potvrzení o výši příjmů a vzhledem k těmto skutečnostem je přesvědčen, že „účastenství ve formě pomoci, v rozsahu, jak mu bylo v dané věci spolehlivě prokázáno, rozhodně postrádá potřebný stupeň společenské nebezpečnosti“. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení stejně jako rozsudek jemu předcházející a obžaloby obviněného zprostil, případně aby věc byla vrácena v části, která se týká obviněného Okresnímu soudu ve Svitavách k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, poukázala na to, že část námitek obviněného nenaplňuje dovolací důvod, který obviněný zvolil, tudíž se jedná o námitky právně irelevantní. Za jedinou právní námitku (s jistou mírou tolerance) označila námitku obviněného, kdy se tento zmiňuje o stupni svého nebezpečného jednání ve vztahu k doznání, že odvezl spoluobviněné (bod 4 rozsudku). S ohledem na to, že se soudy podrobně vypořádaly s touto otázkou ve svých rozhodnutích, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když další námitky obviněným uplatněné, a to k otázce „změny praxe při sjednávání úvěrových smluv“, lze označit z pohledu dovolacího důvodu za irelevantní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K podanému dovolání lze nejprve uvést, že obviněný byť v jeho úvodu uvádí, že „jednání obžalovaného, jak je samotným obžalovaným doznáno a v podstatě shodně prokázáno, nevykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti“, je s ohledem na další pasáže, kdy prostřednictvím obhájkyně uvádí, že „trvá na tom, že mu rozhodně nebylo prokázáno…“ (viz výklad shora), zcela nekonzistentní. Lze vyjít z jeho tvrzení, že mu nebylo prokázáno, že by M. S. (bod 2, 4 výroku) nebo J. B. (bod 8 výroku rozsudku) naváděl k tomu, aby v souvislosti s uzavřením úvěrových smluv záměrně a nepravdivě uvedly vyšší příjem než skutečný, popírá, že by byl osobně přítomen uzavírání jakékoliv úvěrové smlouvy, nebo její uzavření předjednal, žádnou akontaci nehradil a vozidlo předem nevybíral. V souvislosti s tímto okruhem námitek je potřebné zmínit skutková zjištění soudu, na základě kterých byl obviněný uznán vinným. Výrok pod bodem 2) D. O. a R. M. před uzavřením smlouvy o úvěru s obchodní společností E. s. r. o., sdělil M. S., aby při uzavírání smlouvy uvedla záměrně vyšší měsíční příjem než je její skutečný, následně dne 24. 11. 2007 byli přítomni uzavírání smlouvy o úvěru č. mezi S. a spol. E. s. r. o., v autobazaru v obci H. n. S., zde s obsluhou předjednali uzavření úvěrové smlouvy, vybrali motorové vozidlo zn. Ford Galaxy Diesel a na místě uhradili přímou platbu ve výši 20.000,- Kč. Ve vztahu k uvedenému skutku vycházely soudy jednak z výpovědi M. S. a J. B., které popsaly mj. také účast spoluobviněného M. na spáchané trestné činnosti (str. 7 - 9 rozsudku soudu prvního stupně). Z rozsudku soudu prvního stupně dále vyplývá, že tento se zabýval i dalšími výpověďmi slyšených svědků a listinnými důkazy a tyto hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Velmi podrobně v odůvodnění svého usnesení reagoval na výtky vůči rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (str. 4 - 6). Jestliže obviněný popírá svojí účast na této trestné činnosti, zpochybňuje ve své podstatě hodnocení důkazů provedené soudy a následně zjištěný skutkový děj, tudíž se jedná o námitky skutkové, nikoli právní, a z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba takové námitky označit za právně irelevantní, uvedený, ale ani jiný z dovolacích důvodů nenaplňující.
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obdobná je také situace u skutku pod bodem 8 výroku rozsudku, kdy podle skutkového zjištění „obviněný R. M. poskytl J. B. pomoc ke spáchání trestného činu tím, že jmenované před uzavřením úvěrové smlouvy s obchodní společnosti. C., a.s., sdělil, aby do potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, které měla následně předložit při uzavírání smlouvy záměrně uvedla vyšší měsíční příjem než je její skutečný, následně byl dne 23. 11. 2007 osobně přítomen uzavírání úvěrové smlouvy č. mezi J. B. a obchodní společností C., a.s., v A. Š., ve S., na ul. J., okr. B., na místě vybral motorové vozidlo tov. zn. Alfa Romeo 156, Sportwagon 2,4 JTD a též uhradil přímou platbu ve výši 35.800,- Kč“. Jednání, které je ve výše popsaném skutkovém stavu ve vztahu k obviněnému uvedeno, tento fakticky ve svém dovolání popírá (resp. např. tvrdí, že žádné motorové vozidlo nevybíral apod.). Takto pojaté námitky jsou však pouhým prosazováním vlastních hodnotících úvah, ve snaze přesvědčit dovolací soud o správnosti svých tvrzení a nesprávném hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně. Pro takový případ odkazuje Nejvyšší soud mj. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. V této souvislosti je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V případě jednání popsaného pod bodem 4) výroku rozsudku by bylo možno námitku uvedenou v dovolání označit za právně relevantní pouze s jistou mírou tolerance, jak uvádí ve svém vyjádření státní zástupkyně. Předně ve skutkovém zjištění je jednoznačně uvedeno, že „obviněný věděl, že M. S. má uzavřít úvěrovou smlouvu za uvedení hrubě zkreslených údajů o jejím měsíčním příjmu, za účelem nákupu motorového vozidla, přesto jmenované poskytl pomoc ke spáchání trestného činu tím, že jmenovanou společně s D. O. v přesně nezjištěné době v průběhu dne 12. 12. 2007 odvezl motorovým vozidlem do autobazaru ve S. L., ul. H., kde následně M. S. uzavřela s obchodní společností ČSOB Leasing, a.s., smlouvu o úvěru č., na základě které jí byl poskytnut úvěr na nákup motorového vozidla tov. zn. Ford Focus 1.6 16V combi“. Obviněný v souvislosti s tímto jednáním doznává pouze skutečnost, že obviněnou M. S. vozidlem odvezl, a za takové situace nelze jeho jednání považovat za trestný čin s ohledem na absenci společenské nebezpečnosti takového jednání, ale ze skutkového zjištění je patrno, za jakým účelem do autobazaru obviněný M. S. odváží. V této souvislosti pomíjí, že s M. S. odvážel také obviněného O. a věděl, za jakým účelem je odváží. V této souvislosti nelze nezmínit úvahy soudu prvního stupně rozvedené na str. 13 jeho rozsudku k přítomnosti obviněného u hlavního líčení dne 12. 12. 2007 od 9.00 hod. (téhož dne), kdy byl odsouzen v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 517/2007 za trestný čin podvodu. Z jednání obviněného (i obviněného O.), které je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je pak zřejmé, že důkazy provedenými bylo zjištěno, že to byli právě tito obvinění, kteří stáli za trestnou činností M. S. a J. B. (viz str. 6 usnesení soudu druhého stupně). V daném případě obviněný vytrhl z kontextu celé své trestné činnosti pouze pro něj výhodnou pasáž a v souvislosti s argumentací o nenaplnění materiálního znaku se snaží docílit jiného hodnocení provedených důkazů dovolacím soudem. Takové námitky je třeba z pohledu uplatněného dovolacího důvodu odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Námitky, které obviněný uplatnil v závěru svého dovolání, že „nová doba přinesla zcela jinou praxi při sjednávání úvěrových smluv“, lze označit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za irelevantní. Ve vztahu k osobě obviněného a jím tvrzené absenci materiálního znaku trestného činu je potřebné poukázat na závěry, které k jeho osobě rozvedl na str. 6 odvolací soud a rovněž tak Nejvyšší soud sdílí názor vyjádřený státní zástupkyní k dovolání obviněného, že s ohledem na osobu obviněného a způsob páchané trestné činnosti se nabízela úvaha o podstatně výraznější účastnické roli obviněného, ale vzhledem k tomu, kým byly podány opravné prostředky, by tyto úvahy vyznívaly v dovolatelův neprospěch.
V souvislosti s uvedenými námitkami obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení (viz shora k bodům 2, 8 rozsudku).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., byť převážnou část dovolání bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (body 2, 8). Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann