ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.424.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 424/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2010 o dovolání, které podal obviněný J. P. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 23 To 584/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 68/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 5 T 68/2009, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněnými K. J. a E. S. tím, že „dne 17. 1. 2009 po 04.00 hodin v Č. B. v O. ul. v herna baru C. v podnapilém stavu po předchozí vzájemné dohodě se zištným úmyslem v době, kdy obžalovaný E. S. zamkl vchodové dveře, obžalovaný J. P. úderem pěstí do oblasti levého oka srazil na zem barmana J. S., a poté po něm požadoval vydání jeho mobilního telefonu zn. Nokia N96 IMEI účastnického čísla , obžalovaný E. S. zasáhl jmenovaného přes oděv paralyzérem do pravého boku, uchopil jej vpředu za oděv, zvedl ze země a vzápětí poškozeného znovu povalil na zem, přičemž oba obžalovaní zasahovali poškozeného pěstmi do hlavy a horní části těla a navíc obžalovaný J. P. vůči poškozenému použil paralyzér, a to v situaci, kdy jim obžalovaná K. J. sdělila, že v tržbě chybí částka 1.476,- Kč, a proto žádali vydání takové částky, obžalovaný E. S. po zásahu paralyzérem shodil poškozeného ze židle, na které v té době seděl, klekl si na něho, předal paralyzér obžalovanému J. P. a ten jej zasáhl do oblasti hrudi a stehna takže poté J. S. z obavy o své zdraví kontaktoval mobilním telefonem svého známého L. L., který společně se Z. K. postupně požadovanou částku obžalovaným v časných ranních hodinách předali, když obžalovaný E. S. po skončení uvedeného telefonního rozhovoru vzal poškozenému jeho mobilní telefon a uzamkl do kasy v objektu baru; poškozenému J. S. byla tak způsobena škoda na majetku nejméně 15.000,- Kč a dále mnohačetná zhmoždění hlavy a obličeje, nalomení nosu, podvrtnutí a natažení zápěstí vlevo s následnou hospitalizací v Nemocnici v Českých Budějovicích do 21. 1. 2009“.
Za tento trestný čin byl obviněný J. P. podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, územní pracoviště České Budějovice, Lannova 5, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných K. J. a E. S.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. P., K. J. a E. S., ve prospěch obviněného E.S. jeho družka K. J. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch všech jmenovaných obviněných, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 23 To 584/2009, z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích a obviněné K. J. napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. obviněného J. P. uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť tento společně s obviněnou K. J. a obviněným E. S. „dne 17. 1. 2009 po 04.00 hod. v H. b. C. v O. ul. v Č. B. nejprve obžalovaní J. P. a E. S. společně poté, co obž. E. S. provozovnu uzamkl, bezdůvodně fyzicky napadli pracovníka obsluhy J. S., a to tak, že obž. J. P. jej udeřil pěstí do obličeje a shodil jej na zem, kde obž. E. S. napadeného zasáhl do pravého boku elektrickým paralyzérem, následně mu obž. J. P. dupl na hlavu a oba jej opakovaně udeřili pěstí do obličeje a obž. J. P. jej elektrickým paralyzérem zasáhl do oblasti hrudníku; na podkladě podnětu K. J. tvrdící, že poškozený zapříčinil schodek tržby ve výši 1.476,- Kč, jej obžalovaní J. P. a E. S. za přítomnosti obžalované a v součinnosti s ní opětovně fyzicky napadli, a to tím způsobem, že obž. E. S. mu vyhrožoval usmrcením a elektrickým paralyzérem jej zasáhl do hlavy a oba obžalovaní jej opakovaně udeřili do různých částí těla a požadovali po něm úhradu tvrzeného dluhu, po čemž obž. E. S. z dispozice poškozeného do údajné zástavy odňal jeho mobilní telefonní přístroj zn. NOKIA N96, IMEI, v hodnotě 15.000,- Kč, který však J. S. ani poté, co mu k jeho žádosti byla L. L. a Z. K. předána nejméně částka 1.300,- Kč nenavrátil; při napadení poškozený J. S. utrpěl zranění spočívající v mnohočetném zhmoždění hlavy a obličeje, nalomení nosu, podvrtnutí a natažení zápěstí vlevo, jehož ošetření a léčení si vyžádalo hospitalizaci v Nemocnici v Českých Budějovicích do dne 21. 1. 2009“. Za tyto trestné činy odvolací soud odsoudil obviněného J. P. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Dále rozhodl o vině a trestu obviněných K. J. a E. S. Podle §229 odst. 1 tr. ř. Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, Územní pracoviště České Budějovice, Lannova 5, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných J. P. a E. S. a odvolání podané ve prospěch obviněného E. S. jeho družkou K. J. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajské soudu v Českých Budějovicích podal obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a že při aplikaci hmotného práva došlo k chybám. Prohlásil, že v průběhu dosavadního řízení nepopíral, že poškozeného fyzicky napadl, podle svých slov tak ale v žádném případě neučinil v úmyslu zmocnit se jeho peněz, mobilního telefonu či jiných věcí. V této souvislosti zdůraznil, že jediným motivem jeho chování vůči poškozenému byla ta skutečnost, že (poškozený) flirtoval s jeho přítelkyní M. P. Vyjádřil přesvědčení, že proto ve stíhaném skutku lze spatřovat nanejvýš trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., za jehož spáchání zákon umožňuje uložit podstatně mírnější trest, než jaký mu byl uložen za trestný čin vydírání. Uzavřel, že Krajský soud v Českých Budějovicích, který projednával jeho odvolání, v němž na nesprávnost právního posouzení skutku upozorňoval, uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, ačkoli tak měl a mohl učinit.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 23 To 584/2009, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 5 T 68/2009, a dále buď podle §265 l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Poznamenal, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně konstatoval, že nalézací soud učinil skutková zjištění, že incident měl v podstatě dvě po sobě jdoucí fáze. První z nich, posouzená soudem jako bezdůvodné fyzické napadení poškozeného obviněnými P. a S., skutečně mohla pramenit z nějaké zášti obviněného P. vůči poškozenému, a to třeba i pro jím uváděné flirtování. Bezprostředně poté však následovala fáze druhá, zapříčiněná tvrzením obviněné J. o způsobení schodku poškozeným S., při níž byl poškozený všemi obviněnými opětovně zbit, a to i za použití elektrického paralyzéru a bylo po něm přitom požadováno uhrazení zmíněného schodku. Shledal, že dovolatel tak v dovolání zmiňuje toliko část soudem zjištěného skutku a z toho pak činí závěry, jimž nelze přisvědčit, resp. že soudem použitou právní kvalifikaci skutku lze označit za přiléhavou.
Proto státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 23 To 584/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně), přitom současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že jediným motivem jeho útoku vůči poškozenému byla skutečnost, že tento flirtoval s jeho přítelkyní M. P.). Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení a vyjadřuje přesvědčení, že jeho jednání mělo být kvalifikováno toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice namítá, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a že při aplikaci hmotného práva došlo k chybám, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl vyjádřen v rozhodnutí soudu druhého stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze skutkovou argumentaci, jejímž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a až v návaznosti na tuto změnu dovozoval vadnost právního posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzených vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Pouze stručně lze konstatovat, že mezi právními závěry soudu druhého stupně a skutkovými zjištěními, která na podkladě zjištění soudu prvního stupně učinil, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný
(§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý