ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.480.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 480/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. dubna 2010 o dovolání obviněného A. T. T. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2009, č. j. 5 To 97/2009 - 705, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 9/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2009, č. j. 5 To 97/2009-705, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2009, č. j. 50 T 9/2009-567. Tímto rozsudkem byl obviněný A. T. T. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a podle §219 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je nesprávná a že přiléhavější by bylo skutek kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. Zdůraznil, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Poškozeného chtěl jen zadržet a předat policii. Nůž proti poškozenému použil jen proto, aby odvrátil jeho útok. Tvrdí, že když poškozeného doběhl, obrátil se tento k němu a ohnal se proti němu předmětem, který držel v ruce. Přiznává, že obviněného bodl nožem do hýždě, ale měl za to, že v těchto místech se nenacházejí žádné životně důležité orgány a že nemůže dojít k vážnějšímu zranění. Opakovaně uvádí, že muže nepronásledoval proto, aby mu ublížil, ale aby ho zadržel podle §76 odst. 2 tr. ř. a že zbraň k zadržení poškozeného (pachatele trestné činnosti) použil jen na svou obranu. Domnívá se, že jeho jednání mělo být posouzeno v mezích nutné obrany podle §13 tr. zák., protože v dané chvíli se cítil být ohrožen. Odmítá, že by měl mít znalosti o tom, že masivní nůž může způsobit závažná zranění vedoucí až ke smrti. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Z podaného dovolání je však zřejmé, že podstatu námitek obviněný nespatřuje v posouzení otázek právních, ale výlučně skutkových a v tomto případě je na místě postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. dopustil tak, že „dne 21. 3. 2009 v době kolem 04.15 hodin poté, co ho majitel nemovitosti D. V., který tam hlídal svůj rozestavěný domek, telefonicky přivolal na pomoc proti na místě přítomné cizí osobě, kterou považoval za zloděje, se obžalovaný A. T. T., ozbrojen masivním loveckým nožem s délkou čepele 297 mm a šířkou až 56 mm, dostavil k rozestavěnému rodinnému domu bez čísla popisného na ul. K. v O. na parcele č., v katastrálním území H., tam nejprve společně s D. V., který mezitím vypustil svého psa – německou dogu, obhlédli pozemek i stavbu, v odstaveném automobilu Iveco přistihli pachatele pokusu o krádež – později zjištěného M. K., načež v rámci snahy zabránit mu v útěku, o který se jmenovaný pokoušel, ho A. T. T. přes pootevřené zadní dveře automobilu rukou ozbrojenou loveckým nožem opakovaně bodal do přední části trupu a končetin, čímž mu způsobil čtyři bodná, bodnořezná a řezná poranění a několik drobných nábodů kůže, jejichž nejhlubší bodnořezný kanál pronikal kůží, podkožím, velkým a malým prsním svalem po povrchu do hrudního koše bez průniku do dutiny hrudní a dosahoval délky 10 cm a poté, co se M. K. podařilo dostat se z nákladového prostoru automobilu ven a utíkal směrem k východu oploceného pozemku, ho A. T. T. společně se psem dostihl a aniž by on sám či majitel nemovitosti D. V. byl ohrožen na životě, zdraví či majetku, a za situace, kdy již byla telefonicky přivolána policie, ho v době, kdy k němu byl M. K. otočený zády a nacházel se u východu z pozemku, v brance oplocení a tedy byl evidentně na útěku, ho s vědomím, že jej může usmrtit, napadl loveckým nožem, kterým byl stále ozbrojen tak, že ho razantně bodl do pravé hýždě, na hranici jejího horního a dolního zevního kvadrantu, tedy do míst, kde se nacházejí pro život nezbytné orgány, přičemž došlo k průniku čepele nože do dutiny břišní a vzniku bodného kanálu, který procházel kůží, podkožím, hýžďovou svalovinou vpravo, velkým sedacím otvorem vpravo, rozsáhle protínal větve vnitřní kyčelní tepny a žíly, sedací nerv, proťal svalovinu pánevního dna vpravo, peritoneum a v délce 3 cm podélně nařízl slepé střevo, končil slepě v dutině břišní v oblasti pravé kyčelní jámy a byl dlouhý nejméně 20 cm, přičemž v důsledku tohoto poranění došlo u napadeného k rozsáhlému krvácení a následnému rozvoji krvácivého šoku, na jehož následky dne 21. 3. 2009 kolem 09.40 hod., přes poskytovanou specializovanou lékařskou pomoc v Městské nemocnici v Ostravě-Fifejdách,zemřel“.
Zejména k úmyslu usmrtit poškozeného zaujaly soudy jednoznačné stanovisko a Nejvyšší soud nemá nic, co by těmto závěrům mohl vytknout. Útočí-li někdo do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány masivním loveckým nožem s délkou čepele 297 mm a šířkou 56 mm, musí být přinejmenším srozuměn s tím, že napadené osobě může způsobit závažná zranění. Toto objektivní hledisko se používá u všech trestných činů, jejichž objektem je život a zdraví člověka. Nelze tedy přisvědčit tvrzení obviněného, že by soudy nějak zvláštním způsobem k jeho tíži přičítaly, že by měl mít znalosti z oblasti sebeobrany, protože i laik ví, že útok masivním nožem střední intenzity proti tělu jiné osoby může způsobit újmu na zdraví, případně smrt. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, útok vůči tělesné integritě poškozeného ze strany obviněného byl velice razantní, neboť obviněný prakticky poškozeného probodl a rána směřovala do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, např. ledviny a střeva. Obecně je známo, že krvácení do dutiny břišní je životu krajně nebezpečné. Bodně řezný kanál v oblasti pravé hýždě byl dlouhý cca 20 cm, byl způsoben bodněřeznou ranou v oblasti pravé hýždě, došlo k úplnému protětí sedacího nervu a protnutí pánevního dna vpravo a peritonea a v délce 3 cm podélně nařezával slepé střevo. V důsledku toho došlo k rozsáhlému krvácení a následnému rozvoji krvácivého šoku, který byl bezprostřední příčinou smrti poškozeného. Není pochyb, že obviněný mohl poškozeného ve smyslu §76 odst. 2 tr. ř. zadržet za účelem zjištění jeho totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazu a učinit oznámení na policii. Ze skutkového zjištění se podává, že prvotní zadržení poškozeného nebylo úspěšné a poškozenému se mu podařilo utéci. Proti poškozenému pak obviněný použil násilí. Pro institut nutné obrany je charakteristický znak bezprostřednosti. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná. Beztrestnosti podle §13 tr. zák. se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že jednání obviněného nelze vykládat tak, že by odvracel přímo hrozící nebo trvající útok. Smrtelná zranění poškozený utrpěl až v samotném závěru útoku a znalci také uvedli, že v tom okamžiku byl poškozený k útočníkovi natočen svými zády. Jinými slovy řečeno, na jednání obviněného nelze pohlížet jako na jednání, které by bylo možno posuzovat podle ustanovení §13 tr. zák. Počíná-li si někdo tak, že útok neodvrací, sám je útočníkem. Obviněný tedy jednal protiprávně (v rozporu s ustanovením §76 odst. 2 tr. ř.), neodvracel útok na zájem chráněný trestním zákonem, protože protiprávnost jednání poškozeného neměla charakter trvajícího útoku (byl ukončen už v momentě jeho útěku). Od jeho dostižení obviněným se začal odvíjet skutek, pro nějž je nyní obviněný stíhán. Také okolnost, že rána byla vedena zezadu (a poškozený tedy nutně musel být otočen k obviněnému zády) vyvrací obhajobu obviněného, že by odvracel přímo hrozící útok a že se poškozený otočil směrem k obviněnému, když přitom držel nějaký předmět v ruce. Z protokolu o ohledání místa činu žádný život ohrožující předmět nalezen nebyl a pokud byly na místě nalezeny dva šroubováky, jeden byl nalezen na trase útěku poškozeného a druhý v kapse poškozeného. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že stěží si lze představit, že by si poškozený šroubovák do kapsy vložil za situace, kdy utrpěl velmi závažná zranění a byl stále ohrožen psem, který se o něho opíral předními tlapami. Podle ustálené soudní judikatury a praxe nemůže jít o případ nutné obrany, byl-li již útok ukončen (srov. 77/1952 Sb. rozh. tr.). Sám obviněný ostatně v dovolání uvádí, že k závěrečnému útoku došlo až poškozeného doběhl, zastihl tedy poškozeného na útěku. Veškeré okolnosti případu proto prokazují, že v této době poškozený obviněného neohrožoval a byl ukončen i jeho útok proti majetku. V dané situaci Nejvyšší soud považuje popis skutku za plně odpovídající všem znakům skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Jelikož obviněný námitky uplatněné v dovolání neuplatnil poprvé, lze v podrobnostech zcela odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně (str. 21 – 24) a na str. 4 – 5 usnesení odvolacího soudu.
Ke shora uvedenému tvrzení považoval Nejvyšší soud za vhodné (toliko ve stručnosti) se vyjádřit, přestože uplatněné námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Je zjevné, že obviněný se primárně neztotožnil s tím, jak soudy vyhodnotily jeho jednání, primárně tedy brojí proti skutkovému zjištění a následně z toho vyvozuje různé varianty, jak by bylo možné jeho jednání posuzovat z hlediska trestního zákona. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak nesouvisí s právním posouzením skutku, i když obviněný se o tom snaží Nejvyšší soud formálním uplatněním právních námitek přesvědčit. Uplatňuje-li obviněný námitky skutkové povahy, je zjevné, že vybočil z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za potřebné opětovně poznamenat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování oporu. Dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že v dané věci provedené důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů, vzájemně se doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno uzavřít, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného A. T. T. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann