ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.510.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 510/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. května 2010 o dovolání obviněného M. M ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2009, č. j. 4 To 493/2009-257, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 128/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2009, č. j. 4 To 493/2009-257, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2009, č. j. 12 T 128/2008-227. Tímto rozsudkem byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a za tento trestný čin mu byl podle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že jeho vina nebyla žádným konkrétním důkazem prokázána. Namítá, že soudy vycházely pouze z nepřímých důkazů a zcela pominuly důkazy přímé, které svědčily v jeho prospěch – zejména výpověď V. P. Tato svědkyně vyloučila, že by se v inkriminované době nacházel v prostoru baru a že by nějakým způsobem manipuloval s výherním automatem nebo že by na něm opakovaně hrál. Výpověď této svědkyně považuje za stěžejní. Dále uvádí, že přístupová karta s pinem a klíče k předmětnému výhernímu zařízení byly celý večer uloženy v šuplíku v barovém stole a svědkyně P. uvedla, že nebyl zamčený. Odvolacímu soudu vytkl, že nijak nezohlednil jeho výpověď u veřejného zasedání a že se nezabýval skutečnostmi, které byly obviněným v odvoláním vzneseny. Za nesprávný považuje také závěr o výši škody. Podle jeho názoru se ve skutečnosti částka 477.000,- Kč nemohla nikdy v pokladně výherního terminálu fakticky nacházet, což znamená, že fyzicky s touto částku nemohl disponovat nebo ji z pokladny výherního terminálu nějak vybrat a vzhledem k tomu nelze považovat tyto peněžní prostředky za svěřené. Nemohl proto také část těchto prostředků ve výši 302.075,- Kč vyúčtovat poškozenému. Na základě shora uvedeného má za to, že nemohl znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry vůbec naplnit a že jeho jednání proto není trestným činem zpronevěry. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně i napadené usnesení odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a obviněného obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle jeho názoru mechanismus páchání trestné činnosti popsaný v dovolání (opakované vhození týchž peněz do výherního automatu) nemá oporu v popisu skutku v tzv. skutkové větě; podle tohoto popisu předmětné finanční částky prohrála „přesněji nezjištěná osoba“ a dovolatel s nimi naložil nezjištěným způsobem. Z úvah na str. 8 nalézacího soudu vyplývá, že i nalézací soud vycházel z toho, že tytéž finanční prostředky byly do výherního automatu vkládány opakovaně. Tomu ostatně nasvědčuje i údaj svědka Zlocha reprodukovaný na str. 5 rozsudku, podle kterého byl automat v inkriminované noci otevřen cca třicetkrát. V tomto směru se státní zástupce ztotožnil s právním názorem vyjádřeným soudem prvního stupně, totiž že pokud obviněný s částkou vybranou z automatu opakovaně naložil tak, že ji znovu vložil do hry na automatu a znovu prohrál, stávala se vložená částka vždy momentem vložení do automatu majetkem společnosti a ve vztahu k obviněnému byly tyto peníze cizí věcí jemu svěřenou. Státní zástupce má za to, že jestli obviněný peníze z automatu opakovaně vybral, je nutno věc posuzovat stejně jako kdyby šlo o peníze prohrané kteroukoli jinou osobou. Pro účely stanovení výše škody tedy bylo nutno vycházet ze souhrnu částek, které poškozený z výherního automatu odčerpal, a to bez ohledu na to, zda při jednotlivých odběrech fyzicky šlo o tytéž bankovky. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se obviněný měl dopustit tak, že „v době od 01.56 hodin do 08.21 hodin dne 13. 12. 2007 v B. na ulici B., v herně P. V., jako vedoucí herního střediska zodpovědný za provoz herního střediska, zpronevěřil z výherního automatu společnosti S. L., a. s., finanční hotovost ve výši 302.075,- Kč, a to tím způsobem, že poté co přesněji nezjištěná osoba hrála na výherním automatu a prohrála finanční částky odpovídající záznamu o hře uvedeném v informačním systému společnosti S. L., za použití klíče, speciální karty a PIN kódu otevřel pokladnu automatu a vybral z ní veškerou finanční hotovost, kterou měl jako vedoucí herního střediska odevzdat společnosti S. L., avšak toto neučinil a s touto finanční hotovostí pak naložil přesně nezjištěným způsobem ve svůj prospěch, toto jednání pak ještě několikrát opakoval a poškozené společnosti S. L., a. s., svým jednáním způsobil škodu ve výši celkem 302.075,- Kč“.
K podstatě dovolání, které spočívá ve zpochybňování provedeného dokazování lze uvést, že výpověď V. P. nebyla ve věci jediným důkazem, nýbrž že podkladem pro výrok o vině byla celá řada dalších důkazů, které soud prvního stupně jednotlivě i ve svém souhrnu velice pečlivě hodnotil. Jestliže obviněný hodnocení důkazů opírá pouze o svědeckou výpověď V.P., s její verzí výpovědi se soud prvního stupně vypořádal na str. 4 rozsudku. Z její výpovědi podle soudu prvního stupně vyplývá, že je prakticky nereálné, aby si svědkyně ničeho nevšimla a její výpověď soud vyhodnotil jako značně pochybnou. V dané věci tak závěr o vině obviněného soud učinil na podkladě celé řady důkazů nepřímých. Je zřejmé, že obsahem dovolání obviněný učinil toliko námitky skutkové povahy, tj. námitky mající primárně původ ve skutkovém zjištění. Nejvyšší soud má za to, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly uplatněny již v předcházejícím řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění). Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že v dané věci (byť skutková zjištění jsou založena na nepřímých důkazech), nebyl proveden jen jeden nepřímý důkaz, nýbrž celá řada nepřímých důkazů, které zcela jednoznačně ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, vzájemně se doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru (srov. č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Je logické, že obviněný za stěžejní považuje výpověď svědkyně P. a snaží se svou obhajobu na výpovědi této svědkyně založit. Nicméně je třeba konstatovat, že ve světle ostatních provedených důkazů tato výpověď zůstala osamocena a dalšími důkazy spolehlivě vyvrácena. Nebyla-li odvolacím soudem zohledněna jeho výpověď u veřejného zasedání, není zřejmé, v jakém směru by jeho vyjádření, že se trestného činu nedopustil, mělo změnit závěr o jeho vině. Stejně tak k jeho tvrzení, že klíče a karta mu byly odcizeny, nebylo možno přihlédnout. Jednak obviněný nevysvětlil, jak by mohl někdo jiný znát PIN kód ke kartě, který byl originální. Pro kartu určenou pro obsluhu a pro provozovatele byl přitom zcela odlišný. A také na místě činu, v době šetření, nesděloval žádné podezření, že se někdo vloupal do zásuvky, kde měl tyto věci uloženy a nic takového ani nebylo zjištěno. Kromě toho, jakmile společnost S. poslala svého zástupce (svědka M. Z.) na hernu, byl terminál otevírán v přítomnosti obviněného jako provozního a obviněný klíče u sebe měl a musel mít i kartu, protože prostřednictvím ní terminál otevřel. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je v tomto směru učiněno naprosto vyčerpávajícím způsobem. Pokud jde o výši škody, způsob jejího zjištění je rovněž podložen nezpochybnitelnými důkazy. Výchozím údajem byly záznamy v informačním systému společnosti S. L. a funkčnost tohoto zařízení byla podrobně v řízení před soudem osvětlena pracovníky poškozeného (výpověďmi svědků J. K., M. Z. a Z. K.). Za této situace nelze mít proti skutkovému zjištění, že obviněný „za použití klíče, speciální karty a PIN kódu otevřel pokladnu automatu a vybral z ní veškerou finanční hotovost“, žádné výhrady. Lhostejno zůstává, že ve skutkovém zjištění je uvedeno, že na výherním automatu hrála přesněji nezjištěná osoba, neboť podstatné je, že klíč a speciální kartu a PIN kód k podkladně automatu měl jedině obviněný a jen on měl k němu takto zajištěn přístup. Pokud tedy obviněný brojí proti skutkovému zjištění, nemůže jeho argumentace obstát a Nejvyšší soud jeho námitkám v tomto směru nemohl přisvědčit.
Ke shora uvedenému tvrzení považoval Nejvyšší soud za vhodné (toliko ve stručnosti) se vyjádřit, přestože uplatněné námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Teprve od vlastní verze skutkového stavu totiž obviněný odvozuje, že neměl být uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak nesouvisí s právním posouzením skutku nebo jiným hmotně právním posouzením. Poukazuje-li na to, že ve věci byly provedeny jen nepřímé důkazy, s ohledem na další okolnosti případu je třeba pokládat jeho obhajobu za vyvrácenou. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann