ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.679.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 679/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2010 o dovolání obviněného Ing. M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 9 To 528/2009-231, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 72/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 9 To 528/2009-231, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. M.Š. proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 9. 2009, č. j. 2 T 72/2009-208, kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a dále mu byl uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele v obchodních společnostech podle obchodního zákoníku na dobu dvou roků.
Proti shora uvedenému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které s ohledem na vady muselo být doplněno. Z obsahu dovolání a jeho doplňku je patrno, že obviněný prostřednictvím obhájce uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), k), l ) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá podle dovolatele v tom, že skutková podstata trestného činu, kterým byl uznán vinným, postrádá subjektivní i objektivní znaky takového trestného činu. Uvádí, že „rozsudečný výrok ho zkresleným pojetím evidentně kriminalizuje a je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1038/2006“, s tím, že je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, jak je tomu v daném případě. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. [byť v dovolání na str. 3 – doplňku nesprávně uvádí §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.] poukazuje obviněný na to, že dne 26. 7. 2007 došlo podle §159 odst. 1 tr. zák. (měl patrně na mysli tr. ř.) k odložení věci a proto další řízení tohoto druhu, zejména opakované zahájení trestního stíhání pro stejnou trestnou činnost je problematické. V této souvislosti poukazuje na další rozpory, které podle jeho názoru nebyly vzaty v úvahu a tím se podílely na neodpovídajícím právním zdůvodnění skutkové podstaty §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ale i použitelnosti zásady „ne bis in idem“. Chybějící výrok, tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., spojuje obviněný s argumentací, že k žádné škodě společnosti YVE OIL, s.r.o., nedošlo a poukazuje na důkazy, které v souvislosti s předmětnou trestní věcí byly provedeny, případně soudům vytýká neprovedení některých důkazů a nesprávné hodnocení důkazů. Z této části dovolání však nevyplývá žádná konkrétní námitka k tomu, který výrok nebyl soudy učiněn. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. odvolacímu soudu vytýká, že odmítl jeho odvolání, aniž by se důsledně zabýval jeho námitkami [které jsou rovněž v dovolání (ve shora uvedených dovolacích důvodech) vyjádřeny]. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení krajského soudu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně a soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i soud odvolací, obviněný „dne 2. 5. 2005 jakožto jediný jednatel a společník s 25% podílem ve společnosti YVE Oil s.r.o., si prostřednictvím výdajového pokladního dokladu v úmyslu získat a pro vlastní potřebu využít finanční prostředky ve výši 1.500.000,- Kč, vyplatil tuto částku, která byla údajně odsouhlasena za přítomnosti jeho manželky Y.Š., společníka s taktéž 25% podílem ve společnosti, ale bez vědomí a souhlasu společníka PharmDr. P. S. vlastníka 50% podílu společnosti, a to na údajné valné hromadě dne 2. 5. 2005, která však nebyla řádně svolána dle společenské smlouvy ani dle §129 odst. 1 obchodního zákoníku, a její konání nebylo ani žádným způsobem doloženo, přičemž obžalovaný si musel být vědom i skutečnosti, že jeho jednání je v rozporu se společenskou smlouvou, která stanoví, že valná hromada je usnášeníschopná pouze v případě, že jsou přítomni společníci, jejichž podíly představují alespoň 51% základního kapitálu společnosti, a jednal tak ke škodě společnosti YVE Oil, s.r.o.“
Argumentace obviněného [v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem - §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je převážně zaměřena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu a až následně na argumentaci nesprávného právního posouzení skutku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř. je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustil ten , kdo si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a na cizím majetku tak způsobil značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. V případě obviněného (ze skutku shora popsaného) je mj. podstatné to, že v úmyslu získat a pro vlastní potřebu využít finanční prostředky si vyplatil částku ve výši 1.500.000,- Kč z prostředků společnosti, přestože věděl, že takový úkon je mj. v rozporu se společenskou smlouvou, která stanovila, že valná hromada je usnášeníschopná pouze v případě, že jsou přítomni společníci, jejichž podíly představují alespoň 51% základního kapitálu společnosti a věděl o tom, že souhlas spoluvlastníka, který byl vlastníkem 50% podílu společnosti, neměl.
Podstatu dovolání k tomuto dovolacímu důvodu, byť odkazuje na hmotně právní instituty „subjektivní a objektivní stránku trestného činu“, je však třeba spatřovat v tom, že sám obviněný žádnou konkrétní námitku ve vztahu k těmto základním znakům trestného činu neuvádí, pouze konstatuje, že „zkresleným pojetím rozsudečného výroku je kriminalizován“. Opětovně je však třeba upozornit na již zmíněná ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., i způsob, jakým dochází soudy ke skutkovému zjištění (viz shora). Obviněný v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a argumentuje tím, že v daném případě se jednalo o úkon soukromoprávní povahy, tudíž měly být uplatňovány prostředky občanského a obchodního práva. V rámci objektivity je třeba uvést, že tytéž námitky byly obviněným uplatněny již také v řízení před soudem druhého stupně, který se také s objektivní a subjektivní stránkou trestného činu zpronevěry z pohledu obviněným uplatněných námitek vypořádal na str. 4 - 5 svého usnesení a s jehož závěry je třeba souhlasit. Shodné jsou i závěry soudu prvního stupně (viz rozsudek str. 7 - 8). Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že za okolností, které jsou popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, se jednání obviněného jednoznačně dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Navíc, pokud obviněný zpochybňuje možnost použití prostředků trestní represe k ochraně a uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s jeho výhradami i z toho důvodu, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy (srovnej přiměř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 881/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 2761/07). Vzhledem k uvedeným skutečnostem byl uvedený dovolací důvod shledán zjevně neopodstatněným.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. [v dovolání je na str. 3 chybně uveden §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.] je potřebné uvést, že tento dovolací důvod je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř., přičemž obviněný se dovolává §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. – trestní stíhání je nepřípustné proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Uvedená námitka byla obviněným uplatněna již v řízení před oběma soudy a tyto na ni reagovaly (str. 8 rozsudku, str. 3 usnesení). V tomto směru Nejvyššímu soudu nezbývá, než se plně ztotožnit s argumentací soudu druhého stupně a konstatovat, že usnesení o odložení věci je způsobem vyřízení věci před zahájením trestního stíhání a ani v případě, že nabyde právní moci, netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nebrání vydání usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 tr. ř. V tomto směru je také bezpředmětná námitka obviněného k tomu, že nebyl informován o tom, že usnesení o odložení věci bylo usnesením státní zástupkyně zrušeno, neboť podstatné v této věci je to, že usnesení o odložení věci je způsobem vyřízení věci před zahájením trestního stíhání. Souhlasit lze i se závěrem soudu prvního stupně, pokud byly finanční prostředky nějakým způsobem do firmy vráceny, lze hovořit toliko o náhradě již způsobené škody (viz str. 8 rozsudku). Také v případě tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále musí Nejvyšší soud uvést, že argumentace k uvedenému dovolacímu důvodu je zcela nepřiléhavá, neboť z usnesení Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 12 T 581/2007, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 12 T 343/2007, vyplývá, že stíhání, která byla zastavena, postihovala jiný skutek, než ten, který je předmětem odvolání a pro který byl obviněný odsouzen.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který rovněž obviněný uplatnil, ten je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný se sice zmíněného dovolacího důvodu dovolává mj. na str. 3 - 4, avšak neuvádí, který výrok v rozhodnutí chybí nebo je neúplný. Již shora bylo uvedeno, že dovolání se podává proti rozhodnutí soudu druhého stupně a v daném případě rozhodl odvolací soud o odvolání obviněného podle §256 tr. ř. V tomto případě odkazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že není možno po Nejvyšším soudu požadovat, aby dovozoval, z jakých hledisek je rozhodnutí napadáno, neboť je-li uplatněná námitka neurčitá, vyvolává svojí neurčitostí nepřezkoumatelnost. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu přichází v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (tato byla obviněným uplatněna), Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), k), l ) tr. ř. odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann