ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.773.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 773/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. července 2010 o dovolání obviněného D. F . , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 2. 2010, č. j. 13 To 5/2010-108, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 101/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 12. 2009, č. j. 22 T 101/2009-84, byl obviněný D. F. v bodě 1) výroku o vině uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., v bodě 2) výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §221 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce deseti měsíců, přičemž podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, č. j. 13 To 5/2010-108, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému F. D. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy a dále za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku nezměněn, mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. O nároku poškozeného F. D. na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odvolací soud „nesprávně posoudil chování obžalovaného ze dne 3. 10. 2009 ve vztahu k poškozenému“ a je přesvědčen, že popis skutku odvolacího soudu neodpovídá skutkovému ději zjištěnému provedeným dokazováním. Má za to, že v dané věci nemělo být chování obviněného vůči poškozenému odvolacím soudem kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Domnívá se, že i skutkový stav zjištěný odvolacím soudem měl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 2. 2. 2010, č. j. 13 To 5/2010-108.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky směřují proti hodnocení důkazů (dovolatel napadá způsob, jakým soud druhého stupně hodnotil důkazy shromážděné v předmětné trestní věci), přičemž jsou postaveny na prosazování jiné skutkové verze, než jakou vzal za základ svého rozhodování soud druhého stupně. Obviněný v podstatě popírá loupežný úmysl (obviněný D. F. ve svém mimořádném opravném prostředku prezentuje, že poškozeného fyzicky nenapadl proto, že by měl v úmyslu zmocnit se věcí z jeho majetku, nýbrž proto, že byl poškozeným sexuálně obtěžován), přičemž zdůrazňuje ty okolnosti, o které opřel svůj výrok soud prvního stupně, totiž že obviněný spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a naopak odmítá skutková zjištění, z nichž vycházel soud odvolací při konstatování výroku, že stejný skutek obviněného naplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle názoru státního zástupce tedy obviněný v rámci své argumentace, kterou zahrnul do mimořádného opravného prostředku, nebrojí proti tomu, že by skutková zjištění učiněná soudem druhého stupně nenaplňovala znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nýbrž tvrdí, že soud druhého stupně dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, přičemž uvádí, že: „ ... je přesvědčen, že popis skutku ve výroku odvolacího soudu neodpovídá skutkovému ději zjištěnému provedeným dokazováním.“ Je tudíž zřejmé, že obviněný v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (přitom ve své podstatě namítá porušení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a domáhá se tak zjištění jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud odvolací. Za této situace je státní zástupce přesvědčen, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. /včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se podle učiněného skutkového zjištění odvolacího soudu obviněný dopustil tím, že „ dne 3. 10. 2009 kolem 2:30 hod. v ulici H. v P. v prostoru nádraží ČD P. tzv. staré nádraží srazil poškozeného F. D. na zem a začal ho kopat do celého těla, včetně hlavy, přičemž po něm opakovaně požadoval všechny peníze, co má u sebe, načež mu F. D. ze strachu z pokračujícího napadání vydal svou peněženku s finanční hotovostí ve výši minimálně 700,- Kč a platební kartu zn. VISA ČS, a. s., avšak obžalovaný požadoval sdělení PIN kódu k platební kartě, na což mu poškozený řekl smyšlené číslo a teprve poté napadání zanechal a z místa odešel, čímž F. D. způsobil tržnou ránu na pravém uchu a oděrky v oblasti obličeje, dále škodu na poškozených brýlích ve výši 30,- Kč, poplatku za blokaci platební karty ve výši 200,- Kč a odcizené finanční hotovosti ve výši minimálně 700,- Kč“.
Těžiště námitek obviněného spočívá v tom, že pokud jde o skutek pod bodem 2) výroku o vině, odvolací soud na základě provedeného dokazování u veřejného zasedání dospěl k závěru, že obviněný spáchal skutek, který naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a s tím obviněný nesouhlasí. K tomu je třeba uvést, že odvolací soud může dospět k odlišné právní kvalifikaci než soud prvního stupně, jestliže znovu provede některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy již provedené v hlavním líčení (srov. §259 odst. 3 tr. ř.). V dané věci nebylo dokazování nijak složité, tudíž ani pro případnou změnu právní kvalifikace nebylo nutno provádět rozsáhlé dokazování (srov. §263 odst. 6 tr. ř.). Jinými slovy řečeno, odvolací soud nijak nepochybil, pokud na základě výslechu obviněného dospěl k závěru, že obviněný spáchal skutek, který je třeba kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Jeho postup je správný i potud, pokud upravil popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině a takto popsaný skutek naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Namítá-li obviněný, že neměl být uznán vinným tímto trestným činem, nelze mu přisvědčit. Jeho verze by v podstatě znamenala jiné hodnocení důkazů, které přísluší soudům nižších stupňů a nemůže být předmětem hodnocení v řízení o dovolání. Teprve od vlastní verze skutkového stavu totiž obviněný odvozuje, že neměl být uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nýbrž trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak nesouvisí s právním posouzením skutku nebo jiným hmotně právním posouzením. Poukazuje-li na to, že soud druhého stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně skutku pod bodem 2) výroku o vině, pak je třeba uvést, že tento logicky a přesvědčivě v rozsudku odůvodnil, jaké úvahy jej k tomuto závěru vedly. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, a proto odvolací soud mohl na podkladě tohoto odvolání rozhodnout v neprospěch obviněného. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného D. F. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann